sobota 12. srpna 2000

Německo, Wartbourg, 1997

Chorvatsko, 1996



Všechny fotky najdete zde: Chorvatsko, 1996

Slovinsko, Julské Alpy, 1996



Všechny fotky najdete zde: Slovinsko, 1996

Dánsko, 1995

Norsko, 1995



Všechny fotky najdete zde: Norsko, 1994

Švédsko, 1995



Všechny fotky najdete zde: Švédsko, 1994

Francie, Štrasburg, 1995

Zdroj Francie, Štrasburg, 1995

Monaco, 1995



Všechny fotky najdete zde: Monaco, 1995

Mexico, 2001 - deník

4. 1.
Na autobusové nádraží v Orlandu cestujeme taxíkem. Autobus do Miami na letiště měl odjíždět ve 21:30, ale stalo se tak až ve 4:00 druhý den ráno. Důvod byl zcela prostý, nedostatek řidičů. Taková je AMERIKA.

5. 1.
V Miami nás čeká další neplánované zdržení, letadlo má 2 hodiny zpoždění. Do Cancunu jsme tak přiletěli až za tmy. Na letišti si bereme opět taxíka a okolo luxusní hotelové zóny míříme do centra města k našemu hotelu. Hned ze startu jsem zapomněl našeho průvodce na sedadle auta, takže dál cestujeme nazdařbůh. Následoval další šok, všechny ceny byly v dolarech. Při přepočtu kurzu na nás čekala smrt vyhladověním. Když jsme ale zjistili, že se Mexické pesos značí naprosto stejně jako Americký dolar, nabyli jsme své obvyklé jistoty a vyrazili do nočního města, kde si Lucie na oslavu nechala od jedné mladé Mexičanky naplést copánky.

6. 1.
První ráno v Mexiku zahájíme snídaní na jedné ze zahrádek v centru města. A po ochutnání místního piva nás přepadla veselá nálada. (Corona extra). Couráme městem, je tady hodně obchůdků se stříbrem a suvenýry. Nic nekupujeme, čekáme, že ve vnitrozemí se ceny podstatně sníží. Na oběd se zastavujeme na další zahrádce poblíž hlavní třídy, dáváme si cenově výhodné menu, a opravdu si pochutnáváme. Následuje druhá dobrá nálada (pivo XX). Odpoledne přejíždíme autobusem do Tulumu, kde si bereme oblíbeného taxíka až na pláž Santa Fe. Zajímáme se o ubytování, ale nakonec kupujeme dvě hamaky (houpací sítě). Jsou cenově dostupné a na naší cestě se nám budou pro přespání určitě ještě několikrát hodit. Vyhlídli jsme si místo na pláži asi 10 m od čáry přílivu, vážeme sítě a spokojeně pozorujeme západ slunce v Karibiku.

7. 1.
Noc byla teplá, ale asi změnou klimatu mě začíná trochu bolet v krku, preventivně začínám brát třídenní antibiotika. Po snídani se jdeme podívat kousek po pláži na první Mayské památky v Mexiku. Nejsou to sice pyramidy, ale stavby jsou celkem zachovalé a svou polohou na útesu nad mořem určitě stojí za zhlédnutí. Nejvíce nás, ale upoutali obrovští varani vyhřívající se na polorozpadlých zdech. To nenechá žádného fotografa klidným. Odpoledne trávíme koupáním a lenošením na pláži.

8. 1.
Dnes jsme se rozhodli zapůjčit si potápěčské vybavení a jedeme se projet ve člunu kolem pobřeží a tři hodiny šnorchlujeme na širém moři. Krásné podmořské zahrady fotíme jednorázovým podvodním foťákem. Totální relax, i když tři hodiny úplně stačí. Sluníčko, na nás středoevropany pěkně pálí. Což se neobešlo bez následků. Natož se neubráním zvolání: "nemám rád slunko, moře a koupání je na prd". O tři hodiny později to však popírám a jdu se ještě jednou svlažit do vln Karibiku. Večer trávíme v baru sbitém z prken a s koktejlem v ruce se oddáváme poslechu místní kapely. Kolem půlnoci vesele vrávoráme na naše už tak „vratká“ lůžka.

9. 1.
Ráno nás probudili čtyři mladí Němci, společně snídáme v restauraci kousek dál od pobřeží. Autem z půjčovny nás pak zavezli až na autobusové nádraží. Z Tulumu máme namířeno do Coby, kde se nachází první pyramidy obklopené pralesem. Trávíme tam celé dopoledne, ale kvůli značnému vedru se nám celý rozlehlý areál procházet nechce. Vyšplháme se jen na jednu štíhlou pyramidu a rozhlížíme se po celém Yucatanu. Po prohlídce se vracíme do hospody, kde je také stanoviště autousů. V 15:15 jsme plánovali odjezd do Chiten Izi. Na autobus však čekáme marně. Když budeme mít štěstí, odjedeme v 18:30 do Valladolidu. Při dlouhém čekání mě přepadá touha konverzace ve španělštině. Vyhlédl jsem si mladou a pohlednou Mexičanku a ptám se jí, zda cestuje sama. Odpovídá“si“. Tím je moje slovní zásoba vyčerpána a dál se věnuji Lucii. Večer autobus opravdu přijíždí, takže nás čeká noc ve valladolském hotelu Lily. Padáme únavou a tak jdeme po sprše, kterou máme „ovšem“ na pokoji hned spát.

10. 1.
Vstáváme brzy a sháníme něco k snídani. Po jídle procházíme střed města a nakupujeme nějaké potraviny na cestu. Náhodou natrefíme na autobusové nádraží. Autobus do Chiten Izi jede za dvacet minut. Cesta trvá asi hodinu a půl. Jde asi o velmi populární památku, neboť vjíždíme na přeplněné parkoviště plné luxusních autobusů se spoustou turistů. Není se co divit, patří k těm nejznámějším na Yucatanu. Kolikrát jsme už viděli tento obrázek v časopisech. Naplňuje nás pocit štěstí. Nejprve vcházíme dovnitř velké pyramidy, kde se nahoře v útrobách nachází obětní oltář. Moc se nezdržujeme, je tam nedýchatelno. Následně podnikáme výstup na vrchol a kocháme se pohledem po nekonečném pralese. V areálu trávíme jen tři hodiny. Ovšem ještě dnes nás čeká přesun k dalším pyramidám do Uxmalu, tak se musíme krotit. Před bránou areálu nastupujeme do autobusu směr Merida. Tam potřebujeme přesednout a tak se proplétáme špinavými, úzkými uličkami plnými lidí a dopravního zmatku na další nádraží. Do Uxmalu přijíždíme až za tmy. V autobuse jsme se seznámili s americkým párem, Švýcarem a jeho afroamerickou přítelkyní z Londýna. Bohužel jsou v okolí jen hodně drahé hotely. Skromně večeříme z vlastních zásob a hledáme místo k přespání. První pokus se nám nezdařil. Byli jsme odhaleni, polapeni a vyhoštěni. Při hledání dalšího místa náhle z pralesa zablikala baterka našich amerických přátel. Přidáváme se k nim a vážeme sítě. Ovšem hlídači slídí dál, avšak marně. Spali jsme špatně, obtěžovali nás komáři, a když jme se zabalili do spacáků, tak jsme nemohli spát vedrem.

11. 1.
Opět velmi lehká snídaně, ale už se těšíme na prohlídku. Areálu vévodí velká pyramida pro změnu oválného tvaru obklopená nižšími stavbami s krásnými reliéfy. Dovnitř jsme jen nakoukli, protože tam hnízdí ohromné množství vlaštovek. Kolem poledne, po prohlídce, se snažíme stopovat a po chvilce nám opravdu zastaví dodávka, která nás na korbě dovezla do pěkné vesnice s hospůdkou, kde obědváme za poslední drobné. Další stop. Tentokrát napoprvé. Bohužel placená dodávka desáté třídy místní dopravy. Skončili jsme v Hopelchenu a vydali se z posledních pesos a nikde žádná směnárna. U benzinky za městem nám zastavil chlapík, který s námi začal suverénně konverzovat ve španělštině, my už jsme tak suverénní nebyli. Po hodině mě ukecal, abych řídil jeho VW „šrot“. Byl velice ochotný, změnil i cíl své cesty a zavezl nás až do Campeche k našemu hotelu na náměstí. Servis byl spojen s okružní jízdou městem a výukou španělských slovíček. Po ubytování hurá do hospody. Corona exstra, Pina coláda (moc). Po chvilce si k nám přisedají dva Češi, kteří v Mexiku studují. Dostali jsme pár typů a šli se projít do města. Vracíme se pozdě a já jsem vytuhl v sandálech a kšiltovce až do rána. Alkohol, nebo únava?

12. 1.
Probouzíme se v deset a překvapivě v pohodě. Hned po lehké snídani vyrážíme do města, které je pod ochranou UNESCO. Volíme okruh po hradbách, ze kterých je pěkný výhled na město a Mexický záliv. Historické centrum není nijak velké a tak už v 13:00 odjíždíme autobusem směr Palegue, kde se nachází slavné Mayské ruiny. Ubytováváme se v kempu poblíž příjezdové cesty k památkám. Naše hamaky věšíme v zadní části pod malou stříšku mezi trámky z bambusu. Večer se koná mezkalový obřad, kterého se nezúčastňujeme a raději popíjíme pivo v bambusovém baru. K našemu údivu nás ale obsluhuje Němka. Chvilku oprašuji němčinu a jdeme spát. V noci prší, ale stříška naštěstí vydržela.

13. 1.
Ráno se brodíme bahnem po předchozím dešti. U vchodu do kempu potkáváme jednoho Rakušana, který se nám nabídne, že nás odveze až k ruinám. Říká si Bravo. A už po prvních sto metrech si zapaluje „trávu“. Po celkem adrenalinové jízdě na hranici havárie jsme konečně na místě. Ještě chvilku konverzujeme a Bravo po zjištění, že se marihuaně u nás říká „tráva“, si začne říkat Bravo – Travo. Má z nového jména takovou radost, že nám každému kupuje kokosový ořech. Okamžitě si zase zapaluje a mizí v džungli. Od té doby jsme ho už neviděli. Palengue stojí opravdu za to. Komplex obklopuje hustá džungle a stavby jsou docela zachovalé. Je tady několik pyramid a také jedna budova se sklepením a věží. Do většiny budov se dá i vstoupit. Chceme podniknout krátký výlet do blízké vesnice, ale asi po deseti minutách v džungli potkáváme kanadsko - český pár, a ti nás od cesty odrazují pro značné nebezpečí z okradení. Nakonec se společně vracíme. Po návratu do kempu balíme s rozhodnutím přejet ke kaskádám Agua Azul. Ale všichni řidiči nám svorně tvrdí MAŇÁNA a tak nám nezbývá, než se ubytovat v hotelu nedaleko autobusového nádraží. Vychutnáváme si sprchu a vyrážíme na večeři do města. Na Zocalu panuje čilý ruch. Hraje tu živá hudba, samozřejmě převažují kytary. Usedáme poblíž mladých čističů bot a posloucháme. Bohužel si k nám přisedá alkoholem hodně unavený chlápek a pořád do nás něco hustí. Ani když jsem ho česky s dostatečným důrazem poslal do „prdele“ neodešel. Tak jsme se zvedli my a odešli spát. Škoda, byl by to příjemný večer. Naposledy se ohlížíme a vidíme, že opilec pro změnu obtěžuje jeden mladý mexický pár.

14. 1.
Vstáváme brzy a jedeme autobusem k Agua Azul. Jsou to krásné kaskádovité vodopády s úžasně modrou vodou obklopené bujnou vegetací, banánové háje nevyjímaje. Procházíme se po okolí a fotíme. Začínají se sem ale, sjíždět autobusy turistů, tak pomalu nabíráme kurz San Christobal de las Casas. Přímo nic nejede, a proto musíme asi půl hodiny stopovat, zastavuje nám autobus. Platíme jízdenku a celkem pohodlně dorážíme až do cíle. Město se nachází ve výšce 2107 m n m. Docela se tu změnil ráz krajiny. Už žádné palmy a banánovníky, ale jen jehličnany. Ubytováváme se v Posádě Rozita kousek od centrálního Zocala a jdeme si prohlédnout město. Procházíme úzkými barevnými uličkami s různými krámky. S podivem hlavně s knihami. Zastavujeme se také v turistických informacích a plánujeme zítřejší návštěvu indiánské vesnice v horách. Ještě chvilku couráme městem a po večeři jdeme spát.

15. 1.
Dnešní den věnujeme návštěvě indiánské vesnice v horách Chamula. Dopravuje nás tam oblíbené colektivo. Je neděle a na náměstí se koná trh. Na zemi nebo na dřevěných stolech je k dostání zboží různého druhu od sandálů ze starých pneumatik přes potraviny až po magnetofonové kazety s pirátskými nahrávkami světového rocku a popu. Chvilku se motáme po tržišti, ale nakonec jdeme na tzv. „obecní úřad“, kde si kupujeme povolení ke vstupu do kostela. Na prostranství před kostelem sedí do kruhu stařešinové obce v krojích, pokuřují a upíjejí z kolující láhve pálenku. Vchod do kostela střeží místní „obecní policie“. Je oděná do kožešinových přehozů a ozbrojená dlouhou holí. Kontrolují nám propustku a vpouští nás dovnitř. Uděláme krok a jako bychom se ocitli o sto let zpět časem. Všude hoří svíce a na podlaze pokryté čerstvým jehličím klečí spousta mumlajících lidí. Stěny jsou obloženy množstvím dřevěných plastik svatých v čele s malým oltářem obklopeným hořícími svícemi. Stojíme u dveří, máme strach se pohnout. Chvilku pozorujeme dění okolo a vytrácíme se opět zpátky do současnosti. Co nás ale překvapilo nejvíce je, že si modlící lidé uvnitř také připíjeli z lahve průhlednou tekutinu a podle výrazů tváře to určitě voda nebyla. No co, jiný kraj jiný mrav. Přesto, že se ve vesnici nesmí fotografovat, pořizujeme pár ilegálních snímků. Na tržišti si od dětí kupujeme hliněné figurky pásovce a leoparda a vydáváme se na procházku po okolí. Za cíl jsme si vybrali malé návrší nad vesnicí. Současně zjišťuji, že jsem nechal mapu okolí v colektivu. Tak opět jdeme nazdařbůh. Nejprve projdeme kolem zbytků starého kostela, jsou zde čerstvé hroby, na kterých se pasou kozy. Úcta k mrtvým jim asi nic neříká. Na vyhlídce jsme asi za půl hodiny. Je tu krásný výhled na vesnici a okolí. Tržiště odsud vypadá jak mraveniště z Ferdy mravence od Ondřeje Sekory. Scházíme opět do vesnice a zjišťujeme si odjezd nejbližšího colektiva zpět. První má prý jet až za dvě hodiny. Vydáváme proto pozvolna pěšky s tím, že si něco stopnem. Jdeme asi hodinu, když zastavujeme už tak dost narvaný minibus, ale jsme naivní, když si myslíme, že jsme poslední, kdo přistoupí. Po této zkušenosti si myslím, že kapacita našich automobilů je značně poddimenzovaná. Do San Cristobalu přijíždíme pozdě odpoledne, procházíme se po náměstí, kde zrovna hraje místní rocková kapela. Se zaujetím posloucháme směs rocku s indiánskou hudbou. Hlad nás ale, žene do nejbližší hospody na večeři. Pak už následuje jen sprcha a postel. Usínáme za dunění minometů nedaleko bojujících Zapatistů s vládními jednotkami, ale podle chování místních obyvatel jde asi o běžný jev. Mimochodem figurky Zapatistů jsou tu všude kolem běžně k prodeji. Není se co divit. Jsme v revolučním Chipasu. Nejchudším státu mexické federace.

16. 1.
Ráno jdeme na autobusové nádraží zjistit odjezd autobusu směr pobřeží Tichého oceánu a rozhodujeme se pro noční přejezd. Protože máme dostatek času, tak za cíl dnešního výletu určujeme nedalekou jeskyni Rancho Nuevo. Colektivo nás vysazuje na odbočce a odtud jdeme asi půl hodiny pěšky. Návštěva jeskyně se platí a jde o dlouhou slepou chodbu zdobenou krápníky. Pro toho, kdo navštívil Moravský kras, je to spíše nuda. Ve stánku před vchodem zaháníme žízeň a vydáváme se na křižovatku něco stopnout zpět do města. Čekání na odjezd autobusu vyplňujeme couráním kolem centrálního Zocala a výstupem k malému kostelíku nad městem s pěkným rozhledem po okolí. V 20:00 nasedáme do překvapivě luxusního autobusu a po zhlédnutí celkem zábavné americké akční komedie sklápíme sedadla a usínáme.

17. 1.
V San Pedro Pochutle jsme v 7:00, taxíkem přejíždíme do Mazunte, což je vesnička na pobřeží Tichého oceánu. Nijak zvlášť nás ničím nepřekvapila. Odcházíme na pláž, kde zavěšujeme hamaky a dospáváme noc. V poledne nás probudil hlad. V okolí není ale, nic k jídlu, a proto si znovu stopujeme taxi a odjíždíme do Puertu Angelu. Cenu samozřejmě sjednáváme předem. Nějakým nedopatřením taxikář zabloudil a ocitáme se opět v San Pedru Pochutle. Naštěstí přiznává chybu a zdarma nás konečně dopravuje na určené místo. Obědváme velmi chutné jídlo v restauraci na molu. Po obědě procházíme městečkem. Oproti Mazunte je to velmi pěkné městečko s rybářskými sítěmi, hospůdkami a vcelku příjemnými lidmi. Začíná se připozdívat. Taxikáři ovšem nasazují dvojnásobnou cenu, a proto vyrážíme pěšky. Asi po pěti kilometrech rezignujeme a zbylý kus dojíždíme taxíkem. V Mazunte slaví fiestu, ale na návsi sedí už jen starší babky a kapela to už zřejmě taky balí, tak to zřejmě na nějakou velkou slávu nevypadá. Jdeme raději zpět na pláž. Přímo na hranici přílivu se hraje fotbálek. Jsou to většinou Italové, kteří se flákají světem a přiživují se vyráběním korálků a různých turistických cetek. Jeden na mně mává, ať se přidám. Po půl hodině ze mne lije jak z vola, mám nakopnutý palec a písek až v plavkách. Naštěstí se už stmívá a „rozhodčí“ odpískává konec. Vyhráli jsme 8:6, ale opět jsem se ujistil, že ze mě fotbalista nikdy nebude. Po koupeli v moři padám únavou a usínám. Lucka ještě čekala na západ slunce a šla také spát. Zažíváme jednu z horších nocí. Komáři začali žrát i mne, a to už je co říct, takže se opět asi moc nevyspíme.

18. 1.
Hned ráno jsme si sbalili věci, ale těsně před opuštěním pláže nás ještě zkasírovali o 40 pesos za přespání. Moc nás to nepotěšilo, ale co se dalo dělat. Po snídani jsme navštívili želví chovnou stanici. Návštěva předčila naše očekávání. Poprvé v životě jsme viděli obrovské mořské želvy a dokonce jsme si na ně mohli i šáhnout. Prováděl nás mladý Mexičan s dokonalou angličtinou. V areálu bylo i akvárium s docela pěkným muzeem. U východu si Lucie ještě zakoupila svůj první hudební nástroj, bambusové chřestítko, později se stalo velmi populárním. Odjíždíme do San Pedra Pochutla, odkud jede autobus, který nás přepraví přes Kordillery. Cesta byla zdlouhavá, ovšem krajina překrásná. Všude okolo jsme vzhlíželi na zelené kopce, jejichž vrcholky byly až v mracích a překonávali sedla někdy až přes 2500 m.n.m. Do Oaxacy jsme dorazili okolo 21:00. Taxíkem jsme přejeli do Magic hostelu v centru, který jsme si našli v průvodci. Po ubytování jsme povečeřeli výborné jídlo na Zocalu, ale po náročné cestě jsme brzy odpadli.

19. 1.
Ráno vyřizujeme výměnu pokoje, protože v naších dveřích chybí tabulka skla a z nedalekých toalet se nám v pokoji usadila nelibá vůně. Vše, ale proběhlo hladce. U snídaně plánujeme program dne. Nakonec vyhrává výlet na Monte Alban, kde se ve výšce 1700 m.n.m. nachází Zapotecké ruiny. Roste tu také hodně sukulentů a je odtud krásný výhled na město a okolí. Do Oaxacy se vracíme těsně po poledni. Po obědě si prohlížíme město a vyřizujeme místenky na autobus do Mexico City. Kousek od Zocala zavítáme do krásného kostela Santo Domingo s velice zdobným interiérem. Snažíme se fotografovat detaily stropu, ale bez stativu pochybujeme o výsledku. Kousek od kostela nacházím celkem příjemný klub, kde mají dokonce čepované pivo v normálních půllitrech. Byl jsem tak vyprahlý, že za dobu, co Lucie vypila jedno, jsem zvládl dvě. Tak jsme raději zaplatili a pokračovali v courání po městě. Na Zocalu jsme znenadání narazili na davy lidí. Chystala se nějaká fotbalová sláva. Všichni byli oblečení v modrobílých dresech, všude vlály prapory a hrála hudba. Fotbal je v Mexiku velmi populární. Dresy se prodávají snad v každém městě a je to zřejmě vrchol mexické módy. Po chvilce se dal průvod do pohybu a na Zocalo se vrátil všední život. Nás ovšem čekal ještě jeden šokující zážitek. Samozřejmě jsme slyšeli o Oaxacké specialitě „smažených kobylek“, ale mysleli jsme si, že je to jen báchorka pro turisty. A do cvíle, kdy jsme narazili na paní, která prodávala cosi divného z velké ošatky, a šlo jí to celkem na odbyt. Ze zvědavosti jsme přišli blíže a zjistili, že za pouhých deset pesos si můžeme nabrat plný pytlík. Ze začátku jsme neměli moc důvěry, ale žena poznala naše rozpaky a začala demonstrovat, o jakou že se to jedná delikatesu. Celkem se jí dařilo nás přesvědčit až do doby, co si vytáhla jednu nožku, která se jí dostala mezi zuby. To nás definitivně odradilo. A tak jsme si tu pochoutku za našich deset pesos alespoň vyfotili. Zbytek dne jsme strávili vysedáváním v kavárnách na Zocalu a psaním deníku. Spát jsme šli brzy, protože nás zítra čeká dlouhý výlet do hor ke zkamenělým vodopádům Hierve de Agua.

20. 1.
V sedm hodin už stojíme před hotelem, od kterého údajně jede autobus do vesničky Mitla. Průvodce nelhal po hodině přesedáme v Mitle na terénní Toyotu a stoupáme do hor. Cestou už na tak přeplněné korbě přibývají ještě dva Mexikáni. Zastavujeme na náhorní plošině, kde platíme vstupní poplatek. Platí pouze cizinci. Zajišťujeme si odjezd zpět a vyrážíme nahoru na „vodopád“. Je tady asi pět jezírek, odkud vyvěrá voda bohatá na minerály, které po usazení tvoří překrásný přírodní úkaz „zkamenělé vodopády“ Hierve de Agua. Vychutnáváme krásný rozhled po okolí. Krajinu tvoří zvlněná kamenitá pustina porostlá vzrostlými kaktusy a křovinami. U jednoho jezírka potkáváme mladého Kanaďana a společně sestupujeme do údolí pod vodopád. Cestou si povídáme o odlišnosti našich domovů a vůbec o cestování. Na obyvatele amerického kontinentu má celkem slušný přehled o dění. Nebo je to tím, že je z francouzkého Québecu? Sestup nebyl úplně bez obtíží, ale po vzájemné pomoci jsme to zvládli bez úhony. Odměnou nám však byla krásná vyhlídka na celý vodopád. Cestu nahoru jsme zvolili druhou stranou. Byla delší, ale vedla po příjemné pěšině. Naše vozidlo záhadně odjelo dříve, a tak vyjednáváme odvoz s řidičem turistického terénního mikrobusu. Nakonec svoluje (za 5 pesos). Cestou přibývá do naší mezinárodní party ještě jedna Italka a Holanďanka. Nechají se spolu s námi vysadit v Mitle s tím, že dojedou do Oaxaky autobusem jako my. Nachází se zde totiž zapotécké ruiny. Jde jen bohužel o pár hromad kamení s občas dostavěnými zdmi. Ovšem zajímavé byly volně přístupné vnitřní podzemní prostory. Vstupy byly dosti nízké, což pocítila hlavně Luciina záda. Po chvilce zmoření vedrem a fádností staveb usedáme do stínu jedné zapotécké zdi a česko, italsko, anglicko, holandsko, francouzsky plkáme o všem možném. Cestou v autobuse mě přepadá únava a probouzím se až na nádraží v Oaxace. Holky jedou taxíkem do hostelu a my s Kanaďanem se jdeme někam najíst. Volíme lidovou jídelnu v obrovských pasážích přeplněných různými krámky s jídlem a potravinami. Je vidět, že sem turista často nezavítá, ale náš přítel tvrdí, že tu opravdu ochutnáme pravou domácí mexickou stravu. Nakonec si vybíráme takovou malou vývařovnu s příjemnou obsluhou a rozhodli jsme se ochutnat kuře s v oaxacké omáčce s kukuřičnými plackami. Bylo to velmi dobré, i když kapku ostré. Vypil jsem k tomu asi litr vody. Tím ale naše gastronomické dobrodružství ještě neskončilo. Den jsme uzavřeli ve výrobně čokolády na koktejlu z čerstvého kakaa a mléka. Představte si, že každý dostane malou lžíci a z různých vzorků mletých kakaových bobů si vybere, z čeho se mu jeho koktejl připraví. K tomu ještě nepopsatelná vůně prostředí mlýnku a dělníků pytlujících kakao, které nakládají na náklaďáky pro další rozvoz. Sem se musíme ještě vrátit. Večer se všichni potkáváme v klubovně hostelu. Ještě se k nám přidává kanadská židovka rusko-polského původu a konverzujeme až do pozdních nočních hodin.

21. 1.
Odpočinkový den. Procházíme se po městě. Opět obědváme v naší vývařovně a samozřejmě se také zastavujeme na kakao. Večer poleháváme v klubovně našeho hostelu, čteme časopisy a zabíjíme čas k půlnočnímu odjezdu do Mexico City. Cesta nočním městem na autobusové nádraží proběhla hladce až na malý incident. Jeden mladý Mexikán využil dotazu „kolik je hodin“ a šáhl Lucii na zadek, ale ta se po něm tak ohnala, až se mladík lekl, že si málem zlomil nohu na obrubníku a začal utíkat do tmy. Následovalo ještě pár jadrných nadávek v češtině, ale to už byl kdoví kde. Bez dalších komplikací nasedáme do autobusu a odjíždíme, směr hlavní město Mexika.

22. 1.
Ráno jsme vystoupili na autobusovém nádraží jednoho předměstí Mexico City, kde jsme přesedli na autobus do Taxca. Taxco je spojeno se stříbrem, které se v okolí těží. Město je vystavěno na úbočí hory a je protkáno spletí uliček různých průchodů, dvorků a náměstíček. Dominantou je obrovská katedrála na náměstí. Ubytováváme se v terasovitém hotelu Arellano, ke kterému nás po chvilce bloudění musel doprovodit policista. Přímo z pokoje máme krásný výhled na město. Moc se nezdržujeme a odcházíme do centra. Z devadesáti procent jsou zde jen obchody se stříbrem. V poledne jsme na chvilku utekli ze spárů stříbrománie a vyšli si na vyhlídku nad město, kde se zrovna konala rodinná oslava. Pozvali nás a opět ochutnáváme výbornou domácí kuchyni. Cestou zpět nakupujeme dárky a já se snažím dovolat domů. I po zakoupení mezinárodní karty se spojení bohužel nedaří. Večeříme v restauraci na dolním náměstí a jdeme spát.

23. 1.
Ráno telefonicky potvrzujeme letenky, ještě chvilku utrácíme peníze za dárky a odjíždíme autobusem do Mexico City, kde přesedáme na lokální linku, která nás odváží do blízkosti sopky Nevado de Tuluca. Autobus nám zastavuje na rozcestí a dál už musíme pěšky. Asi hodinu stoupáme do kopce po rozbité štěrkové cestě, když slyšíme auto. Neváháme a stopujeme. Řidič nám staví a za pár pesos nás dopravuje k vysokohorské bivakovací chatě ve výšce 4100 m.n.m., kde v trochu stísněných podmínkách trávíme noc s Mexickým sportovním týmem. Dokonce jeden z nich se zúčastnil maratonu na olympiádě v Sydney 2000. Bohužel naše španělština a jejich angličtina je asi na stejné úrovni, ale i tak trávíme příjemný, i když trochu mrazivý večer. V noci Lucie nemůže usnout a bolí jí hlava. Přece jen výškový rozdíl byl trochu velký.

24. 1.
Ráno pobolívá hlava i mě, ale i přes to jsme se v devět hodin vydali k okraji kráteru, který leží o sto metrů výš. Uvnitř kráteru jsou dvě jezera. Jezero Slunce a Jezero Měsíce. Je krásně, problémy ustaly, a tak jsme se rozhodli o zdolání vrcholu. Stoupáme po hřebeni okraje kráteru občas i přes sněhová pole. Ze začátku to šlo i vzhledem nadmořské výšce docela dobře. Ale postupně se výstup začal přiostřovat. Dokonce i „horolezecký pes „Fík“, který s námi šel už od základny, začal zaostávat. Začínáme častěji používat i ruce. V obtížnějších partiích pomáhám Lucii, i když si myslím, že jde hlavě o podporu psychickou. S lezením moc zkušeností nemá, ale vede si dobře. Dosahujeme předvrcholu, který leží ve výšce 4622 m.n.m.. Lucie zůstává a já pokračuji krkolomnou cestou až na samotný vrchol (4658). Jsou tam dva kříže a šňůra vlaječek. Je odtud krásně vidět kouřící Popokatepetl. Sestup volíme suťovým polem přímo do kráteru. Vypadalo to snadněji, než to doopravdy bylo. Občas jsem si připadal jak na snowboardu. V kráteru jsme obešli obě jezera a po úzké cestičce vystoupali k místu, kde jsme poprvé do kráteru pohlédli. Začínám opět pociťovat bolest hlavy a drobnou nevolnost, a tak raději sestupujeme zpět do bivaku. Kluci mají po tréninku a baští ovoce. Zvou nás ochotně k „tabuli“. Ani nevím, co jsem to všechno jedl a jako by mávl kouzelným proutkem, problémy jsou pryč. Padáme únavou do spacáků a usínáme.

25. 1.
Ráno jsme se trošku nepoznali, jelikož naše obličeje jsou značně opuchlé a lehce od sluníčka připálené, a protože už nemáme žádné jídlo a nechceme se dál přiživovat na našich hostitelích začínáme balit a sestupujeme dolů. V den našeho odjezdu se zde natáčela reklama na terénní vozy Nisan a celou oblast hlídali, nechápu proč, ozbrojenci. Docela se nám to hodilo. Pořád tam něco vozili a jedno auto nás dovezlo až do Tolucy, odkud jedeme autobusem do největšího města na světě, Mexico City. Tam nám nezbývá nic jiného než použít obávané metro. Vše proběhlo jako bychom byli v Praze a myslím, že v průvodcích značně přehání. Ubytovali jsme se v hotelu Isabel deset minut od hlavního náměstí. Na pokoji máme TV, telefon, trezor, ale teplou vodu jsme neobjevili. Po úspěšné reklamaci na recepci jsme konečně pořádně smyli „cestovní prach“. Ihned se vydáváme na obhlídku centra. Procházíme hlavně uličky okolo obrovského Zocala s dominantní katedrálou. Město je vcelku čisté i architektonicky zajímavé. Samozřejmě je tu plno luxusních obchodů a restaurací. Zboží a dokonce i ceny srovnatelné s naší domovinou. Nakupujeme nějaké potraviny a CD převážně jihoamerických rytmů. Po návratu do hotelu jsme se rozhodli konečně ochutnat tequilu v hotelovém baru. S naší u nás doma se nedá vůbec srovnat. Je o moc jemnější a i pověstný rituál je trochu jiný. Okraj sklenice se navlhčí šťávou z čerstvě vymačkaných citronů a obalí se v soli. Okraj se pak olízne, kopne se tequila a vše se tou šťávou zapije. Po druhém kole padne rozhodnutí vyrazit za hudbou a tancem do ulic. Stopujeme taxi značky VW BROUK, který má přední sedadlo spolujezdce odstraněno pro snadnější nastupování a vystupování a přesouváme se do danceclubu. Cesta je bohužel spojena s námi nechtěnou, ale placenou okružní jízdou nočním městem. Zjišťujeme, že platí jen muž a pití kromě piva je v ceně, a to se nám stálo osudným. Uvnitř se seznamujeme s partou mladých Mexikánů a už lítá jedna runda za druhou. Zbaveni ostychu pak na parketu zavzpomínáme na latinskoamerické tance z našich tanečních. Ve tři hodiny ráno nás odváží taxi, teď už takřka přímo až do postele.

26. 1.
Ráno se kupodivu očekávaná bolest hlavy nedostavila, a tak nám nebrání nic se podle plánu vydat na výlet k známým pyramidám Slunce a Měsíce Tetlatehuacan. Po hodinovém bloudění ulicemi opět sestupujeme do metra a vcelku snadno dojíždíme k nádraží, odkud jezdí k pyramidám pravidelné autobusové spoje. Areál je značně rozlehlý a rekonstruovaný. Na obě pyramidy jsme vystoupali. Je odsud krásný rozhled. Atmosféru dávných časů kazí jen prodavači suvenýrů, kterých je tady opravdu mnoho. Vracíme se zpět do hotelu a po večeři v hotelové restauraci jdeme spát. Předchozí poslední večer v Mexiku nás přece jen zmohl.

27. 1.
Cestou na letiště si stačíme ještě prohlédnout interiér katedrály na Zocalu. Odlétáme v 12:15 do New Yorku na letiště JFK. Let proběhl bez problémů. Po odbavení jedeme taxíkem do hostelu na Manhatanu a jdeme spát.

28. 1.
Ráno nás překvapila velká zima. Lucie je dokonce nucena si koupit péřovku. Procházíme se po Brodway a okolí. Nakoukneme i do zasněženého Centrál parku. Na Time Sq. Lucie neodolala návštěvě muzea voskových figurín. Já se mezitím toulám v okolí. Podobné muzeum znám už z Kodaně. K jednomu z největších lákadel NY, soše Svobody popojíždíme autobusem, ale máme smůlu, poslední trajekt nám odjel před deseti minutami. Kocháme se aspoň pohledem z nábřeží. Ještě, že máme na fotoaparátu „dlouhé sklo“. Začíná se stmívat, a noční NY není prý nijak zvlášť bezpečný. Nasedáme proto na autobus, který nás dopravuje až k našemu hostelu. Tam se, ale vzhledem k značně vysoké ceně za nocleh se rozhodujeme k nočnímu přejezdu do Live Oak na Floridě. Po třech dnech útrap v autobuse konečně uleháme do postelí našeho dočasného čtyřměsíčního domova v Live Oak ve státě Florida. Není tady sice taková zima jako v New Yorku, ale přece jen jsme si počasí na Floridě představovali trochu jinak.

Sepsal Marek Schauer.

USA, 2001 - deník

17. 7.
Z Live Oaku na Floridě jsme po nezbytných rozlučkách vyrazili v 10:00 ráno a najeli jsme na mezistátní dálnici č.10. Přejeli jsme Floridu, Aalabamu, Mississippi až do Lousiany. Těsně před posledními turistickými informacemi nám začal vařit náš Oldsmobil z roku 1997 a ke všemu ještě jevila Lucie známky nevolnosti. Po pár zastávkách (vřících) jsme šťastně dorazili do New Orleans (město bylo založeno Francouzi r.1718). Při pokusu o ubytování v prvním lepším hotelu se Lucie pozvracela na parkoviště, a tak jsme kvapně odjeli. Po chvíli nám, ale přálo štěstí. Narazili jsme na vcelku dobrý a levný hotel u centra. Po ubytování si Lucie zdřímla a já jsem zatím opravil našeho Oldu. Po probuzení už bylo vše v pořádku a vyrážíme do Francouzské čtvrti. Začali jsme procházkou po břehu Mississippi (největší řeka sv. Ameriky, dlouhá 6212 km) a potom jsme se už vydali do nočních ulic. Po chvilce bloudění jsme konečně našli nejznámější Bourbon st., kde to opravdu vřelo. To je snad první místo ve státech, kde se pořádně hraje, tančí a paří. Zapadli jsme do první hospody a luštíme jídelníček. Lucie si objednává na svůj lehce podrážděný žaludek místní polévku zelené barvy a neidentifikovatelné chuti. Já ochutnávám aligátoří steaky. Zvláštní chuť, ale žádný zázrak. K tomu všemu nám samozřejmě hraje černošská jazzová kapela, a že to opravdu umí rozbalit. Chvíli posloucháme a měníme lokál. Přesouváme se do baru, kde hraje klasická jižanská kapela s doprovodem na „valchy“. Dokonce, kdo chtěl, mohl si zahrát s nimi. Popíjíme pivo a vychutnáváme atmosféru „jihu“. Po půlnoci se odebíráme lehce v náladě do hotelu. Město je plné černochů podivného vzezření, ale šťastně se dostáváme na náš pokoj a jdeme spát. Ujeli jsme 456 mil a posouváme hodinky o 1hod. dozadu.

18. 7.
Ačkoliv jsme šli spát pozdě, vstáváme v 7:00 a jedeme se ještě jednou projít po břehu Mississippi. Je to opravdu obrovská řeka. Po procházce nasedáme do Oldy a vyrážíme směr Texas. Ještě v Lousiane nám napraskl čelní sklo kamínek, který odlétl od kola jednoho z trucků. V Texasu jsme pro změnu stavěni policii za rychlou jízdu.(Jeli jsme o 30 mil rychleji, než je povoleno, ale naštěstí nás nestihli změřit) Dokonce kvůli nám přejeli nezpevněný pruh dálnice z protisměru. Už jsme mysleli na nejhorší. Vystoupil hromotluk v černých brýlích, odjistil si řemínek na pouzdru pistole a přistoupil k mé straně auta. Vzpomněl jsem si na americké filmy a držel jsem ruce na volantu jak přilepený. Policista otevřel dveře a nechal mě vystoupit. Šli jsme dozadu k policejnímu autu, kde mě legitimovali a prověřili přes centrálu. Pak začal výslech ve smyslu. „Víte, že jste jel rychle?“ „Já jsem nejel rychle“ Policista přešel k Lucii a položil jí stejnou otázku (což jsem se dozvěděl až později) Lucie odpověděla, že neví, protože studovala mapu. Pak, přešel zpátky ke mně. „Ona říkala, že jste jel rychle“. „Ale já jsem nejel rychle“. Opět přešel k Lucii a řekl jí, že jsem se přiznal. Lucie opět odpověděla, že studovala mapu, tudíž neví. Vrátil se zpět. „Takže jste nejel rychle“ „Ne“. „Dobře, držte „70“ a jeďte“. Naskočil jsem do auta a od té doby jsem už nikdy rychlost nepřekročil. Ovšem za pár mil jsme byli potrestáni. Znovu jsme vyvřeli. Zachránil nás až zaměstnanec telefonní společnosti, který nám poskytl vodu do chladiče. Pokračujeme, směr na Dallas. Všude v okolí se kolébají ropná čerpadla a mezi nimi se pasou stáda krav, dokonce jsme viděli i velbloudy. Z Dallasu vidíme jen vzdálené mrakodrapy jinak se ploužíme v zácpě přes různé nadjezdy, podjezdy a otočky. Pro přenocování si vytyčujeme městečko Vermont. Ubytováváme se ve Western motelu s bazénem (39$). Večer jsme ještě společně s třemi Mexikány otestovali teplotu vody. Byla jako „kafe“. Ujeli jsme 725 mil.

19. 7.
Z motelu odjíždíme v 8 ráno. Zastavujeme se ještě v supermarketu, kde kupujeme přípravek na ucpání prasklého chladiče. Texasem je projíždíme. Kromě pár polorozpadlých městeček je všude kolem jen nekonečná prérie. V Novém Mexiku konečně začínají kopečky sice pusté, ale aspoň je to trochu změna. Až po příjezdu do Colorada se krajina náhle změnila a ocitáme se v pohoří Rocky Mountains . V návštěvnickém centru jsme si vzali nějaké brožurky a mapy. Jedeme dál do Colorada Sprigs kde sjíždíme z dálnice a pokračujeme směrem do hor. Cestou jsme se také zastavili v městečku Manitou Sprinks plném krámků s indiánskými suvenýry a hospůdkami. Odpoledne začínáme hledat kemp, ale je složitější, než jsme si mysleli. Po návštěvě pár táborů pro školáky jsme ho nakonec našli. Jmenoval se Lost Burro a noc stála 15$. Stavíme stan (platit chtějí až ráno) a vaříme večeři z vlastních zásob. Když už si myslíme, že nás nemůže nic překvapit narazíme u recepce na medvěda hrabajícího se v odpadcích. Naštěstí se nás lekl víc než mi jeho a zmizel. V tom nám padl pohled na nástěnku, kde jsme si přečetli první varování s „medvědími instrukcemi“.“Co dělat, když narazíte na medvěda“ Tento plakát se stal po celé cestě napříč USA nedílnou součástí každého kempu. Ale i po tomto šoku zažíváme překvapivě klidnou noc. Ujeli jsme 548 mil.

20. 7.
Ráno jsme po snídani ometli medvědí tlapy z našeho auta a po zjištění, že máme kemp zadarmo (i v 10:00 na recepci nikdo nebyl, ačkoli provozní hodiny byli od 7:30, a nás přece jen trošku tlačil čas) odjíždíme směr NP Rocky Moutain. Asi po hodině jízdy asfaltová silnice náhle končí a ocitáme se na neudržované „roletě“ pro terénní vozidla. Museli jsme tak chtě, nechtě vyzkoušet kvality našeho Oldy. Dělal, co mohl, ale evidentně se mu nechtělo. Odměnou však byla projížďka krásným kaňonem s divokou řekou. Jak asfaltka zmizela, tak se taky objevila. V městečku Ewergreen (opravdu je celé zelené) jsme vyměnili olej v motoru a nechali vyvolat dosud nafocené negativy. Dále pak pokračujeme do East Parku. Procházíme pár obchůdků. V jednom z nich si kupuji filtr na svůj foťák, ale co nás úplně vyvedlo z míry, bylo stádo jelenů pasoucích se na kruhovém objezdu nejrušnější křižovatky města. Zřejmě taková mimoparková „brigádička“ pro pobavení turistů. V pět hodin projíždíme bránou parku, kde také kupujeme permanentku pro všechny NP v celých státech (50$). Platí vždy pro jedno auto a jeho posádku. Na první vyhlídce asi 3200 m.n.m se nám Olda poněkud zadýchal a museli jsme 15 minut čekat, něž opět popadl dech, ale nebyli jsme jediní. Dále pokračujeme přes krásné vyhlídky a sedla ve výšce i 3600 m.n.m.. Kromě krásné přírody míjíme i stáda pasoucích se jelenů vapiti (Cervus elaphus canadiensis). Opravdu se bylo na co dívat. Tvrdý závěr dne nastal v okamžiku, kdy jsme hledali volné místo v kempu. Při prvním pokusu nás 10 minut po postavení stanu vyhodila starší dáma. Argument byl bohužel jasný. Měla místo už předplaceno. Až pozdě v noci stavíme stan v soukromém kempu (20$), ale i tam se nás snažili vyhostit. Nedali jsme se. Po krátké konverzaci se sousedkou, mino jiné Ruskou z Moskvy, současně žijící v Denveru, vaříme večeři a uleháme k spánku. Ujeli jsme 240 mil.

21. 7.
Ráno rychle balíme a vyjíždíme do nejvyššího sedla okružní silnice, odkud jsme si vyšlápli na blízký vrchol ve výšce 3659 m.n.m.. Hodně fotíme, je tu krásný výhled na okolní kopce. Cestou zpět k tábořišti debatujeme o odpoledním výšlapu. Zastavujeme na rozvodí Atlantiku a Pacifiku. Necháváme tu Oldu a podnikáme malou procházku kolem dvou jezer. U jednoho z nich obědváme a rozhodneme se pro 12 km dlouhou túru k městu „duchů“ Lulu City. Trasa vede kolem řeky Colorádo (délka toku 1450 km), ale jde teď spíše o říčku, než veletok. Cestou pořizujeme neuvěřitelné záběry fauny, včetně samice losa evropského (Alces alces) s mládětem. Ještě, že jsme měli “dlouhé sklo“. Jde přece jen o obrovské zvíře. Lulu City je bývalé zlatokopecké městečko. Které stejně rychle vzniklo, jako zaniklo podle množství výskytu drahocenného kovu. Našli jsme tu pár opuštěných a pobořených srubů a hospodářských stavení. Chvilku jsme zkoušeli rýžovat zlato, ale „zlatá horečka“ nás nedostala. O půl čtvrté opouštíme park a pokračujeme směrem k Masa Verde v Utahu. Zastavujeme jen v městě Grand Lake. Máme problém zaparkovat, ale nakonec našeho obra přece jen upíchneme. Jak je již z názvu patrné nachází se město u velkého jezera, ale je zde na nás příliš mnoho turistů a hluku z motorů vodních i silničních skútrů. Projdeme se jen po nábřeží a jedeme dál. Škoda, je tu moc krásně. V osm hodin táboříme v kempu Garfield u městečka Monarch (9$). Vaříme skvělý lunchmeat na grilu, dopisujeme deník a jdeme spát. Ujeli jsme 239 mil.

22. 7.
Při snídani jsem se pokoušel zapálit les a okolí mým novým benzínovým vařičem, ale po přečtení návodu už vše funguje jak má. Kemp opouštíme v 8:00 a pokračujeme podle plánu. Projíždíme krajinou, kde se střídají prérie, jezera a vše je v dálce lemováno štíty hor. Místy stoupáme až do výšky okolo 3000 m.n.m. a jsou tu četná zimní horská střediska. V poledne se stavujeme v Montrose ve Wall-Martu na kafe a doplňujeme potraviny. Kousek za městem jsme navštívili malé indiánské muzeum Utahů, které nás mile překvapilo fotografiemi Indiánů a sbírkou korálky vyšívaných kožených oděvů. Dokonce jsme se také seznámili s „¨Medvědím“ tancem, který jsme si mohli pomocí tradičních hudebních nástrojů i vyzkoušet. Okolo páté se už ubytováváme v NP Mesa Verde (20$). Rychle stavíme stan a s mapkou odjíždíme do skal s vyhlídkami na 800 let stará puebla přilepená na okrajích hlubokých kaňonů. Na náhorní plošině na kaňonem jsou odkryté vykopávky tzv. kiv, kruhových stavení s komínovým ohništěm z doby 550-750 let našeho letopočtu. Krajina v okolí je vyprahlá, místy i vyhořelá. Rostou tu jen nízké keře a stromy, ale i přesto pozorujeme na sklonku dne překrásný západ slunce, který skrz pahýly ohořelých stromů vypadá dosti bizardně. Večer trávíme u stanu. Na ohni vaříme večeři. Je celkem chladno a dřeva málo, tak jsme za chvilku zalezlí ve spacácích a usínáme. Ujeli jsme 405 mil.

23. 7.
Po překvapivě chladné noci se vracíme zpět do skal. V informačním centru kupujeme vstupenky do puebla Long Hause a čas do prohlídky trávíme objížděním vykopávek starých obydlí a vyhlídek do kaňonů na puebla. Na začátku exkurze nás, ale čekal šok. Byli jsme donuceni nasednout do vláčku, který nás spolu s ostatními turisty zavezl na kraj kaňonu. Sestup vedl ranger a nebyl nijak náročný, jinak by tam samozřejmě Amíci nešli. Ovšem stálo to za přemáhání. Měli jsme dostatek času vše si pořádně prohlédnout, prozkoumat a nafotit. Součástí byl i výklad v angličtině. Stavby byly, asi pro svou nedostupnost, slušně zachovalé. První zprávy jsou z 19. století a už tehdy byly delší dobu opuštěné. Staří Utahové tvrdili, že jejich dědové říkali, že tam někde v horách žili lidé. Proč je opustili, je zatím hádankou, ale vědci určují za jeden z důvodů nedostatek vody. Cestou nahoru obdivujeme keře juky (Yucca), kterou hojně využívali Indiáni, jak k jídlu a výrobě alkoholu tak i pro přípravu rohoží. Pak už nás vláček dovezl zpět k autu. V návštěvnickém centru jsme si prohlédli expozici z historie „Lidí z puebel“, jak je Američani nazývají. Před odjezdem z parku stačíme ještě sestoupit do jednoho z kaňonů. Park opouštíme v pět hodin. V městečku Cortéz doplňujeme benzín, led a zaháníme hlad u Mc Donalda. Další cesta vede přes rezervaci Utahů. Mimochodem. Indiánská rezervace se pozná podle toho, že je tam jen písek a kamení, ale žít se tam nedá. Pokračujeme přes Utah do Arizony, kde najíždíme na „monumentální„ silnici č. 163. a už se před námi rýsují překrásné červené skály jako v reklamách na jedny nejmenované cigarety. Začíná se chýlit večer a je na čase najít kemp. Vybrali jsme si Gooseneck, který je uprostřed monumentů. Ovšem, nějak se nám to nezdá. Cedule nás posílají kamsi do pustiny. Najednou dojíždíme na plácek, kde silnice končí. Všude dokola je meandrující řekou vyhlouben obrovský kaňon. „Vítejte na konci světa“ v kempu Gooseneck (0$). Jsme tady úplně sami jen s hejnem krkavců. Zatím nejsilnější zážitek z cesty. Ujeli jsme 176 mil.

24. 7.
V noci jsme se moc nevyspali. Budily nás poryvy větru, které nám lomcovaly se stanem. Při balení k nám přišli dva kluci z Čech. Byli v USA na konferenci a prodloužili si pobyt o týdenní cestu. Poznali nás jednoduše. V táborové knize si přečetli, že zde přespali Češi, no a nikdo jiný tady přece nebyl. Chvilku jsme pokecali a dostali jsme cenné rady pro výstup na Mt. Whitney, vč. popisu trasy. Začíná pršet, a tak nám nezbyde nic jiného než nasednout do aut a pokračovat dále přes Monument Valley. Kousek od Tuba City zastavujeme u stánku, kde si Lucie u Indiánky kupuje sypaný obrázek s indiánskými motivy a stříbrné náušnice s flétnistou. Já vyhlížím svoje vytoužené chrastítko, ale marně. Další zastávka je u Marble Canyonu s tmavě zelenou vodou. Konečně se i vyčasilo. Ale to už se blížíme k největšímu lákadlu z celé Arizony, Grand Canyonu. Těsně před parkem vjíždíme do prvního kempu, ale je všude plno. K tomu všemu nám zase chcíplo auto a nejde nastartovat. Nechávám Oldu odpočinout a vydávám se obhlídnout okolí. Lucie zůstává v autě a dopisuje deník. V tom se z ničeho nic auto rozjede a naráží do mladé břízky. PRVNÍ BOURAČKA! Naštěstí nedošlo k žádným škodám jak na autě, tak na stromu. S pomocí jednoho turisty Oldu nastartujeme a jedeme zkusit štěstí do parku. Zastavujeme na parkovišti a jdeme se projít k vyhlídkám. Pohled předčil naše očekávání. Ne nadarmo se mu říká GRAND CANYON (je hluboký až 1800m). Na stanici Rangerů vyřizujeme formality pro zítřejší sestup na dno k řece Colorado, a protože jsou všechny kempy plné, nabíráme vodu a led a jedeme se utábořit do lesa mimo území národního parku. Ujeli jsme 296 mil a posouváme čas o hodinu zpět.

25. 7.
Celou noc pršelo. Vstáváme v 6:00, protože o hodinu později už chceme vyrazit dolů. Čeká nás 14,2 mil (22,8 km) dlouhá cesta do kempu u řeky Colorado (20$) ze severní strany. Na stanici nás varovali před teplotami, až 40 stupňů C. Zatím máme štěstí, je pod mrakem, ale netrvá to dlouho a štěstěna se odklonila. V jednom místě, při kochání se krajinou zakopávám a po hlavě padám ze srázu. Naštěstí jsem se batohem zachytil o keř, ale odnesl jsem to vykloubeným ramenem. Ještě ve svislé poloze si rameno nahazuji a Lucie mne statečně vytahuje zpět na pěšinu. Zranění se nezdá byt nijak vážné a tak pokračujeme dál podle plánu. V půli cesty se strhává průtrž mračen, kterou přečkáváme pod převisem a nucenou přestávku využíváme k obědu. Po hodině a půl opět pokračujeme v sestupu dolů. Krajina je divoká a působí nepřístupně. Půda je kamenitá a i po dešti vyprahlá. Z rostlin míjíme jen opuncie (Opuntia), agáve (Agave) a nízké křoviny. Problém je i s vodou. Na celé trase je jen jeden zdroj a spotřeba je opravdu velká. Tak i na dvoudenní túru máme celkem těžké batohy. Do kempu přicházíme okolo třetí a máme za sebou osmi hodinový pochod. Počasí se umoudřilo a opět máme nad hlavou modrou oblohu. Stavíme stan a vaříme večeři. Lucie si slastně máchá nohy v jednom z přítoků Coloráda. A potom ji už konečně spatříme. Řeku, která vyhloubila jeden z největších kaňonů světa. Chvilku posedáváme na břehu a samozřejmě fotíme. Protože je i večer teplota je jak v poledne. Spíme jen na spacácích, ale i přesto nemůžeme dlouho usnout. Na konec však vítězí únava nad vedrem a přichází spánek. Ujeli jsme 15 mil a ušli 14,2 mil.

26. 7.
Už v pět hodin jsme na nohou, balíme, nabíráme vodu a v šest jsme na cestě. Lucie je celá dřevěná a bolí ji snad všechny svaly. Tvrdím, že to rozchodí, ale moc mi nevěří. Máme před sebou stejnou cestu jako včera jen s tím rozdílem, že je celou dobu do kopce. A ještě k tomu pěkně připaluje. U našeho převisu, který je nedaleko tábora Cottonwood (tam táboří ti chytřejší, co to jdou tři nebo čtyři dny) obědváme a trošku si zdřímnem. Stoupání je nekonečné. Je strašné vedro, každou chvíli se vydýcháváme a proti včerejšku i hodně pijeme. Závěrečné dvě míle jsou dost i pro mě. Snažím se pít iontové nápoje, ale není mi po nich moc dobře od žaludku. Prudké stoupání dělá svoje. I s teleskopickými holemi je to pořádná makačka. Konečně jsme u auta. Vrhám se do naší cestovní ledničky a hltám konzervovaný ovocný kompot. Lucie mi jde v patách. Máme za sebou dvanáctihodinový výstup a jsme totálně promočení potem a zničení. Překonali jsme převýšení 1780 metrů!!! Představa stavění stanu a bez sprchy zalézt do spacáků nás děsí, proto vyrážíme ve směru naší další cesty do nejbližšího motelu. Zastavujeme u Ship Dock motelu ve Fredonoii (32$) a vychutnáváme komfort civilizace. Hned po sprše usínáme. Ujeli jsme 73 mil a ušli 14,2 mil.

27. 7.
Po probuzení si připadáme, jako by v pokoji vybuchla bomba. Hromady propocených svršků a vybavení se válí snad všude. Údržba výstroje a výzbroje nám zabere skoro celé dopoledne. Z motelu si ještě sedm mil „odskočíme“ do Utahu se najíst a vyprat svršky, a už už uháníme po dálnici směr Las Vegas v Nevadě. Již kolem třetí odpoledne se ubytováváme v hotelu Ogden Hause (22$). Nejprve projíždíme Las Vegas bulvár autem. V centru je značný provoz a bez klimatizace bychom to asi nepřežili. Míjíme malé svatební kaple (v jedné dokonce můžete mít svatbu i s Elvisem) a už se před námi vynořují luxusní hotely a kasina. Chvilku nasáváme atmosféru Paříže pod Eifelovkou, o sto metrů dál jsou z nás hrdí Benátčané. Kousek za hotelem Excaliber ve tvaru hradu u velké pyramidy otáčím Oldu a jedeme zpět do hotelu, kde vybalujeme věci a chystáme se na „noční život“. Teprve noční Las Vegas má to pravé kouzlo. Všechno svítí a bliká, hraje hudba, všude je plno popíjejících lidí a oproti jiným americkým městům dokonce chodí i pěšky. Nejprve se zastavujme u hotelu Treasure Island, před kterým proti sobě bojují dvě staré plachetnice v životní velikosti. Jsou slyšet výstřely děl, z lodí se valí oblaky kouře, námořníci padají z ráhnoví do vody. Piráti nakonec přece jen vítězí a obchodní loď se potápí i s kapitánem. Dále pokračujeme přes hrající fontánu, ostrov se soptící sopkou, řecké paláce až celý uchození večeříme v Surf bufetu. Zaplatí se paušální poplatek (6-8$) a můžete sníst a vypít co hrdlo ráčí. Pro dnešek toho hluku a lidí úplně stačilo. Cestou zpět ještě zdarma mailujeme domů z místní knihovny a jdeme si lehnout. Ujeli jsme 230 mil.

28. 7.
Válíme se až do jedné hodiny. Konečně jsme se pořádně vyspali a odpočinuli si, i když Lucie má stále problémy i s obyčejnou chůzí. Do ulic Las Vegas vyrážíme okolo čtvrté. Nejprve objíždíme celý Las Vegas bulvár autem a fotíme. Nakonec parkujeme kousek od centra a pokračujeme pěšky. K večeři se zastavujeme u „Pirátů“ na bufet. Byl skvělý, dokonce jsme si dali i čerstvé jahody. Couráme po kasinech a Lucie zjišťuje podrobnosti o představení Lord of the dance v casinu New York. Bohužel začalo před hodinou a je vyprodáno. Škoda. Jedeme dál po jezdícím chodníku do Excalibru a vyměňujeme 20$ za žetony. Usedáme k ruletě, tváříme se drsně. Hra začíná. Po chvilce jsme 10$ v plusu, ale záhy se karta otáčí a naše dvacka je v …. Přesouváme se do Luxoru ve tvaru pyramidy. Chvilku sledujeme hru u rulety a utěšujeme se, že oproti tomu co právě prohrává jeden z hráčů je naše dvacka drobák. Občas kolem nás projde Faraon s chotí. Atmosféra starého Egypta je tu navozena opravdu mistrně. Okolo půlnoci se pomalu odebíráme k autu a jedeme spát do hotelu. Ujeli jsme 10 mil.

29. 7.
Dopoledne balíme a jedeme po dálnici do Utahu. Ještě v Nevadě se zastavujeme na jídlo a vybíráme nějaké peníze. Na hranicích opět měníme čas, tentokrát o hodinu dopředu. Je v tom už docela chaos. Na cestě pouští se fotíme u známého Joshua tree, podle kterého je pojmenované i jedno album U2 z r. 1987. K zastavení nás donutí i jeden obchod s indiánským zbožím, který nás zaujal dobovou architekturou, včetně budovy salonu a věznice. Já si konečně kupuji svoje vytoužené chrastítko. Odtud je to už jen kousek do NP Zion. Bránu parku projíždíme okolo čtvrté hodiny a stan stavíme v South camground (14$). První seznámení se s parkem provedeme prostřednictvím našeho Oldy. Vybíráme si severní trasu s dlouhým tunelem. Okolní skály mají převážně růžovou barvu a jako by byly polity krémovou polevou. Střídá se vanilka s čokoládou. Po cestě zpět zjišťujeme ve vesnici u vjezdu do parku otevírací dobu knihovny pro zítřejší mailování. V návštěvnickém centru plánujeme trasu na zítřek a mimo jiné se z pohlednic dozvídáme, jak vypadala Kalamity Jane. Také zajímavá informace. V kempu dopisujeme deník a vaříme večeři, na kterou dostala chuť i jelení rodinka a nechtěli si nechat vymluvit, že by jim to opravdu nechutnalo. Večer trávíme rozhovorem s osmičlennou skupinou z Čech, která se utábořila přes cestu a jdeme spát. Najeli jsme 194 mil.

30. 7.
U informačního centra nasedáme na shuttel (místí doprava zdarma) a necháme se zavést k výchozímu bodu Observation Poit Trailu, Weeping Rock. Začínáme prudkým stoupáním stěnou, kde nás míjí tři Češi ze včerejška. Nasazují prudké tempo a mizí v dáli. Později je ovšem doháníme, protože se zakecali s dalšími našimi krajankami, Evou a Alenou, které půl roku pracovaly v restauraci ve státě New York a domů odlétají dva dny po nás. Připojujeme se k nim a cesta dlouhá pět hodin ubíhá rychleji. Společně se proplétáme úzkými soutěskami a kaňony růžové barvy. Je slyšet jen cvakání fotoaparátů. Po necelých dvou a půl hodinách jsme se konečně vyšplhali na vyhlídku Observation Point ve výšce 1983 m.n.m. Je odtud krásný výhled do okolí. Chvilku posedíme a po vzájemné ochutnávce našich zásob začínáme sestup dolů. Cestou celkem úspěšně lákám holky do Nepálu. Ve čtyři odpoledne ještě stíháme internet a z pošty posíláme pozdravy z Las Vegas. Ve vedlejším obchůdku neodoláme hlasu našich mlsných jazíčků. Lucie si kupuje brambůrky a já skoro litrový Budvaiser. Vypil jsem ho ještě před večeří a trošku mě to rozkecalo. Odnesly to čtyři Švýcarky z vedlejšího stanu. Spát jdeme až pozdě v noci. Ujeli jsme 6 mil a ušli 8 mil.

31. 7.
Dnes máme v plánu tůru řekou Nord Virgin River sevřenou v soutěsce. Jsme jen v sandálech a do studené vody se nám moc nechce, ale přece jen se přemáháme a statečně vyrážíme do chladivých vod. Voda je krásně průzračná, ledově studená a občas sahá až po stehna. Stěny kolem jsou skoro kolmé a soutěska se neustále zužuje. Po dvou hodinách jsme se probrodili k soutoku s menší říčkou z pravé strany. Tekla soutěskou ještě užší a s ještě kolmějšími a vyššími stěnami. Zvědavost nám nedala a vykročili jsme do neznáma. Nebyli jsme sami, připojili se k nám i tři americké mamky a jedna rodinka. Vše probíhalo hladce, až k prvnímu vodopádu. Nejprve se pokusila o výstup jedna mamka. Neúspěšně. Následoval tatík a značně navlhčen zdolává překážku levou cestou. Největší šou začíná v okamžiku, kdy se odvážná mamka za asistence taťky pokouší o druhý pokus. Nemohl jsem se na to dívat a začal jsem asistovat. Výsledek celé akce byl ten, že mamka se taky lehce navlhčila, já si pořádně prohmatal americký „zadeček“ a ostatní se uváleli smíchy. Nakonec jsem vylezl vodopád i já a s pomocí tatíka jme vytáhli ostatní účastníky „expedice“. A můžeme pokračovat dál. Za první zatáčkou přicházíme ještě k většímu vodopádu. Amíci to vzdávají hned. My chvilku zvažujeme pro a proti, ale nakonec také obracíme a vracíme se stejnou cestou zpět. U „veselého“ vodopádu si jen Lucie lehce namáčí prdelku. Při zpáteční cestě občas do soutěsky zasvitlo i sluníčko a ani voda se už nezdála tak studená. Vše probíhá hladce. Ke konci je ale, v řece přece jen už hodně lidí. Ještě, že jsme si přivstali. V kempu sušíme věci a odjíždíme směr NP Bryce Canoyn. Zastavujeme však jen u vyhlídek na žlutorudá skalní města a věže. Jedeme dále k NP Capital Rief, kde chceme přespat. Cestou se zastavujeme na sendvič v restauraci u benzínky. Za soumraku vjíždíme do parku. Zde jsou zase skály temně rudé a v zapadajícím slunci vypadají velmi působivě. Nacházíme kemp, (10$) malý a bez sprch. Jsme rozhodnuti neplatit. Stavíme stan a jdeme spát. Ujeli jsme 232 mil a ušli 6 mil.

1. 8.
Balíme rychle stan a prcháme z kempu před ranní kontrolou. Nabíráme směr NP Arches. Cesta vede vyprahlou pustinou, kde řidič nemusí hodiny pohnout volantem. V deset hodin snídáme na odpočívadle u dálnice čínskou polívku a o hodinu později projíždíme branami parku. Prohlížíme si návštěvnické centrum a vyrážíme na okružní jízdu. Všude se tyčí bizardní červené skály fantastických tvarů. Zastavujeme u skupiny skal s obrovskými okny. Venku je strašné vedro a vítr nám fouká do očí červený písek, ale i přes to se jdeme projít do skal. Chvíli prolézáme různými okny a průlezy. Je odtud vidět hodně horolezců. I když se jim divím, že se jim chce v tom žáru ještě plahočit ve stěně. Nasedáme opět do auta a zapínáme klimatizaci. Zbytek parku jen projíždíme autem a fotografujeme. Nakonec podnikáme ještě malý výstup k nejfotografovanějšímu monumentu Delicate Arch. Fotíme s „dlouhým sklem“ a rychle zpátky do auta. Při odjezdu z parku se rozhodneme odbočit z trasy do města Moab, kde obědváme a posíláme pár pohledů. Náš další cíl je Salt Lake City. Hlavního města státu Utah, které bude dějištěm zimní olympiády pro rok 2001. Zdrží nás jen zastávka v supermarketu, kde doplňujeme zásoby potravin. Salt Lake City projíždíme za soumraku. Spát chceme v kempu v Ogdenu, ale ráno se sem ještě vrátíme. Kousek před Ogdenem poslechneme ukazatel a vjíždíme do obrovského kempu. Kancelář je už zavřená, a tak projíždíme otevřenou bránou dovnitř. Na volném místě stavíme stan. Následuje lehká večeře, hygiena a jdeme spát. Ujeli jsme 344 mil.

2. 8.
Po snídani balíme stan a odjíždíme zpět do Salt Lake City. V půli cesty jsme si uvědomili, že jsme neplatili kemp. Co se dá dělat, osud. Vracet se už nebudeme. Chvilku bloudíme městem a konečně nacházíme volné místo na zaparkování. Nejprve se jdeme podívat do zahrad chrámu na Tempel Squer. Vstupujeme i dovnitř. Vše je nové, moderní a chrám samotný je postaven jako pseudogotická stavba. Salt Lake City patří Mormonům. Náboženské sektě založené v první polovině 19. století tolerující i mnohoženství. Liší se od ostatních svým oděvem i chováním. Funguje u nich velká soudržnost a tím si získali i značné bohatství. Svědčí o tom krásné a čisté hlavní město vybudované, dá se říci v pustině u slaného jezera obklopeného horami. Po návštěvě chrámu couráme městem a sledujeme čilý ruch při přípravách na olympiádu. Míjíme četné pomníky prvním Mormonským pionýrům. Občas nakoukneme i do některého z obchodů. Návštěvu S.L.City zakončujeme posezením v jednom klubu, kde zaháníme žízeň. Na to, že jsou dvě hodiny, je tu docela živo. Ještě posíláme nějaké pohledy, a už uháníme směr NP Grand Teton. Cestou stačíme zahlédnout i velké slané jezero a už šplháme do hor. U krásného jezera Bear Lake překračujeme hranice státu Wioming. A za městem Etna, a to už jsme projeli Paris a Geneve, zabočujeme na prašnou cestu do kempu u řeky Salt River (zdarma). Stavíme stan, večeříme a jdeme spát. Ujeli jsme 259 mil.

3. 8.
Je trošku chladné ráno a je lehce zataženo. Nabíráme směr Jackson Hole. Pěkné horské městečko. Po příjezdu zastavujeme na parkovišti nedaleko centra a procházíme se nespočetným množstvím obchodů se sportovním vybavením. Samozřejmě neodolám a kupuji Gore-texovou bundu za příznivou cenu. Lucie mně následuje a má bundu na prkno Burton za cenu dá se říci směšnou. Akorát včas. Strhává se déšť a nevypadá to jako přeháňka. V pět hodin odjíždíme do NP Grant Teton. Bereme stopaře, a po chvilce už se před námi rýsují štíty hor. Na to jsem čekal celou cestu. Do parku vjíždíme jižní branou a sháníme se po volném místě v kempu. V prvním je plno, ale rezervujeme si místo na zítra. Štěstí máme až na třetí pokus (12$). Stavíme stan a jedeme navštívit velké informační centrum s pěkným indiánským muzeem. Plánujeme také zítřejší seznamovací procházku a turu na dva dny s přenocováním v horách. Nocleh si musíme potvrdit na stanici správy parku. Je sice zdarma, ale registrace je povinná. K večeři vaříme moučné placky s česnekem a zapíjíme „skvělým“ pivem. Ujeli jsme 146 mil.

4. 8.
Probouzíme se do chladného rána, sušíme stan a snídáme dokonce i kakao. U mapy ještě jednou probíráme dnešní program. Nejprve podnikáme asi dvou kilometrovou procházku na vyhlídku a potom přejíždíme k Jenny Lake. Chceme zkontrolovat naše místo, které jsme si včera zamluvili. Bohužel zjišťujeme, že je obsazené. S horkou hlavou vtrhneme do stanice rangerů a stěžujeme si. Rangerka někam zavolá a pošle nás zpět do kempu. Mezitím jsme se rozhodli, že budeme chtít vrátit peníze a vyřídíme si povolení přespat v horách na trase našeho zítřejšího treku. Peníze zpět dostat nemůžeme a je nám nabídnuto náhradní ubytování asi 20 mil odtud. Samozřejmě nesouhlasíme a požadujeme vrácení peněz. Přijíždí další ranger a něco nám strašně složitě vysvětluje. Nerozumíme tomu ani hlavu ani patu. Dále přijíždí ostraha parku. Po chvilce vysvětlování si bere první rangerku stranou a o něčem diskutují. Výsledkem je návrh, přespat na místě určeném cyklistům ve stejném kempu, ale musíme si nechat auto na parkovišti vzdáleném asi pět minut pěšky. Souhlasíme a jdeme stavět stan. Odpoledne se jdeme projít k jezeru. Je vněm krásně čistá voda, ale na koupání je přece jen moc studená. Dají se tu půjčit i lodičky ale museli bychom dlouho čekat, než na nás přijde řada, a taky už máme trošku hlad. Vracíme se zpět ke stanu a vaříme. Po jídle se ještě jednou procházíme po břehu jezera. Má tady být údajně lezecká stěna. Nic jsme nenašli a k tomu jsem dostal strašnou chuť na pivo. Vracíme se pomalu do kempu, ale krámek je už zavřený. Lucie navrhuje zajet do vedlejšího tábora, kde je otevřeno do desíti, s tím že bude řídit. Samozřejmě souhlasím. Za patnáct minut si už pochutnávám na místním pivečku. I Lucie je odměněna. Popíjí si svou vysněnou ledovou kávu. Kolem jedenácté přejíždíme zpět ke stanu a jdeme spát. Ujeli jsme 45 mil a ušli 5 mil.

5. 8.
Budíček je v šest nula, nula. Vítá nás dosti chladné ráno po propršené noci a tak horký čaj přijde opravdu vhod. Vyrážíme na trek. Obcházíme jezero zprava a začínáme stoupat okolo horského potůčku do sedla. Děláme hodně zastávek a kocháme se výhledy na Jenny Lake a okolí. Dnes chceme spát u jezírka Holly Lake. Došli jsme akorát k večeři, hned po postavení stanu začínáme vařit. Táboříme úplně sami na malé loučce u jezírka s vyhlídkou na okolní štíty hor. Ležíme na karimatkách a nic se nám nechce. Po chvilce přece jen vstávám a přesně podle medvědích instrukcí věším veškeré jídlo a hygienické potřeby na strom. Není to tak lehké jako na videokazetě v návštěvnickém centru a myslím, že už jsme stejně všechny medvědy odehnali. Lucie svým smíchem a já pár jadrnými nadávkami, když mi plný obal od stanu spadl málem na hlavu. Po kulturní vložce se jdeme projít k Holly Lake, které je o pár desítek metrů výš. Voda je překvapivě teplá, ale i tak si namáčíme jen nohy (zas tak teplá nabyla). Tím také končí veškerá hygiena pro dnešní den. Po návratu ke stanu už jen sledujeme vystoupení místních zemních veverek (čipmunkové) a uleháme k spánku. Ušli jsme 8 mil.

6. 8.
Vstáváme do krásného rána. Protože je Lucii trošku zle, balím stan, připravuji snídani a vařím čaj po kterém se už cítí lépe a tak můžeme vyrazit. Nejprve jdeme kolem Holly Lake a hned za ním začínáme stoupat přes občasná sněhová pole do sedla. Máme před sebou krásné výhledy na ledovcová jezírka. Ze sedla šplháme bez věcí na nejvyšší bod výpravy, horu vysokou 3386 m.n.m.. Kde při malé pauze doplňujeme energii v podobě malé svačinky. Z vrcholu začínáme sestupovat na druhou stranu k jezeru Solitude. Na břehu jezera usedáme na balvan a obědváme. Idylka jako z pohlednic. Od jezera Solitude už vede pohodlná pěšinka až k Janny Lake. Cestou pozorujeme letce na padácích a o chvilku později potkáváme dva Čechy, kteří jdou stejnou trasu jako my, ale v protisměru. Ještě malá zastávka u vodopádu a kousek dál se naloďujeme na trajekt, kterým pohodlně přeplouváme jezero až do našeho kempu. Nevynecháme zastávku na pivo a čokoládové mléko. Kdo měl co, se nemusím rozepisovat. V táboře nasedáme do auta a jedeme vyprat a vysprchovat se do kempu, kde jsme spali předevčírem. Čekání vyplňujeme dopisováním deníku a doplňováním tekutin. Po očistě se jdeme ubytovat do spacáků a téměř okamžitě usínáme. Ujeli jsme 23 mil a ušli 12 mil.

7. 8.
Opět brzký budíček v šest hodin. Balíme a odjíždíme směr NP Yelloustone (první národní park na světě, založen r. 1872), kde se už o půl deváté ubytováváme v kempu v Canoyn Village (16,22 $). Nejprve navštěvujeme malé muzeum věnované bizonům v informačním centru. Některé fotografie jsou skutečně otřesné. Hromady bizoních lebek s hrdými lovci. Následuje krátký film, který zachycuje momenty, kdy nám lidem to bizoni pěkně vrací. Začínáme z nich mít opravdu respekt. Na konci expozice jsme svědky pasování jednoho malého kluka na „Mladého rangera“. Všichni jsme si zatleskali. V obchodě se suvenýry potkáváme Patrika z Vyškova, který je tu na brigádě. Je na něm vidět radost, že si může s někým konečně promluvit i česky. I když Čechů tady prý potkal už hodně. Okolo poledne se vydáváme projet jižní okruh parkem. Zastavujeme u bahenních sopek a jezer s gejzíry a obdivujeme barevnost usazených minerálů. Je to celkem zajímavé, ale trošku to tu smrdí. Přes bažiny vedou dřevěné chodníky s cedulkami, že šlápnutí mimo může ohrozit i život. Při jedné ze zastávek nám začal opět stávkovat náš Olda. Asi mu zdejší vzduch nedělá dobře. Ale po chvilce si dal říct a přejíždíme k největšímu gejzíru v parku, který stříká v pravidelných intervalech. Čeká tady už celkem hodně lidí, zřejmě jsme se trefili. Byla to zajímavá podívaná, i když je škoda, že made in USA. V jednom z obchůdků kupujeme sušené bizoní maso. Není to žádná sláva, ale za zkoušku to stojí. Za Yelloustoun Lake začínají rozlehlé louky, kterými protéká Yelloustoune River. Pasou se tu stáda bizonů amerických (Bison bison). Je to nádhera, zastavujeme a fotíme. Je až neuvěřitelné, že můžeme tohle vše vidět na vlastní oči. V jednom místě přechází cestu a dostávají se i docela nebezpečně blízko. Když už ale, jeden obrovský samec začne nervózně funět, přestává byt čas na hrdinství. Nasedáme a mizíme. Cestou se nám naskytne ještě pohled na malou skupinku těchto obrovských zvířat brodící se přes řeku. Fotíme dlouhým sklem. Škoda, že už není ideální světlo. V táboře vaříme večeři a usínáme plni dojmů. Najeli jsme 181 mil.

8. 8.
Je tu docela dost Čechů. Večer jsem se šel umýt a ke stanu jsem se vrátil až za dobrou hodinu. Potkal jsem český zájezd. Dnes ráno totéž zažila i Lucie. Dopoledne jsme se jeli podívat na Grand Canoyon of Yelloustone, kterým protéká řeka Yelloustone River s dvěma vodopády. K oběma později sestupujeme. Stěny jsou pestrobarevně zbarveny různými minerály od žluté přes červenou až do oranžova a občas zahlédneme i stoupat oblaka dýmu. Dále pokračujeme naši auto-prohlídku parkem severním okruhem. Krajina je zde hornatější, ale lesy jsou hodně poničeny četnými požáry. Zastavujeme se až v Mammut Spring, kde si procházíme vyhlášené terasovité, travertinové minerální bazény, které jsou vidět pouze tady a v Turecku. NP Yelloustone opouštíme směr Montana. Cestou večeříme u Burger Kinga, kde zjišťujeme, že v Montaně se neplatí taxa (DPH). Asi si zde vybavíme pár nákupů. Stan stavíme v National Forestu u města Anakonda, kde je táboření povoleno zdarma. Najeli jsme 315 mil.

9. 8.
Přesouvací den. Hygienu a snídani odbýváme na odpočívadle. Další zastávka je ve městě Missoula, kde odbýváme slibované nákupy, e-mail v knihovně a oběd v mexické restauraci (buritos). Cestu do NP Glacier (první Mezinárodní park míru na světě, založen r. 1932, a zahrnuje též Waterton Lakes v jižní Albertě v Kanadě) nám zpříjemňuje vyhlídka na krásné jezero Flatheat. Nemůžeme najít místo pro přespání a jedeme dlouho do noci. Nakonec nocujeme nedaleko silnice kousek od brány parku. Najeli jsme 275 mil.

10. 8.
Do parku vjíždíme za chladného rána, a tak kafe v informačním centru přišlo celkem vhod. Přejíždíme přes sedlo Logan Pass na druhou stranu, kde vyřizujeme nezbytné formality pro čtyřdenní trek (4$ za noc a osobu). Ubytováváme se v kempu Rising Sun (14$), vaříme oběd, balíme věci na zítřek a odjíždíme do městečka St. Mary. Je to jen taková díra se dvěma křižujícími se ulicemi. Pokračujeme proto až do Cut Banku. Není to o nic lepší, ale mají tady aspoň levný benzín. U obchodního centra se zastavujeme na jídlo. Objednali jsme si po dlouhé době pořádný americký steak. A já jsem to zapil dvěma pivy. Takže zpátky řídila Lucie. S předzvěstí časného vstávání se brzy ukládáme k spánku. Ujeli jsme 210 mil.

11. 8.
Tak nám ten den pěkně začíná. Po ujetí asi jednoho metru najíždím na balvan a vysypalo se nám zadní okno. Zajíždíme do St. Mary a lepíme okno igelitem z jednoho obchůdku. Auto necháváme na Logan Passu a s malým zpožděním odcházíme do hor. Cesta vede převážně po vrstevnici, vlevo se tyčí zasněžené štíty hor, počasí je také příjemné, a tak na nešťastnou příhodu z rána rychle zapomínáme. Asi kilometr před prvním táborem jsme narazili na odbočku do jednoho sedla s výhledem na ledovce. Už jsme celkem ušlí, ale statečně se škrábeme nahoru. Stálo to určitě za to. Cestou jsme viděli a fotografovali samici hnědého medvěda grizzlyho (Ursus arctos horribilis) i s mládětem. Nahoře bydlí jeden svišť horský (Marmota marmota), co se na funící a vyčerpané turisty vrhne a drze jim olizuje zpocené části těla. Mě dokonce chtěl sebrat i teleskopku, ale po chvilce přetahování jsem si ji vydobyl zpět. Lucie se zůstává kochat výhledy na ledovec s modrozeleným jezírkem a já si odskočil na jeden z okolních vrcholků (2410 m.n.m.). Místy jsem si i lehce zalozil. Drzý svišť nadále pokračoval v olizování našich věcí a částí těl. Nejvíce si liboval na Luciině lýtku. Ve finále shodil Lucii foťák. A to už jsme se vážně naštvali. Balíme a scházíme dolů. Okolo šesté hodiny jsme se utábořili v kempu Granite Park. Tábor je vymezen jen přesně pro čtyři stany. Vše je ekologické, dokonce i potraviny se můžou konzumovat jen na vyhrazeném místě. Aspoň jsme se seznámili i s ostatními obyvateli tábora. Švédským manželským párem s americkou průvodkyní, Švýcarem s Kaliforňankou a dvěma dvojčaty z Montany. Švédi měli srandovní přízvuk a kamkoli šli, tak hulákali, prý k zaplašení medvědů. Společně jsme si uvařili večeři a poklábosili o svých domovinách. Samozřejmě proběhla i nezbytná exibice věšení jídla na speciální tyče, kvůli medvědům. Začíná být chladno, a proto postupně odpadáme, každý do svého teplého spacáčku. Ujeli jsme 29 mil a ušli 8,8 mil.

12. 8.
Vstáváme jako poslední. Vaříme polévku a čaj, ale snídáme sami, protože všichni už dávno vyrazili. Ze začátku jdeme pořád po vrstevnici. Stále máme po levé straně výhled na vrcholky hor a počasí je taky pořád krásně slunečné. Opět potkáváme sviště, ale tentokrát není tak oprsklej. V poledne obědváme u odbočky do sedla, kde je výhled na jezero. Lucie hlídá věci a já jsem si vyběhl udělat pár snímků. Lucie mezitím při fotografování horských koz zjišťuje závadu na objektivu svého fotoaparátu. Pokouším se ho po návratu opravit, ale daří se mi to jen částečně. Zůstává sice funkční, ale s obtížnější manipulací. Pokračujeme dál. Asi po hodině zjišťuji, že jsem nechal část svého švýcarského nožíku v místě našeho oběda. Vracím se, našel jsem vše, ale ztrácíme hodinu. Zbytek cesty je už náročnější. Vede přes dvojité sedlo s odbočkou na vyhlídku, která nás tentokrát nechává chladnými. Do tábora přicházíme o půl sedmé. Rychle stavíme stan a jdeme vařit večeři. Chvilku ještě debatujeme a jdeme spát. V noci mě budí dupání a funění okolo našeho stanu. Musel jsem pořádně tleskat a křičet, abych TO zvíře odehnal. Zbytek noci proběhl klidně. Ušli jsme 11,9 mil a já ještě o 2,5 míle víc.

13. 8.
K snídani vaříme fazolovou polévku a čaj. Mlsně se díváme po průvodkyni švédského páru, která jim vyvařuje snídani opravdu královskou. Obdivuji se jí, jak všechny ty suroviny a kuchyňské vybavení vůbec unese. Nakonec i nám káplo trošku na přilepšenou. Brambory na nudličky se zeleninou a tvrdým sýrem. Tábor opouštíme jako první. Těsně za táborem stačíme na protější stráni zahlédnout i medvěda. Dnes nás čeká poměrně snadný trek lesem místy ovšem i vyhořelým. Po obědové pauze nám lehce sprchlo, ale nestálo to ani za vytahování nepromokavého oblečení. Do tábora Flet top přicházíme jako první. Stavíme stan a jdeme se osvěžit do blízkého potůčku. Ráz krajiny je už docela jiný. Vysokohorský terén vystřídal hustý, místy i těžko prostupný les. Ocitáme se uprostřed divočiny, daleko od civilizace, a možná nás odněkud pozoruje i hladový Grizzly. Po večeři jdeme spát. Chceme vyrazit brzy ráno, abychom ještě stačili zajet s našim Oldou do servisu. Ušli jsme 6,4 mil.

14. 8.
Tentokrát vstáváme jako první a po snídani začínáme sestupovat k řece. Většina cesty vede lesem. Asi po dvou hodinách přecházíme most. Na rozcestí odbočujeme doleva a zase se škrábeme dva kilometry do prudkého kopce. Cítíme konec a tak se naše tempo stupňuje. Konečně spatřujeme silnici. Lucie hlídá batohy a já začínám stopovat nahoru do sedla k autu. Zastavuje mi partička kluků ze státu Ohio v dodávce. Za chvilku jsem už opět u Lucie a opouštíme park. Kousek za branou se sprchujeme v jednom soukromém kempu a s lítostí zjišťuji, že nám ušla náplň z klimatizace. V městečku Columbia Fals zastavujeme u prvního servisu a ptáme se na zasklení našeho zadního okna. Tam nás, ale posílají o pět mil dál do „autoskloservisu“. Cestou stačíme ještě slupnout hambáče. V opravně se nás ujímá příjemný chlápek a pokouší se opravu vyřešit přes pojistku. Bohužel se dovídáme, že se naše pojistka na sklo nevztahuje. Cena opravy by byla 220$ a museli bychom čekat dva dny na sklo. Ještě nám ochotně obvolává vrakoviště, ale bezúspěšně. Loučíme se a odjíždíme hledat štěstí v Kallispelu. Odsud, ale také odjíždíme s nepořízenou. Nezbývá nám nic než pokračovat podle plánu k hranicím s Idahem a hledáme National Forest pro přespání. Také se definitivně rozhodujeme auto prodat a koupit jiné. V Libe zastavujeme u prvního autobazaru. Je tam celkem pěkný Oldsmobil z roku 81. Majitel je ochotný, nám našeho Oldu vykoupit za 1000$, což je super cena, ale doplatek je příliš velký. Také začínáme přemýšlet, že bychom si nové auto vzali sebou do Čech. Míjíme další bazary, ale všechny mají už zavřeno. Přespáváme kousek za Libou s rozhodnutím se tam ještě vrátit. Ušli jsme 6,3 mil a ujeli 166 mil.

15. 8.
Snídáme a vracíme se do Libi projíždíme pár bazarů a nakonec zastavujeme v jednom, kde mají dvě krásné Corvety za 6 až 7 tisíc. U nás bychom je bez mrknutí oka prodali i o polovinu dráž. Problém je, že naše zavazadla převyšují úložné prostory dvoumístného sporťáku. Ještě nám majitel ukazuje jednoho Mustanga za 5,5 tisíce, ale nezdá se mi zvuk motoru. Nakonec to vzdáváme a odjíždíme směr NP Mount Ranier ve státě Washington. Cestou stavíme ještě v pár bazarech, ale nic převratného neobjevujeme. Obědváme u Burger Kinga a místo klimatizace si kupujeme zmrzlinový shake. U benzinky doplňuji olej do motoru a pokouším se opravit klimatizaci. Potvrzuje se, ale moje diagnóza, že nám ve velké nadmořské výšce ušla náplň. Bez speciálního zařízení to neopravím a v servisu by to stálo 150 až 200$. Budeme se muset spokojit s "chlazením vlastním potem“. Dále už jedeme non stop a na nocleh zastavujeme v National forestu nedaleko NP Mount Ranier. Mimochodem jsou to první stromy, které jsme v „Evergreen State“ viděli. Nic nevaříme, stavíme stan a jdeme si hned lehnout. Ujeli jsme 413 mil.

16. 8.
Vstáváme brzo. Chceme ještě chytnout nějaké místo v tábořišti v horách. Máme štěstí a zamlouváme si permit s noclehem v základním táboře pod horou Mt. Ranier. Celý park se rozprostírá okolo 4392 m vysokého vulkánu pokrytého ledovcem. Auto necháváme na parkovišti u jednoho placeného kempu a po snídani začínáme stoupat do hor. Dnes nás čekají jen 3 míle, zato pořád do kopce a k tomu ještě v pěkném pařáku. Cestou potkáváme skupinky horolezců s mačkami a cepíny, asi to nebude žádná procházka. V základním táboře stavíme stan a jdeme omrknout trasu zítřejšího výstupu. Bohužel se ujišťujeme, že bez pořádného vybavení vrcholu nedosáhneme. Půjdeme ale, co to dá. Po obědě si dáváme „dvacet“. K večeru se pořádně ochladilo, není divu jsme ve 2364 m.n.m.. Vaříme večeři a zahříváme se čajem. Zbytek času trávíme dopisování deníku za tři dny cesty. Ujeli jsme 33 mil a ušli 3 míle.

17. 8.
V osm po snídani vyrážíme jen na lehko. Pití, tyčinky a teleskopky. Stoupáme trošku oklikou, abychom se vyhnuli ledovci, na který si bez maček netroufáme. Po hodině a půl pololezení se dostáváme do sedla. Dál to už opravdu nejde. Pokouším se ještě přelézt jednu skalku, ale Lucie se na to bez zajištění necítí. Vracím se zpět do sedla a kocháme se výhledy na ledovec s ledovcovými spárami končícími v překrásně modrých jezírkách. Cestu dolů volíme přímo k začátku ledovce. Ztěžují nám to častá suťoviska. Ještě se pokoušíme trochu nastoupat po ledu, ale opravdu to hodně klouže. Potkáváme také dva Američany, co vyrazili ještě včera dobývat vrchol. Přespali asi v půlce výstupu a vracejí se pro nevolnost jednoho z nich. V táboře balíme a sestupujeme dolů k autu a o po chvíli jsme už na cestě směr Portlend. V Ethel, poslední vesničce před dálnicí u jednoho autobazaru objevujeme Jeep Cherokee z 96. Vypadá velice zachovale a nemá ani moc najeto. Za hodinu a půl je už náš. Loučíme se s Oldou oceněným za 1000 $ (koupili jsme ho za 200 $). Musíme však trošku upravit plán cesty, protože techničák dostaneme až za tři dny. Rozhodujeme se pro návštěvu NP Olympic, takže hurá na sever. Noc trávíme v RV parku za 16 $. Ujeli jsme 138 mil.

18. 8.
Po probuzení urovnáváme naše věci v novém autě, po třech dnech se sprchujeme. Já bohužel už jen ve studené vodě. Cestou do NP Olympic se na snídani zastavujeme v restauraci Taco Bell a současně i vypereme. Dál už jen nákup zásob a knihovna. K večeru přijíždíme do městečka Puerto Angeles. Je to velmi pěkné městečko na břehu Pacifiku, ostatně okolo jeho zálivu jsme jeli skoro půl dne. Koupat se ovšem nedá. Je docela chladno a fouká vítr. Před odjezdem ještě pozorujeme příjezd trajektu z Kanady. Je plný turistů. Z obavy z invaze do nedalekého NP spěšně Puerto Angeles opouštíme. NP Olympic je vlastně původní deštný les mírného pásma. Nachází se tu více než 250 let staré douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii) a borovice těžké (Pinus ponderosa). Vše je porostlé mechy a lišejníky. Bují tu divoká vegetace. Převážně kapradiny. Po kopcích se válí chuchvalce mlh. Tečou zde divoké říčky s nesčetnými vodopády a v údolích jsou krásně modrá jezírka. Prostě pohádka. V prvním údolí dostáváme mapku a plánujeme zítřejší dvoudenní túru. Noc trávíme v jednom z kempů největšího údolí. Je totiž nejblíže našemu zítřejšímu výchozímu bodu. Máme štěstí. Mají poslední místo. (12$). Po večeři si kupuji v nedalekém kiosku pivo, ale něco tak hnusného jsem snad ještě nepil. Je chladno, a tak jdeme brzo spát. Ujeli jsme 186 mil.

19. 8.
Je děsná zima. Po rychlé snídani nabíráme vodu, balíme batohy a jedeme zaparkovat auto na parkoviště Seven Lakes Trailhead. Postupujeme hustým lesem porostlým mechem a vysokými kapradinami. Fotíme lesní vodopády, jsou právě krásně nasvícené. Padne rozhodnutí nechat batohy v prvním táboře u řeky jít jen na lehko s tím, že se do setmění vrátíme. Snad to zvládneme. Procházíme okolo jezer, která jsou obrostlá borůvčím. Nabíráme zde značné časové ztráty vyznačující se modrou pusou. S přibývající nadmořskou výškou se vytrácí mechová pokrývka a začínají krásně rozkvetlé alpinské louky. Výstup do sedla pod Bogachiel Pk. 1668 m.n.m. nám trval bez mála pět hodin. Je odtud krásný výhled na celé pohoří Olympic pokryté ledovcem vč. nejvyšší hory West Pk. 2427m.n.m.. Lucie zůstává v sedle a já ještě podnikám výstup na už zmíněný Bogachiel Pk. Fotografuji sedm jezer, po kterých je celý trek pojmenován, ale myslím, že jich je tam daleko víc. Připozdívá se, a tak obracíme. Do tábora přicházíme v osm večer. Jsme tu úplně sami. Padá na nás skličující pocit. Rozděláváme povolený oheň. Bohužel vše je tak mokré, že jsme museli použít „americký způsob“. Benzín z našeho vařiče. S prodlužujícími se stíny vypadají visící kapradiny a mechy dosti bizardně. Připadáme si jako v začarovaném lese. Spát jdeme po večeři asi o půl desáté. Ještě v polospánku slyšíme hlasy, asi budeme mít ráno souseda. Ujeli jsme 2 míle a ušli 14,5 mil.

20. 8.
Po probuzení objevujeme kousek od nás černocha s obrovským batohem odcházejícího směrem do sedla. Musel vyrazit opravdu dosti pozdě. Nám po snídani trvala cesta k autu asi hodinu. Chceme ještě navštívit Hoh Rain Forest, protože jednotlivá údolí na sebe nenavazují, jsme nuceni se vrátit. U informačního centra procházíme okruh naučnou stezkou. Hodně fotíme, dokonce v jednom z jezírek pozorujeme i Volavku (Adrea herodias). Po procházce voláme domů. Z NP Olympic se vracíme zpátky vyzvednout doklady od vozu. Vše proběhlo bez problémů, dokonce jsme zjistili, že nám za našeho Oldu odečetl z ceny Jeepa 1200 $, protože doplatek po vyzvednutí techničáku nepožaduje. Nezdržujeme se a pokračujeme po dálnici č. 5 přes Portlend dále na jih. Noc odbudeme v lese, dokonce jsme využili i pohon 4x4. Stavíme stan přímo u lesní cesty a jdeme spát. Ušli jsme 3 míle a ujeli 550 mil.

21. 8.
Ráno nás probudilo projíždějící auto. Balíme a odjíždíme směr NP Creater Lake ve státě Oregon. Těsně před parkem ztrácíme díky špatnému značení snad hodinu hledáním benzinky. Samotný park je vlastně obrovský vulkán s okrajem vysokým až 2477 m.n.m. a hloubkou kráteru 597 m, uvnitř je velké jezero s krásně modrou vodou a ostrovem. Jedná se o typický americký automobilový park s parkovišti a výhledy, ale je co fotit. Lucie si v jedné z restaurací v parku dala nějakou omeletu, ale donesli jí dva tukem nasáklé sendviče s plátkem sýra a připáleným volským okem. Ani to nedojedla. Vracíme se opět na Pacifické pobřeží státu Oregon. Oběd jsme odbyli pizzou. Na pobřeží je státní park s písečnými dunami. Měli jsme ovšem trošku smůlu. Začalo drobně mrholit. Přesto jsme se vydali do dun. Předčilo to naše očekávání. Připadali jsme si jako v poušti. Vyškrabali jsme se na jednu dunu. Až kam oko dohlédlo byl jen písek. K moři bychom museli ujít náročným terénem asi dvě míle. Volíme ústup do auta, protože déšť začíná nabývat na intenzitě. Pokračujeme dál po pobřeží a okolo osmé hodiny zabočujeme do KOA kempu (22$). Vysokou cenu kompenzují levným pivem, aspoň já si to tak vysvětluji. Pro Lucii to není argument. Stále prší, stavíme stan, něco sníme a jdeme spát. Ujeli jsme 402 mil a ušli asi 2 míle.

22. 8.
Ráno nevypadá o nic lépe. Pácháme hygienu, zase začíná pršet. Držíme se stále pobřeží. Cestu přerušíme jen v jedné malé rodinné hospůdce v Noricku na pravou americkou snídani: Vejce, slanina, hashbraun (směs strouhaných brambor a čehosi), kafe a koblih. Bylo tam na rozdíl od venku příjemně teplo. Ocitáme se asi v komunitě Amischů. Chodí tu velice zvláštně oblečeni. Ženy mají čepce a šaty jak z minulého století se zástěrou překříženou na zádech, ovšem paradox je, že k tomu nosí pohodlné tenisky. Všichni muži mají kalhoty s rozepínáním na boku a ti starší plnovous. Je vidět i hodně povozů s koňmi. Už jsem hodně o této zvláštní komunitě slyšel. Snaží se žít v souladu s přírodou. Věnují se převážně zemědělství a velice dbají na rodinnou soudržnost. K nám se chovali velice upřímně a přátelsky, na rozdíl od Američanů, které jsme na své cestě jen tak minuli. Vjíždíme do NP Redwood. A jako zázrakem přestává pršet. Podnikáme dvě krátké procházky kolem obřích stromů, které dosahují výšky až 112 m a některé jsou staré i 2000 let. Průměr kmene se pohybuje okolo 3 - 4 m. Další zastávka je na pobřeží. Počasí na koupání moc není, fouká studený vítr. Písek je černý a z moře ční řada útesů prapodivných tvarů. Dělá to na nás zvláštní dojem. Chvilku se procházíme a posedáváme na vyplavených kmenech stromů. Zase uháníme po dálnici, zastavujeme jen doplnit zásoby do hor a pokračujeme až do pozdních nočních hodin. Dálnici opouštíme u města Corning, kde se má nacházet kemp. Žádný jsme nenašli, ale nakonec přespáváme v RV parku (20$). Ujeli jsme 488 mil a ušli asi 1,5 míle.

23. 8.
Opět dálnice. Projíždíme Sacramentem hlavním městem státu California a u Fresna odbočujeme směr NP Sequoia. Všude jsou vidět cedulky s upozorněním na nebezpečí ohně. Půda je tu hodně suchá a kamenitá. U informačního centra při snídaní kroužkujeme oblasti s největšími stromy. Ten ze všech největší si prohlížíme už při první zastávce. Jmenuje se Generál Sherman (podle Williama Tecumseha Shermana 1820-1891, od r.1869 vrchní velitel armády USA) a jeho úctyhodné rozměry jsou: Výška 83,8 m. Průměr kmene u kořene 11,1 m. Stáří 2300-2700 let. Sekvojovce (Sequoiadendron giganteum), na rozdíl od Redwoodu nedosahují takových výšek, zato se vyznačují větším průměrem kmene. Kůra je na omak velice jemná jakoby sametová. Člověk, který se prochází takovým lasem, si připadá jak Gulliver v zemi obrů. Samozřejmě se v parku nachází hromada atrakcí amerického stylu. Tunel v kmeni stromu, most z jednoho kusu padlého kmene atd.. Vyznačují se velkými frontami na foto čekajících turistů. Musím se také zmínit, že jsme v parku potkali trojici profesorů z brněnské MZLU, kteří nám ochotně lecos o stromech pověděli. Pokračujeme dále s cílem dostat se co nejblíže městečku Lone Pine, kde se vyřizuje povolení k výstupu na nejvyšší horu USA mimo Alasku, Mt Whitney. Bloudíme a přespáváme kousek od silnice opět za použití náhonu na všechny čtyři kola. Ujeli jsme 429 mil.

24. 8.
Pokračujeme v cestě do Lone Pine. Přejíždíme hřeben Sierry Nevady v sedle vysokém 2804 m.n.m.. Úspěšně dostáváme zdarma povolení pro výstup na Mt. Whitney. Podmínkou je jen pronájem tzv. medvědích boxů na jídlo (2 $ na den). Dnešní den plánujeme návštěvu NP Death Valley. Hned po odbočce začíná nehostinná krajina, pusté skály, písek a kamení. Nikde ani živáčka. Sem a tam honí vítr v prachu chomáče suché trávy. I přes puštěnou klimatizaci se v autě potíme. Jak pak musí být potom venku. Chvílemi ji musíme úplně vypnout, abychom ulevili motoru, který se taky začíná zahřívat. My se ochladíme až v klimatizovaném informačním centru, kde si prohlížíme model celého údolí a s mapkou vyrážíme směr Bad Water. Cestou jen odbočíme do soutěsky nazvané Umělcova paleta. Fotíme úžasně barevně zbarvené skály od žluté přes oranžovou, růžovou až po zelenou, kterou má na svědomí mangan. U jezírka Bad Water je voda opravdu špatná. Je několikrát slanější než voda mořská, o čemž se také přesvědčujeme na vlastní jazyk. Okolo jsou rozsáhlé, krásně bílé solné pláně. Hlavní turistickou atrakci z místa dělá informace, že se nacházíte na nejnižším bodě USA a to – 85 m.p.m. Venku se moc dlouho pobýt nedá. Přece jen průměrná roční teplota od 50-80 C mluví za vše. Horké klima je způsobeno okolními horami, které zabraňují cirkulaci vzduchu a srážkám. Cestou zpět nakukujeme do zlatého kaňonu, ale pro 49 C ve stínu (15:00) si šestikilometrovou procházku necháváme ujít. Místo toho u informačního centra navštěvujeme muzeum těžby boraxu. Bohužel je už zavřeno. Musí nám tedy stačit jen prohlídka venkovních expozic. První návštěvníci sem zavítali původně hledat zlato, ale nakonec našli jen v průmyslu využívaný borax. Těžba v těchto podmínkách byla nesmírně obtížná a mnoho lidí a zvířat tu také zahynulo. Do kempu v Mt. Whitney Portal přijíždíme kolem osmé. Na parkovišti nás vyděsí medvědy rozbitá auta. Dveře některých aut jsou vyrvaná z rámů, jako by to byla krabička sardinek. Uvnitř je vše poházeno a roztrháno, úplná spoušť. Začínáme horlivě vyklízet vše do speciálních kovových medvědovzdorných boxů, sklápíme sedadla a otevíráme všechny schránky. Snad, to naše auto ty dvě noci přežije. Stavíme stan (8$), ale protože je rozbitá schránka na peníze zatím neplatíme. Jdeme spát s modlitbami za ochranu našeho auta. Ujeli jsme 478 mil.

25. 8.
Ráno míří první naše kroky zkontrolovat našeho Jeepa, naštěstí je v pořádku. Snídáme českou gulášovku a vyrážíme dobýt vrchol. Je krásné počasí. Nebe bez mráčků, sluníčko hřeje až začínáme pro odpočinek vyhledávat stín. Do základního tábora ve výšce 3665 m.n.m. není cesta nijak technicky náročná, i když jde o převýšení 1118 m. Já mám dobrou formu, ale Lucie má problémy s dechem. Musí častěji zastavovat a vydýchávat se. Cestou míjíme i několik krásných jezer. Tmavě modré Lone Pine Lake, zelené Mirror Lake a z výšky se kocháme pohledem na velké jezero Consultion Lake obklopené skalami. Základní tábor se nachází na plošině pod sedlem u malého jezera. Břeh jezera i do něho vtékajícího potoka je obrostlý mechem. Modrá a zelená ostře kontrastují s šedí skal. Sedíme na břehu a dopisujeme deník. Je tu božský klid. Vaříme večeři a jdeme brzy spát. Zítra nás čeká náročný výstup. Jen dodávám, že jídlo a všechny hygienické potřeby musí být v zapůjčeném medvědím boxu daleko od stanu. Ušli jsme 6 mil.

26. 8.
Budíček v 6:00. Vaříme polévku a v 7:00 jdeme do „stěny“(na lehko). Tak nějak vypadá cesta do posledního sedla před vrcholovou partií. Ze sedla pokračujeme náročnějším terénem pres balvany po vrstevnici až na vrchol, který jsme dosáhli v 10:30. Máme opět krásné počásko. Hůř se dýchá, ale výhledy jsou fantastické. Vrchol Mt. Whitney 4438 m.n.m., nejvyšší hory USA mimo Alasku je dobyt. Asi půlhodinku trávíme na vrcholu a sestupujeme do základního tábora. Rychlé občerstvení, balení věcí a už hurá k našemu autu stejnou cestou jako včera. Ke konci se trhám. Na parkovišti ještě nacházím zánovní oakleye a našeho Jeepa bez škrábance. Balíme věci zpět do auta a jedeme vrátit medvědí box do půjčovny. Zkoušíme najít sprchu, ale neúspěšně. Rozhodneme se proto zase jednou přespat v posteli. Motel v Bishopu (48$ se snídaní). Ujeli jsme 63 mil a ušli 15 mil.

27. 8.
Budíme se až o půl deváté. Jdeme na slíbenou snídaní (dva koláčky a kafe). Opět jsme ze sebe udělali lidi. Ještě knihovna, oběd, vyprat a hurá do NP Yosemity. Přejíždíme kousek odbočku do parku a zastavujeme u slaného jezera Mono Lake u města Lee Vining. Jezero je napájené prameny, vystupujícími mezi vrstvami slaných písků a odvodňované řekou Owens, vlévající se do Pacifiku. Z jezera vyčnívají tzv. tufy, které vznikají usazováním se vyvěrajících minerálů. Někde dosahují velikosti i několika metrů nad hladinu a tvoří překrásné skalky. Žije tu hodně hmyzu, který přitahuje stále větší množství rozmanitého ptactva. U jezera je malé muzeum (zdarma), kde je vše krásně popsáno a vyobrazeno vč. popisek druhů ptáků. Vracíme se zpět k odbočce a vjíždíme do parku přes sedlo Tioga pass (3038m.n.m.). NP Yosemity je specifický mohutnými granitovými vrcholy s množstvím vodopádů a jezer. Je to ráj horolezců, všude je slyšet cinkání karabin a „expresek“. Neodoláme a chvilku skalní lidičky pozorujeme. Stan stavíme v kempu White Wolf (12$). Vaříme večeří a plánujeme program na dva dny. Je tu docela chladno, ale jednomu pivu u stánku přece jen neodolám. Lucii je zima a jde spát. Já ji za chvíli následuji. Ujeli jsme 121 mil.

28. 8.
Po snídani se vracíme zpět směrem k Tioga Passu se zastávkou u Tenoya Lake. Dnešní den zahajujeme procházkou na Lambert Dome. Jedná se o obrovský monolit uprostřed Toulumské louky. Cesta nebyla nijak náročná, zato výhledy stály opravdu za to. Je krásně jasno, který nám umožní daleký rozhled po okolních horách. Obědváme v Tioga Pass u malého jezírka. Po obědě se vracíme stejnou cestou a míříme do Yosemitského údolí. Samozřejmě si neodpustím zastávku u nejslavnější horolezecké stěny El Capitáno s téměř kilometrovou kolmou stěnou. V Yosemitské vesničce navštěvujeme informační centrum a indiánskou vesničku (museum) kmene Miwoků. Stavěli své příbytky stejně jako klasické tee-pee, ale jako materiál používali stromovou kůru. Cestou do tábora jedeme opět kolem El Capitána a chvilku pozorujeme „tvrďáky“ horolezce ve stěně obřími dalekohledy, které tam měli rozestavěny jejich fandové. Běžně se stěna leze i čtyři dny. Je vidět jednu dvojici, která v nejbližších hodinách dosáhne vrcholu, další dvě se pomalu chystají k zakončení lezeckého dne na vysutých plošinách. Jako první Čech pokořil El Capitána, sólo, Miroslav Šmíd v r.1978. Do kempu přijíždíme za tmy a po večeři jdeme spát. Ušli jsme 3 míle a ujeli 135 mil.

29. 8.
Po čaji, jedné krůtí konzervě a vyčištěných zubech nasedáme do auta a opět se vydáváme do Yosemitského údolí. Chceme podniknout výšlap k Yosemite Falls. Z parkoviště vyrážíme po deváté. Čeká nás pět kilometrů přímo do kopce. Asi o půl dvanácté potkáváme jeden mladý pár, který nám oznamuje, že vodopád je vyschlý. A k tomu všemu ještě nemáme ani žádný výhled pro kouř z požáru na druhém konci parku. Zklamaně obracíme a vracíme se zpět. Na jedné z vyhlídek zastavujeme na obědovou pauzu. Přisedají k nám jeden kluk s holkou a jedna starší žena. Přestávka se protáhne v příjemný rozhovor. Mladík je rodák z Moskvy, ale žije v New Yorku už 20 let, tak aspoň provětrám i svou ruštinu. Starší žena je ze San Diega a upřímně se zajímala o náš r. 1968. Po sestupu přejíždíme autem k informacím, kde se doptáme na nějaký tekoucí vodopád. Nakonec nás žena v okénku přesvědčí pro procházku k Vernall Fals. Od informací jedeme kus shutle busem, který nás vyloží u výchozího bodu. Cesta vede lesem po vyasfaltované „dálnici“ až skoro k vodopádu. Tedy to co z něho v tomhle počasí zbylo. Znechuceně znovu obracíme a už nechceme o žádném vodopádu ani slyšet. Po cestě do kempu ještě zatoužím aspoň kousek si nalézt do stěny El Capitana. Zastavujeme u jeho úpatí. Protože je pod stěnou celkem velké suťovisko. Lucie to vzdává a rozhodne se na mne počkat v autě. Nahoru se škrábu dobrou hodinu. Nakonec si svůj malý sen přece jen splním. Vracím se trochu oklikou, abych se vyhnul nepříjemnému kamení, když slyším nějaké volání. Přicházím blíž a nacházím mladíka s nohou ovázanou zakrvavělým šátkem. Zjišťuji, že jde o horolezce chystajícího se na zítřejší zahájení sólo výstupu, který si po třech dnech nošení materiálu pod stěnu škaredě rozřízl nohu o ostrý kámen. Věci necháváme na místě a pokouším se ho dostat dolů k autu. Naštěstí cestou potkáváme jeho známé, s jejichž pomocí ho snášíme dolů a pak do nemocnice. Když se vrátím k autu, Lucie spí jako dudek. Po probuzení na mě spustí, ale vše ji vysvětluji a zklidňuje. Zastavíme se už jen pro benzín a po večeří se věnujeme balení našich věcí pro zítřejší přejezd do San Francisca. Ušli jsme 11,3 mil a ujeli 67 mil.

30. 8.
Přejezd do San Francisca není nijak zvlášť zajímavý, snad jen množství větrných elektráren, roztroušených po okolních, jinak pustých kopcích. Projíždíme město a sháníme ubytování. Máme smůlu, vše je buď drahé, nebo obsazené. Projíždíme městem, s cílem Golden Gate. Ulice jsou dosti prudké, přesně jak je známe z filmů. Dokonce jsme viděli i známou tramvaj. Jeden domorodec nám řekl: „San Francisco je ráj opilců, když člověk na jedné straně ulice spadne, tak se zastaví v protisvahu té druhé“. A měl pravdu, ulice opravdu na sebe takhle navazují. Slavný most přejíždíme tam a zpátky. Fotíme, ale je škoda, že je klasická odpolední mlha. Prý je to tak každý den. Dopoledne krásně slunečno a teplo, odpoledne mlha, mrholení a chladno. Po neúspěšných pokusech se ubytovat v centru jsme se rozhodli sehnat ubytování co nejblíže letišti, ze kterého za dva dny odlétáme. Ještě stačíme zahlédnout obávanou věznici „Skála“ a ubytováváme se v San Brunu v motelu Ritz in (60$ se snídaní). Pokoj je čistý a pěkně zařízený. Vybalujeme věci z auta a po nezbytné hygieně uleháme k spánku. Ujeli jsme 277 mil.

31. 8.
Dnešní cíl dne je prodat auto. Nebylo to tak lehké, jak jsme předpokládali, ale nakonec se nám to daří u značkového dealera Jeep, jehož zaměstnanec nás pak odváží až do motelu vlastním autem, kde se věnujeme balení a televizi. 1. 9. Ráno si jdeme do banky proměnit šek a couráme po městě. Obědváme v čínsko-korejsko-japonské restauraci. Jídlo je moc dobré. Ochutnáváme i různé druhy suši. Zajímavé, ale denně bych to jíst nechtěl. Vracíme se na pokoj a zbytek pošmourného odpoledne trávíme spánkem a opět sledováním televize.

2 - 3. 9.
Brzy ráno pro nás přijíždí sjednaný taxík a odváží nás na letiště. Letíme kontinentální linkou na letiště do Newarku. Jelikož se jedná o kontinentální let, nedostáváme žádné jídlo a pití kromě vody se platí. V Newárku přesedáme na linku ČSA do Prahy. Konečně na „domácí půdě“. Velmi chutné jídlo a výborné pivo. V Praze čekáme ještě na let do Brna a za necelé půl hodiny se už vítáme s rodinou.

Sepsal Marek Schauer

Maroko, 2001 - deník

18. 10.
Vstáváme hodně brzo a po snídani jedeme metrem na letiště. Po třech dnech opouštíme Paříž a za tři hodiny přistáváme v Africe. Konkrétně v Casablance v Maroku. Vzdálenost z letiště, které je třicet kilometrů od města, překonáváme vlakem. Nádraží je přímo v letištní budově (30DH, 40min.). Při hledání hotelu si cestu krátíme medinou. Je to původní zástavba starého města obehnaná hradbou. Vcházíme jednou z bran a ponořujeme se do labyrintu spletí uliček, průchodů a dvorků. Bydlí tady chudší část obyvatel Casablanky. Řada domů nemá ani fungující kanalizaci a přípojky elektrického proudu jsou dosti divoké. Dva běloši s bagáží působí v této části města asi dosti divně protože, sklízíme doslova pohledy s otevřenou pusou. Nakonec se nás ujímá jeden mladík a bezplatně nás vyprovází k bráně směřující k novější části města. Ubytováváme se v hotelu KON-TIKI v centru, kousek od hradeb mediny (90DH pokoj). Sundáváme batohy, přizpůsobíme naše oblečení klimatu a hurá na prohlídku města. Ještě jednou procházíme medinou. Lucie obdivuje ručně vyšívané kaftany, které tady nosí 99% žen a mužů. Dokonce, kdybychom neutekli a neztratili se v davu tak už si jeden musela koupit. Procházíme různá tržiště a bazary. Turisty jsme zatím žádné nepotkali. Proto asi čelíme, neustálím údivným pohledům Maročanů. Tentokrát nebloudíme, protože našim cílem je mešita krále Hasana II s 201 m vysokým minaretem, který vykukuje nad veškerou zástavbou. Mešita stojí na břehu Atlantiku a její stavba trvala pět let (dokončena byla v r. 1993. Je vystavěna ve starém islámském slohu, ovšem očím návštěvníkům skryté vybavení je na vysoké technické úrovni. Relaxujeme společně s početnými skupinami Maročanů na rozlehlém vydlážděném nádvoří (turisté mají přístup dovnitř jen v neděli). Mešitu zdobí nespočetné množství mozaik a reliéfů. Celá stavba společně s hukotem oceánu působí opravdu velkolepě. Cestou zpět se proplétáme ulicemi nového města. Doprava je tady dosti chaotická. Člověk si při přecházení ulice musí dávat opravdu dobrý pozor. Kousek od našeho hotelu jsme vklouzli do jedné, celkem obstojně vyhlížející restaurace a ochutnali marockou kuchyni (Tachin – směs masa, brambor a zeleniny) a já dokonce i pivo Flag (taky bylo v Maroku první a poslední). Večeři nám přinesli ve speciálních kameninových nádobách kuželovitého tvaru, nahoře s otvorem. Pochopili jsme také, že se v ní i pokrm připravuje. Bylo to velice dobré a syté. Začíná se stmívat, a tak se vracíme do hotelu, kde dopisujeme deník a jdeme spát.

19. 10.
Po probuzení balíme věci a opouštíme hotel. Snídáme bagetu s máslem z vedlejšího obchůdku. Odtud se přesouváme na autobusové nádraží, kde kupujeme lísky směr El-Jadida. Půlhodinku do odjezdu trávíme vedle na zahrádce s mátovým čajem. V El-Jadidě se ubytováváme v hotelu De Paris (54DH). Žádná sláva, ale nic lepšího jsme v centru nesehnali. Odpoledne se jdeme projít do staré portugalské přístavní pevnosti. Kousek za branou nás pozval jeden obchodník na čaj. Mluvil dobře anglicky a osvětlil nám řadu věcí o marockém království. Dokonce jsme se mohli vyfotit v originálních kaftanech i s tradiční obuví. Samozřejmě to skončilo nákupem jedné marocké dýky a čajového servisu. Koupit jsme si chtěli něco tak jako tak, ale počítali jsme s tím až na konec cesty. Co se dá dělat. Maročané jsou opravdu dobří obchodníci. Naštěstí nás to stálo pakatel. Pokračujeme průzkumem pevnosti, pořád je ještě obydlená. Dá se vylézt i na hradby. Je odtud krásný výhled na moře a na samotný přístav s loděnicí, kde se stále ještě ručně vyrábí dřevěné rybářské bárky. Kolem oběda směřujeme na pláž a v jedné restauraci obědváme kus-kus. Ani jeden z nás to ohromné množství jídla nedojedl. Po obědě odkládáme nákup na pokoj a couráme městem. Na hlavní třídě se začíná probouzet obrovský trh. Vidíme koše čerstvé máty, datle, ryby a různé potřeby pro domácnost. Chvilku se proplétáme davem a kolem deváté se vracíme na pokoj, kde naplníme deník o další den a hurá na kutě.

20. 10.
Z hotelu odcházíme kolem desáté. Snídani si kupujeme v obchůdku přes ulici. Procházíme se po náměstí a usedáme na předzahrádku jedné kavárničky, kde dovršujeme snídani marockou kávou a čajem. Pozorujeme čilý ruch a po již čtvrté návštěvě pouličního prodavače arabsky psaných křížovek neodolám a jednu kupuji. Bude to určitě vtipný dárek pro naše přátele. Na chvilku si k nám také přisedá náš známý z obchůdku se suvenýry. Před polednem se jdeme ještě jednou projít do portugalské pevnosti a u brány se necháme nalákat na prohlídku staré cisterny ze 16. století. Jedná se o částečně podzemní prostory sloužící jako zásobárna pitné vody. Obdivujeme krásnou klenbu, která se odráží od vody na podlaze a hru světla pronikající větracími a plnícími otvory ve stropě. Snažíme se fotit, ale asi z toho nic moc nebude. Po návštěvě cisterny nás hlad zažene zpátky na náměstí do restaurace La Broche. Ochutnáváme kalamáry v citrónové a rajčatové omáčce. Vynikající. U oběda se seznamujeme s Krystofem z Belgie. Cestuje sólo a je vcelku příjemným společníkem. Po obědě nás drobný deštík zahání zpět do hotelu. Do města se vracíme až okolo sedmé. Od původního úmyslu navštívit šperkařské dílny nás odklání seznámení s dvěmi mladými marockými studenty, kteří nás zvou na čaj do jedné z kavárniček na náměstí. Debatujeme o všem možném a nakonec končíme u fotografa, kde si mladíci pořizují naši společnou fotku na památku. Loučíme se a jdeme spát, zítra chceme brzy vstávat.

21. 10.
Při opouštění hotelu překračujeme spícího recepčního ve dveřích, loučíme se a chvilku po sedmé nasedáme do autobusu směr Essaouira. Při zastávce v Safi pozorujeme pouličního kuchaře, jak vaří jídlo v tradičních marockých nádobách. Docela lákavě to voní, ale bohužel máme málo času. Do cílové stanice přijíždíme něco po dvanácté. Původně jsme se chtěli ubytovat v hotelu za 80 Dh, ale odchytl nás nadháněč ubytování v soukromí a za 70 Dh. máme vlastní pokoj ve staré zástavbě mediny. Dům je pěkný a čistý i rodina se k nám chová zdvořile. Po příchodu nás pán domu zve na čaj. Sedíme ve vedlejší místnosti na koberci a snažíme se o rozhovor. Naše Francouzština je ale mizerná a náš hostitel zná anglicky jen pár frází. Přesto s námi domlouvá společnou večeři i s rodinou, bude kus-kus. Po chvilce si zapaluje „něco speciálního“ a upadá do jakéhosi stavu bez tíže. Pomalu dopíjíme čaj a odcházíme se projít do uliček města. Prohlížíme řadu krámků s dřevěnými výrobky, koženými lampami, kořením a stříbrem. V jednom z krámků si kupuji muslimskou háčkovanou čepičku. Konečně se dostáváme k moři. Pobřeží je tady čistější než v El Jadide, ale koupat se nám moc nechce. Na pláži potkáváme Maročanku, která barví ženám ruce henou. Stačilo se jen pozastavit a už smlouváme o cenu. Nakonec má Lucie obarvené obě ruce marockými vzory a my jsme o 40 Dh lehčí. Původní cena však byla 100 Dh. Pokračujeme po pobřeží až k přístavu. Je tu několik stánků, kde se připravují na grilu plody moře. Lucie má chutě, ale henu může smýt až za pár hodin, tak raději přístav opouštíme. Je tady hodně malířů, hlavně francouzů. Vůbec je tady koncentrace turistů větší, než jsme zatím zvyklí. A není se, co divit město je jak vystřižené z pohádky Tisíce a jedné noci. Vracíme se domů. Lucie smývá henu a jde si lehnout. Bolí ji hlava. Asi málo pijeme. Já se vracím do uliček Essaouiri. Chvilku se courám uličkami a nechávám si ostříhat vousy u místního holiče. Navštěvuji také místní arabské lázně hammam. Lázně jsou zvlášť pro ženy a pro muže. Každé jsou v jiné části města. Platí se 5 Dh a chodí sem jen místní. Ve vstupní hale jsou u stěn lavičky a přihrádky pro oblečení a boty. Žádný zámek. Asi se zde nekrade. Hned ze startu jsem způsobil trochu rozruch, když jsem se vysvlékl donaha. Všichni chlapi začali vyřvávat a gestikulovali, že si mám okamžitě obléci trenýrky, jinak mě nikam nepustí. Co zmůžu, oblékám se a vstupuji do samotných lázní. Veškeré prostory jsou vydlážděny kachlíky s mozaikou. Dostávám plastový kbelík a nabírám si horkou vodu, která teče ze stěny do takového malého bazénku. Po vzoru ostatních usedám na horkou podlahu, kde se polévám a umývám. Je to velice příjemné čerstvou vodu mi nosí malí kluci. Patrně si tady tím přivydělávají. Dá se tu i připlatit masáž, ale všechny peníze jsem nechal v šatně. Škoda snad někdy příště. Po koupeli se vracím domů, kde je už nachystaná večeře. Sedíme s celou rodinou u nízkého stolu a ze společné mísy ujídáme hromadu kus-kusu se zeleninou a kuřecím masem. S tím co jsme jedli předevčírem, se to nedá srovnat. Holt domácí kuchyně je domácí kuchyně. Jídla je taková spousta že jsme ani všechno nedojedli a s plnými břichy se odebíráme na kutě.

22. 10.
V noci spíme celkem dobře, ale ráno se nemůžeme nějak vymotat z postele. Nakonec, přece jen opouštíme dům a jdeme zjistit odjezd zítřejšího autobusu do Marrakeshe. Cesta vede přes trh se zeleninou a čerstvou mátou. Lidé ji tu kupují plné kornouty. Bez mátového čaje, by to nebylo Maroko. Z nádraží se vracíme zpět do starého opevněného města, kde kupujeme sladký chléb k snídani a snažíme se proměnit nějaké dolary. Nikde, ale neberou stodolarovky z roku 1996. Netušíme proč. Prý nemají zařízení pro ověření pravosti. Je to malé město. Doufáme že, v Marrakeshi mít problémy nebudeme. Lucii to táhne do přístavu, kde konečně obědvá vytoužené grilované kalamáry. Jsou čerstvé a moc dobré. Po obědě usedáme venku, před jednu kavárničku. Popíjíme kávu a užíváme si krásné odpoledne. Znovu potkáváme Krystofa. Přisedá si k nám a debatujeme o všem možném, hlavně o cestování. Vyžene nás až studený vítr od oceánu. Domlouváme si večer rande v jedné malé hospůdce a jdeme se projít na hradby na druhé straně města. Hradby chránily město od oceánu a na ochozu se ještě nachází dlouhá řada děl. Jako by měli každou chvíli město napadnout piráti. Kolem osmé se setkáváme s Krystofem ve smluvené restauraci. Je opravdu velice příjemná. Stěny jsou obloženy koberci. Sedí se u nízkých stolů na měkkých polštářích a k osvětlení slouží výhradně svíčky. K večeři si objednáváme chutné menu za 48 Dh. Zarazil nás jen pomerančový salát se skořicí, ale byl vynikající. Po večeři ještě chvíli klábosíme u čaje, a pak už spěcháme každý do svého domu či hotelu.

23. 10.
Vstáváme o půl sedmé a odcházíme na nádraží, kde opět potkáváme Krystofa a nasedáme do autobusu směr Marrakesh (32,5 Dh). Asi po dvou hodinách jízdy zastavujeme v malém městečku, zřejmě na polední pauzu. Kupujeme si kebab (kousky opečeného masa v chlebu) stojí nás 7,5 Dh. Krystof ho však o kousek dál pořizuje za 5 Dh. I po podrobném srovnávání, nám rozdíl uniká. Už při placení za zavazadla jsme si povšimli značných nesrovnalostí. Oba naše batohy stály 5 Dh a Krystof platí za jeden 10 Dh. Inu, vítejte v Maroku. Kolem poledne vystupujeme v Marrakeshi procházíme okrajem mediny a hledáme hotel Ali, který jsme si vytipovali z průvodce. Bohužel trošku podražil (150 Dh za pokoj). Hledáme dál. Další hotel stojí 40 Dh na osobu, je ale špinavý a celkově nepůsobí dobrým dojmem. Nakonec se necháme zavézt do hotelu Imouzzere v postraní uličce kousek od náměstí Mrtvých, které se považuje za centrum města. Hotel je čistý, s malým dvorkem a střešní terasou. Zdi jsou obloženy mozaikou a dokonce má i normální záchod. Domlouváme cenu 40 Dh za osobu a jdeme se ubytovat. Krystof bydlí o patro níž a jde si lehnout, že je prý utahaný. My házíme batohy na podlahu a razíme do města. Potřebujeme ještě vyměnit nějaké peníze, ale státní banka otevírá až ve tři hodiny. Usedáme proto do malé pouliční restaurace naproti. Mají tu celkem levné jídlo. Po chvilce neodoláme a pochutnáváme si na grilovaném karbenátku s hranolky a zeleninou. Po jídle jdu na nádraží zjistit odjezd autobusu pro zítřejší výlet k vodopádům a Lucie si vyřizuje v nedaleké internetové kavárně poštu. Po návratu si vyřídím poštu i já a odcházíme do banky. Snad už nám ty nešťastné stodolarovky vezmou. Na druhý pokus konečně měníme v kurzu 11,240 Dh za 1 $ a jdeme se projít medinou. Míjíme různé krámky, mešity a dílničky řemeslníků. Když už si myslíme, že jsme viděli všechno, dává se s námi do řeči jeden chlápek a nabízí nám exkurzi po barvírně kůží. Hodně jsme už o ní slyšeli a tak souhlasíme. A to už se noříme do srdce staré mediny. Máme se na pozoru, ale vše probíhá hladce. Cestou také navštívíme místní pekárnu. Peče se tu chleba stále starým způsobem. Sestupujeme do suterénu, všude to krásně voní je tu značné teplo. V místnosti jsou jen dva lidé. Žena připravuje bochníky a její muž je pak vkládá do pece, kterou představuje do rudá rozpálená díra ve zdi rohu místnosti. Chvilku pozorujeme zručné ruce pekařů a dokonce i dva bochníky čerstvě upečeného chleba dostáváme zdarma. Je ještě teplý a tak voňavý, že jeden sníme jen tak „na posezení“. Vracíme se zpět na ulici a přicházíme k barvírně. Tam se nás ujímá jeden mladík, dává nám snítku máty a vede nás do dvora barvírny. Celý dvůr zaplňují nádrže s různobarevnou tekutinou, kde výhradně muži, až po kolena ponoření v roztoku, kůže barví. Je tu však příšerný zápach. V tom nám dochází funkce máty. Tiskneme si jí k nosu, ale úplně se nám zápach přerazit nedaří. Procházíme mezi jednotlivými nádržemi a fotíme. O kus dál je vidět, jak další mladíci kůže vydělávají a suší. V Maroku se stále k barvení kůží používá stará technologie a původní barviva. Modrá = indigo
Zelená = máta
Oranžová = hena
Žlutá = šafrán
Po prohlídce podle očekávání končíme v rodinném obchůdku s koženými výrobky a koberci. Pozvání na čaj neodmítneme, ale představa putování Marokem s kobercem v batohu nás zvedá k odchodu. Musím ale přiznat, že by bylo z čeho vybírat. Platíme poplatek za prohlídku (Z původních 100 na 20 Dh). Znovu se nás ujímá původní chlápek a vyvádí nás ze spleti uliček mediny. Dáváme mu bakšiš a loučíme se. Začíná se stmívat a na náměstí navážejí malinké mobilní vývařovničky s různými dobrotami. O kousek dál se tvoří skupinky kolem různých bubeníků, tanečníků a herců. Turistů vidíme jen pár. Zato místních je tu plno. K večeru se trošku ochladilo a Marrakeshané vyrážejí do ulic za zábavou. Chodíme mezi stánky, až konečně překonáváme obavy a pouštíme se do ochutnávání. Nejprve vyzkoušíme náš známý kebab. Pak následuje hustá rajská polévka s hrachem a zeleninou (vynikající) a vše zakončujeme miskou šneků. Za pár drobných jsme nacpáni k prasknutí. Ještě chvilku procházíme náměstím a zastavujeme se u různých divadel a soutěží. Je zajímavé, že i ženské role ztvárňují výhradně muži, dokonce i divoké tance, při kterých tanečníci klapou podlouhlými kovovými činelky. Kolem desáté se vracíme na pokoj a po vlažné sprše jdeme spát.

24. 10.
Ráno nás budí zpěvy z mešity a o půl sedmé budík. Po snídani balíme batůžek a taxíkem za 10 Dh odjíždíme na nádraží. Máme koupeny jízdenky k vodopádům Cascades d´ Ouzound u města Azizal. Vyjíždíme s půlhodinovým zpožděním. Autobus nás vyhazuje na křižovatce asi 20 km od Azizalu a k vodopádům jedeme opět taxíkem (10 Dh na osobu). V autě s námi jedou dva mladí kluci. Nabízí nám oříšky s dyňovými semínky. My na oplátku rozděláváme studentskou pečeť. Na místě nás chce samozřejmě každý doprovodit, ale odmítáme, je to jen asi 200 metrů. Když v tom za námi běží jeden malý kluk a něco arabsky mumlá a ukazuje na taxík. Náhle si Lucie uvědomuje, že nemá taštičku s doklady a penězi. Vracíme se, a s podivem tam opravdu taška je, nic nechybí. Lucie řidiče i klučinu odmění bakšišem a pokračujeme dále k vodopádům. Teď jsme měli opravdu obrovské štěstí. Pohled na vodopády se nám nejprve nabízí s hora. Jsou opravdu velké a v okolní vyprahlé pustině vypadají velkolepě. Dolů scházíme kolem několika malých restaurací pod širým nebem a nespočtem krámků se šperky a veteší. Jsme tu skoro sami, a tak vychutnáváme božský klid na okraji tůňky pod vodopádem. Od jedné stařenky jen tak za pár drobných kupujeme nějaké koření, voní zajímavě. Doufám, že se neotrávíme. Cestou nahoru se zastavujeme v jedné z restaurací na oběd. Objednáváme si Tachin, colu a čaj. Jídlo je výborné, a protože autobus v 14:30 z rozcestí už nestíháme, tak v klidu dopisujeme deník. Jsme jak v ráji. Sedíme ve stínu olivovníků, božské ticho a výhled na vodopády, co více si může člověk přát. Až skoro nahoře neodoláme sortimentu jednoho ze stánků a zastavujeme u mladého prodavače starožitností. Vyplyne s toho pozvání na čaj a smlouvání o cenách. Chci si koupit nějaké staré mince a dárky. Při přehrabování mi padl do oka jeden náramek. Asi po hodině smlouvání kupuji pár mincí, stříbrný náramek a pár přívěšků. Na parkovišti nás chce taxikář vzít na hůl, proto jsme se rozhodli jít pěšky. Po hodině si stopujeme už tak dost obsazené auto (8 osob a dvě děti) a jedeme na křižovatku za běžnou cenu. Autobus jede až v 19:30. Dobu čekání trávíme v malé hospůdce, kde pár chlapů hrálo karty o vršky od Coca Coly. Těsně před příjezdem autobusu se spustil v hospůdce rozruch. Nejprve to vypadalo na rvačku, ale nakonec zjistíme, že jen zneškodňovali jedovatou stonožku. Nám, co jsme měli na nohou páskáče, to moc na klidu nepřidalo. Do Marrakeshe jsme přijeli až o půlnoci. Za deset dirhamů se přesouváme taxíkem na náměstí Mrtvých, kde to pořád ještě žije. Noční mumraj nás nezlákal a tak jdeme rovnou do hotelu. Na recepci jsme potkali Krystofa. Ráno odjíždí do Meknésu, loučíme se a přejeme mu šťastnou cestu pohádkovým Marokem. Naše cesty se rozcházejí. Dnes už toho máme docela dost, dobrou noc.

25. 10.
Budíček je v osm. Dáváme si ranní sprchu a chystáme se na trek v pohoří Vysokého Atlasu. Část věcí si necháváme v hotelu Ali, kde je úschovna. Žádný doklad jsme ale, nedostali, prý je vše OK, a tak doufáme, že se se svými věcmi zase shledáme. V Marrakeshi ještě obědváme a na nádraží jedeme opět taxíkem. Bohužel autobus do Asni už nejede. Jeden chlapík nám sice nabízí odvoz, když sežene ještě čtyři lidi, ale ani po hodině se nic neděje. Vydávám se ho hledat a dozvídám se, že kolektivní taxíky do Asni odjíždí na druhé straně města. Za deset minut a deset Dirhamů jsme na místě. Okamžitě se nás ujímá řidič jednoho staršího Mercedesu a za 25 Dh na osobu (autobus stojí 20 Dh) nás odváží. Jedeme v sedmi a cesta trvá asi hodinu. Z Asni přejíždíme mikrobusem do Imlil. V dodávce je nás asi pětadvacet, o střeše nemluvě. Seznamujeme se s dvěma Londýňany, s kterými ještě chvíli posedíme u čaje na terase jedné restaurace a o pár minut později nás už šestiletý Ibrahim doprovází do předem domluveného „ubytování“. Můžeme si postavit stan na střeše domu jeho rodičů s možností použít sociální zařízení (20 Dh). Dole se ubytoval mladý španělský párek. Chvilku společně na střeše klábosíme a vychutnáváme nádherný výhled do údolí a na protější vesnici, kde jsou na sebe nalepeny řady hliněných domků. Celé vesnici dominuje vysoký minaret místní mešity. Cestou k našemu ubytování potkáváme skupinku Čechů (kluk a dvě holky) a domlouváme si rande na osmou dole ve vesnici. Po vlastnoručně uvařené večeři scházíme na domluvenou schůzku. Povídáme si o cestování a hlavně o Maroku. Kolem deváté se přesunujeme k nim do pokoje na panáka Napoleona, ale už v deset se vracíme do našeho stanu na střeše a jdeme spát.

26. 10.
Ráno vyrážíme po vlastnoručně zhotovené snídani do hor. Nejprve jdeme po prašné silnici, kde nás tu a tam předjede terénní auto s línými turisty, co se „jdou“ podívat jak vypadá Vysoký Atlas. Dále pokračujeme korytem vyschlé řeky přes pár berberských vesnic. Čím jsme výše, tím se nám otevírají nádhernější výhledy do údolí s roztroušenými berberskými vesnicemi se svéráznou hliněnou architekturou, připomínající opevněné hrady. Sem tam potkáme i domácí Berbery, převážně ženy. Nechápeme, odkud můžou jít. Asi z návštěvy své rodiny z jedné zapomenuté vesnice v horách. V jednom sedýlku kupujeme chleba a obědváme. Je tam i malý krámek s fosíliemi a polodrahokamy. Jsou tady opravdu krásné kousky, ale batohy máme už tak dost těžké. Stezka začíná prudce stoupat a ke všemu ještě drobně mrholí. Schováváme se pod převisem a vaříme kalorickou bombu, jménem puding v prášku. Na štěstí pršelo jen krátce, a tak můžeme hned po jídle pokračovat dále. Do základního tábora pro výstup na Jebel Toubkal přicházíme kolem třetí. Počasí se opět kazí, a proto hned stavíme stan, filtrujeme vodu a vaříme večeři. Jsme více jak 3000 m vysoko a únava je znát. Zalézáme do spacáků, okamžitě usínáme a spíme nerušeně až do rána.

27. 10.
Vstáváme brzy, ještě je tma (5 hod.). K snídani si vaříme nudle a hurá „do stěny“. Cestou ještě filtrujeme vodu pro výstup. První úsek začíná suťoviskem a jde to velmi pomalu. Dosahujeme prvního sedýlka. Lucii není dobře a bolí ji hlava. Posílám ji zpět. Asi malá aklimatizace. Já postupuji dále. Výstup vede ještě přes dvě sedla a není nijak zvlášť technicky náročný, až na jeden úsek, kde je hodně sněhu, asi ze včerejší noci, a hodně to tam klouže. Ve druhém sedle vysvitlo sluníčko a trošku se oteplilo. Jinak je velmi chladno a poletuje i sníh. Dokonce mi zamrzla i voda v hadičce camelbagu. Z posledního sedla prudce stoupám na předvrchol, kde ho už konečně vidím, Jebel Toubkal, nejvyšší bod Severní Afriky, 4198 m.n.m.. Doháním dva Belgičany a při družném rozhovoru pohodlně dostoupáme až na vrchol. Sluníčko už pěkně hřeje a celá společnost, 1 Čech, 2 Belgičané, 15 Francouzů, 4 Marokánci, 2 Němci, 2 Angličani a 5 Španělů se kochají nádhernými výhledy až na plochou Saharu. Vrchol je označen vysokým trianglem a na sólovou fotografii jsem si musel hodně dlouho počkat. Výstup trval cca. 3 hod.. Sestupuji stejnou cestou 1,45 hod.. Lucie mezitím v táboře nachystala vodu a trošku se prospala. Vaříme si čaj a puding s vločkami. Mezitím do tábora dorazila masová turistika. Skupina Němců s mulami a domorodými průvodci si rozbila tábor nedaleko od nás. Dokonce jim Marokánci vykopali a postavili i kadibudku. Na nic nečekáme, balíme a s rozhodnutím dojít do Imlilu druhou stranou vystupujeme do protějšího sedla. Ze začátku trochu bloudíme, ale v okamžiku, kdy už to chceme vzdát, narážíme na pěknou pěšinu a statečně pokračujeme dál. Jsme rozhodnuti strávit noc v bivaku, podle mapy kousek za sedlem Tizi n Taddate ve výšce 3700 m.n.m.. Ze sedla klesáme prudkým „hadem“, ale žádný bivak nevidíme. Nakonec táboříme u potůčku kousek od cesty. Je tu pět upravených míst pro menší stany. Vaříme večeři a hurá do spacáků. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Takhle opuštěné hory jsem už dlouho nezažil.

28. 10.
Asi kolem půlnoci se začíná zvedat vítr. Pro jistotu ještě upevňujeme vrchní celtu ke konstrukci stanu a vypínací lanka zatěžujeme kameny. Doufáme, že nezačne sněžit. Nevím, jak bychom potom hledali cestu. Hodinky nás budí v šest. Vaříme snídani a po hygieně v potoce se vydáváme na cestu. Terén se moc s mapou neshoduje, ale snažíme se držet cesty a směru. Cesta pokračuje po vrstevnici, aspoň nás neobtěžuje silný vítr, který se prohání po vrcholcích. Je ale jasno, a tak čekáme zlepšení. Krajinu, převážně kamenitou sem tam zpestří trsy trávy a docela rozložité jalovce. Náhle se ze zatáčky vyhoupne skupinka Berberů na mulách. Ptáme se na cestu a zjišťujeme, že jsme si kousek zašli. Jeden chlapec sesedá a ochotně nás zkratkou do kopce přivádí na tu správnou pěšinu. Studentská pečeť je jeho. Pokračujeme dál s vidinou dobrého oběda v Imlilu. Cestou míjíme stáda koz a ovcí, pasou se jen tak, pasáček si asi někde zdřímnul. Po překonání posledního sedla vytoužený Imlil konečně spatřujeme, ale cesta dolů nám ještě zabere hodinu a půl. Pod sedlem míjíme skupinu turistů s malými batůžky. Mají dva průvodce a tvrdí, že jdou na Jebel Toubkal. „Hodně štěstí“. V Imlilu dopadáme na terasu jedné restaurace s přáním pořádného oběda, ale nikdo si nás nevšímá, Padne rozhodnutí jet rovnou do Marrakeshe. U taxíku smlouváme cenu na 25 Dh a odjíždíme. Jede s námi jeden muž a dvě ženy, jsou to berbeři. Ženy nemají zahalené tváře a na bradě mají tetování. Jedna umí dokonce i trochu anglicky. V Marrakeshi jsme až ve tři. Zdržel nás ještě defekt zadního kola. Naštěstí jsme měli rezervu. Vystupujeme kousek od hotelu, aspoň jsme ušetřili peníze za městský taxík. Skočíme si vyzvednout věci do hotelu Ali a jdeme se ubytovat do našeho hotýlku. Platíme další noc, ale recepční nemá zpět pět Dh. Tvrdí, že nám je dá zítra. Doufáme, že slovo dodrží. Rychle se vysprchujeme a převlékneme a hurá na pořádný dlabanec. Tentokrát to jsou kostky masa na jehle. Neuvěřitelná dobrota. Kolem páté hodiny začínají na náměstí navážet stánky s jídlem. A o dvacet minut později se už z nich line vábivá vůně. Neodoláme a couráme kolem. Lucie se cestou ještě nechá vyfotit s dvěma opičkami. Majitel chce sice 100 Dh, ale dostává pět a spokojenost je na obou stranách. Také fotíme tradiční prodavače vody v barevných krojích se širokými klobouky, zdobenými třásněmi. Na jednom stánku kupuji pistácie a mandle a už nám ke spokojenosti nic nechybí. Slanou chuť jsme spláchli čerstvě před našima očima vymačkanou šťávou z pomerančů a odcházíme si odpočinout do hotelu. Zbytek odpoledne trávíme na terase hotelu, kde dopisujeme deník a plánujeme další trasu cesty. Večer si ještě skočíme na pomerančový džus. Potkáváme dva Angličany z Imlilu, ale jsme tak unavení, že jdeme raději spát.

29. 10.
Vstáváme o půl sedmé. Necítím se dobře a mám střevní potíže. Beru si černé uhlí a jdu ještě spát. Odjezd se zatím odkládá. Kolem poledne se Lucie odchází najíst do města. Chce mi také koupit nějaké ovoce. Bohužel nikde na žádné nezávadné nenarazila. Vedle směnárny u hotelu Aladin, však objevila čistou pekárnu, kde prodávali i chlazenou balenou vodu. S nákupem pečiva a pití se vrací zpět za mnou na hotel. Zapíjím paralen a snažím se vypotit. Není to těžké, venku je prý opravdu vedro. Kolem čtvrté se rozhodnu vzít si třídenní antibiotika. Mám asi i teplotu. Lucie odchází vyměnit nějaké peníze do směnárny na náměstí, a také se ještě poohlédnout po něčem dietním pro mne. Na našem patře se ubytoval párek Čechů, ale nejsou moc komunikativní. Kromě běžných pozdravů s námi moc nemluví. Zatím co spím, tráví Lucie odpoledne na terase. Je tu krásný výhled na okolní dvorky a střechy, včetně minaretu nedaleké mešity. Také připlácí ještě jednu noc. Kupodivu recepční akceptuje pětidirhamový kredit ze včerejška. Kolem sedmé se jde Lucie podívat, jak se mi daří a odchází se navečeřet do stánků na náměstí. Tentokrát zvolila polévku Harrira a rybu s hranolky. Prý vynikající. Po večeři se ještě chvíli prochází po tržišti a vrací se do hotelu.

30. 10.
Ráno snídáme ořechové kroasany z vedlejší pekárny. Já se cítím výborně. Naši čeští sousedé se konečně trošku rozpovídali, a tak se dozvídáme pár zajímavých informací z Fesu. Dnešní cíl našeho přesunu je město Er-Rachidia (115 Dh autobus, 10 hod) poblíž největších písečných dun Maroka, Merzougy. Čas do odjezdu trávíme v nádražní restauraci. Překonáváme Atlas a projíždíme řadami malých vesnic a městeček. Jsou tu hodně vidět opevněné domy a vesnice zvané kezby a ksary. Jedná se ovšem o stavby z hlíny, a tak se na nich zub času už hodně podepsal, ale i přesto jsou pořád obydlené. Kolem dvanácté využíváme zastávku autobusu v jedné vesnici k obědu (Tajin 25 Dh). Jídlo je dobré, ovšem o hygieně se nedá mluvit. U vedlejšího stolu krájí stařík kozí maso rodince na kebab za dozoru mračna much. Ještě že ten náš kuchař vypadá aspoň trošku čistě. Cestou se dávám do řeči se dvěma kluky co sedí vedle. Chtějí koupit Lucii za 5000 velbloudů, ale nakonec z obchodu sejde. V Er-Rachidii jsme v devět večer. Jdeme přímo do hotelu Renessance. Je nejblíže nádraží a je nejlevnější. Er-Rachidia je bývalé legionářské město a není v něm nic zajímavého. Lepší je údajně vystoupit v Tinigeru, je hezčí a do Merzougy je to stejně daleko. Pokoje jsou strašné, ale jedna noc se dá vydržet. Pokouší se zvednout ceny, tak jsem trochu vydrsnil a spíme za cenu co je uvedená v průvodci. Dnes se pro změnu necítí dobře zase Lucie, tak jsi jdeme hned lehnout.

31. 10.
Vstáváme v 7 hodin a za dvacet minut jsme už na autobusovém nádraží. Potřebujeme se dostat do Rissani, ale autobus údajně jede až v 10:30. Usedáme ke stolečkům před nádražím. Lucie jde koupit nějaké pečivo k snídani, já objednávám čaj. Po chvilce k nám přisedá Mustafa a nabízí nám třídenní výlet do pouště. Pustil jsem se do smlouvání a dostal jsem se na 1500 Dh za nás oba vč. dopravy tam i zpět, třídenního výletu na velbloudech do pouště, jídla i ubytování. Po snídani se přesouváme na stanoviště „Grand taxi“, kde dostáváme další čaj. Do auta s námi přisedá ještě jeden muž jedoucí do nemocnice a jeho žena. Muž má velké bolesti. Dostává od nás ibuprofen, snad mu to neublíží. V Arfoudu nás čeká další čaj. Mustafa nám v jedné místní kavárně, kde čekáme na terénní Toyotu, ukazuje nějaké fotografie z pouště. Opravdu se máme na co těšit. Asi po necelé hodině už nakládáme batohy na korbu a vyrážíme směr Sahara. Nejprve nás čeká tzv. černá poušť. Je to absolutní rovina, kterou jen sem a tam křižují vyjeté koleje od terénních automobilů. Nechápu, jak se zde můžou místní obyvatelé zorientovat bez moderních navigačních zařízení. Povrch je kamenitý a už podle názvu převládá černá barva. Oblast je prý bohatá na fosílie, což dosvědčují časté osamocené domečky se stánky s opravdu překrásnými kousky. Na mou žádost na chvilku zastavujeme a fotím scenérii černé pouště s rudými písečnými dunami na obzoru. Přijíždíme do příjemného hotýlku v oáze na pokraji Sahary s jemným oranžovým pískem, jak ji známe z filmů. Dostáváme další čaj a objednáváme si jídlo. Nejsme tu sami, vedle nás obědvá ještě smíšená skupinka Italů a Španělů. Dostáváme výborný oběd. Nevíme, jak se to jmenuje, ale je to směs kousků masa, zeleniny a vajíček, osmažené a zapečené v klasické nádobě na tajin. Odpoledne odjíždíme s Mustafou Land Roverem k jeho strýci do nedaleké osady Merzouga. Strýc je samozřejmě obchodník s koberci. Čeká nás výklad a ukázka nejrůznějších technik a koberců. Odehrává se otřepaná komedie: Otázka, který se nám líbí nejvíce. Stanovení ceny Smlouvání Domlouvám cenu z 3000 na 500 Dh. A následuje vyzkoušená finta s kreditní kartou. Strýc se kroutí, že mu nefunguje terminál, já že mě to opravdu mrzí, atd.. Přátelsky si podáváme ruce, a máme to zase pro jednou za sebou. Myslím ovšem, že je to, ale jen otázka času, kdy přestanou být nálepky VISA a MASTERCARD na obchodech a hotelích pouze pro přilákání cizinců, jako známka důvěryhodnosti. A jednou si ten „koberec“ budu muset opravdu koupit. Zatím mi to ale vždy vyšlo. Vracíme se zpět do hotelu a chystáme se do pouště. Část svých věcí si necháváme v hotelu. V 16:00 usedáme na velbloudy a společně s jedním marockým klukem jménem Jusuf „odplouváme do pouště“. Jízda dvakrát pohodlná není, ale pohledy na písečné duny v záři zapadajícího slunce jsou tak úžasné, že to kodrcání ani nevnímám. Po hodině a půl přijíždíme do oázy s palmami a černými berberskými stany. Velbloudy přivazujeme u jednoho z nich, který je přímo asi pod 40 m dunou. Kam se člověk podívá, vidí jen hory písku. Na prostranství dostáváme dnes již asi desátý čaj, a snažíme se navázat rozhovor s mladíky, kteří se o nás budou starat. Jsou to čistokrevní Berbeři a kromě své mateřštiny umí jen francouzsky a trochu španělsky. Kluci jsou velmi příjemní a ochotní. Na rozdíl od Arabů se nedožadují odměny za každou drobnou službu a nesnaží se nám pořád něco nutit, i když si myslíme, že kdovíjak placení asi nebudou. Po chvilce ze svého stanu přinášejí dvojité keramické bubínky a perfektně bubnují, pokouším se s nimi sladit, ale moc mně to nejde. Přece to jen kluci mají více v krvi. K večeři dostáváme výborný tajin a je toho tolik, že to ani nedojíme. V táboře je tu s námi také španělsko - arabský párek, ale kromě pozdravů si nás nevšímají. Po jídle ještě chvilku bubnujeme a pozorujeme hvězdy. Trošku se ochladilo, a tak se chystáme na lůžko. Spát budeme v tradičním berberském stanu. Jedná se o černé deky různě pospojované a podepřené dřevěnými tyčemi a klacky. Interiér je vybaven jen rohožemi a koberci a jako postel jsou na nich tenké matrace s prostěradlem a k přikrytí slouží deky. Vše je čisté a uklizené. Vůbec celá oáza je prosta všech odpadků, což se o zbytku Maroka říci nedá. Jsme unaveni, a tak usínáme jako špalky.

1. 11.
Probouzíme se už v 7 hodin a jdeme se projít po dunách. Fotíme, nebo jen posedáváme na hřebenech dun. Dal by se tady vypráskat celý film, a tak se krotíme. Nakonec nás ale, hlad donutí k návratu do tábora na snídani. Kluci nám nachystali chleba s máslem a marmeládou, kávu a pomerančovou šťávu. Po snídani poleháváme a relaxujeme. Je to pohoda, daleko od rušného Maroka s nahaněči a obchodníky. Pokoušíme se i zdokonalit v umění berberského bubnování, abychom se večer mohli lépe připojit k našim hostitelům. No nějaké pokroky jsme přece jen zaznamenali. Před polednem přijíždějí dva Němci. Přisedáváme si k nim do stanu a po zjištění, že jeden z nich bydlí ve Zbýšově u Brna, kde má firmu, začíná živý rozhovor. Bohužel pro Lucii v němčině. Po společném obědě, rýže se zeleninou a vaječnou omeletou, se loučíme. Němci se vrací zpět do hotelu a my znovu usedáme na velbloudy a vydáváme se do pouště. Asi po hodině jízdy se začíná krajina měnit. Sem a tam se objevují kozí bobky, přibývá keřů, trávy a ubývá písku a dun. Přijíždíme k táboru nomádů. Vidíme, ale jen starou ženu, která plete provaz z trávy a osla. Kluci, Omar a Jusuf (Ali, kuchař, zůstává v táboře) se dávají se stařenou do řeči a my máme záminku k sesednutí. Rozhlížíme se po táboře. Z kupky sena vytahuji stéblo trávy a pokouším se přilákat dvě malá kůzlata, ale marně. Později zjišťuji, že to nebyla kupka sena, ale obydlí kde se schovávala mladá žena a dvě holky. Všichni si zakrývají tvář a tváří se vyjeveně. Vracím stéblo do „zdi“ a odcházím zpět k Lucii. Po chvilce přijíždí muž s oslem. Tváří se nepřístupně a neodpovídá ani na pozdrav. Není se co divit, pře jen jsme „turisti“. Necháváme se pozvat na čaj a vracíme se zpět do tábora. Na tácku nechávám nějaké drobné jako poděkování za pohoštění. Cestou zpět s námi kluci laškují. Mého velblouda trochu popichují, což má za následek lehčí úprk a vymetení pár křovisek. Samozřejmě to nejvíce pobavilo Lucii. Naštěstí se to obešlo bez pádu. Ovšem, jako elegantní pouštní jezdec z filmů jsem asi nepůsobil. V táboře dopisujeme deník, bubnujeme, popíjíme čaj a po dobré večeří, opět tajin, jdeme hned spát.

2. 11.
O půl sedmé nás Ali budí na východ slunce. Škrábeme se na nejvyšší dunu za táborem. Byla to pěkná dřina. Písek se propadal a neustále jsme klouzali zpátky. Ale hra barev a světla za tu námahu přece jen stála. Cesta dolů je o dost zábavnější. Připomíná nám to naše klasické dětské ježdění po zadku na zasněžených mezích za domem. Po snídani nastává čas loučení. Od kluků kupujeme nějaké fosílie a minerály, nasedáme, tentokrát už naposledy na naše velbloudy a opouštíme náš tábor zpět z „Oázy klidu“ do rušného Maroka. Cestou se naše karavana spojuje s karavanou francouzskou a společně dosahujeme našeho hotelu. Obědváme v příjemné recepci, která slouží zároveň také jako jídelna a klubovna. Po obědě dopisujeme deník a ubytováváme se v berberském stanu v areálu hotelu. Stan je stejný jako ten z pouště, jen má hliněnou podezdívku a zamykatelná dvířka. Na hodinku usínáme a kolem třetí hodiny se jdeme projít do blízkého palmového hájku. Ve stínu palem je vidět hodně políček se zeleninou. Potkáváme jen dva školáky a jednoho sympatického Berbera. Podává si s námi ruku a něco nám vypráví, bohužel v berberštině. Po návratu sedíme v recepci, kde taky později večeříme. Spát jdeme až za tmy.

3. 11.
V šest hodin, kdy vstáváme, je celkem chladno. Máme na spěch, za půl hodiny už odjíždíme hromadným taxíkem směr Erfoud. Při vystupování chce řidič zaplatit, ale vysvětluji mu, že si pro naše peníze může zajít do hotelu. Nese to těžce, ale nic jiného mu stejně nezbude. Ve městě snídáme omeletu, kávu a štrůdl v jedné kavárně u hlavní silnice do Er Racidii. Po snídani stopujeme grand taxi a necháváme se za 20 Dh zavést do Aufoussy. Zastavujeme na náměstíčku, batohy si necháváme v kanceláři autobusové společnosti CTM a jdeme prozkoumat dvě kesby, které se mají ukrývat někde v palmovém háji. Autobus nám jede až v 11:30, tak na to máme hodinu a půl. První objekt nacházíme snadno. Těsně u vchodu se k nám připojuje jeden klučina na kole a nabízí se že, nás provede. Vypadá sympaticky, a tak souhlasíme. Procházíme hlavní branou na dvorek s čilým pracovním ruchem. Odtud vstupujeme do tmavé chodby, zřejmě obytné části pevnosti. Překvapuje nás příjemný chládek. Jedná se vlastně o zastřešenou uličku miniaturního města, do které ústí dveře jednotlivých příbytků. Cela stavba je plně obydlena. Chvilku bloudíme spletí ulic a uliček a vracíme se stejnou cestou zpět do žhavého dopoledne. Žádáme chlapce, zda by nás nezavedl i k druhé z pevností. Mustafa ochotně souhlasí a vede nás hájem olivovníků, přes vyschlé koryto řeky Ziz, k druhé stavbě. Je o hodně větší, i když ne tak zachovalá, jak ta předešlá. Není se co divit, vše je stavěno z nepálených cihel a nějaký pátek to už určitě taky pamatuje. Plán údržby zřejmě místní nájemníci také nemají. Vcházíme dovnitř a vystupujeme do nejvyššího patra z poloviny pobořené rohové věže. Hraje si tu spousta dětí a pořád na nás něco pokřikují. Je tu krásný výhled do celého údolí řeky Ziz. Čas nás tlačí, a tak spěcháme na autobus. Ještě si vyměňujeme adresy s Mustafou a jsme překvapení, že od nás za provádění nic nechce. V rychlosti mu Lucie dává pár tužek, hrst drobných a čokoládovou tyčinku. Na stanovišti nic ale nenasvědčuje tomu, že by nějaký autobus měl vůbec přijet. Po hodině čekání přijíždí Mustafa a domlouvá nám za 20 Dh grand taxi až do Er Rachidii. Na nádraží potkáváme našeho organizátora výletu do pouště. Vyptává se, zda vše proběhlo v pořádku a láká nás na další výlet, ale z časových důvodů odmítáme. Na mapě si vybíráme vesnici Kerrandou, kde mají být dvě velké kezby. Lístek stojí 10 Dh a za půl hodiny už vystupujeme z autobusu. Ocitáme se na konci světa. Snažíme se najít nějakou kavárnu, ale marně. Po chvilce nás dohání jeden silnější Maročan asi kolem čtyřicítky a zve nás na kávu k sobě domů. Nic jiného nám nezbývá, než přijmout. Po absolvování prohlídky celého domu, vč. WC, domku rodičů a hospodářských stavení dostáváme čaj, vaječnou omeletu a chleba s olivovým olejem. Dále nám představuje svoji krásnou mladou ženu, dozvídáme se, že jsou svoji už dva roky a čekají přírůstek. Po jídle nás zve k prohlídce vesnice. Bereme foťák v očekávání návštěvy jedné z kezeb. Ale následuje podrobné představování celé široké rodiny. Obydlí jsou chudá, ale čistá. Všude se nám dostává vřelého přijetí a drobného občerstvení. Dále pokračujeme kolem mešity, kterou rekonstruují údajně inženýři až ze Saudské Arábie. Asi to bude pravda, protože pánové mají úplně jiné rysy a hlavu jim zdobí známý kostkovaný šátek s obručí. Procházíme také kolem jedné kezby. Je z ní radnice a je zavřená. Fotíme jen krásně malovanou dřevěnou bránu. Po půl hodině se přes olivové háje dostáváme k bývalé pevnosti nad vesnicí. Je už špatné světlo, a tak z focení nic nebude. Zběžně ji procházíme. Je hodně pobořená a zachovalejší jsou už jen obvodové zdi. Když už si myslíme, že jdeme zpět, zamíří náš průvodce opačným směrem. Vede nás k jednomu kilometr vzdáleným horkým léčivým pramenům. Je už dost tma a projíždějící auta jsou dost nepříjemná. Za chvíli jsme už ale na místě. Ve tmě rozeznáváme malý domeček obklopený bazény s pářící se vodou. Uvnitř hrají dva kluci na nějaký strunný nástroj. Pozdravíme se s nimi a míříme k jednomu z pramenů. Celý komplex je obklopen datlovými palmami a působí celkem příjemně. Počkáme, až si náš pan domácí zaplave v jednom z bazénů a vracíme se stejnou cestou do vesnice. Čeká nás ještě jedna návštěva příbuzných. Následuje opět pohoštění, tentokrát chlebem a máslem s medem. Jelikož jsme už docela přecpaní, tak jen symbolicky ochutnáme. Po návratu do domu jsme seznámeni s manželčiným bratrem a jeho kamarádem. Společně povečeříme výborný tajin s kuřetem, salátem a rýží. Jako dezert následuje ovoce. Zaujme nás především zvláštní druh Roman. Vypadá jako grep, ale uvnitř je plný drobných, sladkých červených kuliček. Chutná výborně a je osvěžující. Po večeři (sotva se hýbáme) nám hostitelka upravuje lůžko a po vytoužené sprše jdeme spát.

4. 11.
Vstáváme brzy, abychom nenarušili chod domácnosti, ale dělali jsme si zbytečné starosti. Dům ožívá až po deváté hodině. Po společné snídaní (vaječná placka, chleba, marmeláda a olivový olej) se vydáváme autobusem, společně s našim hostitelem, do města Rich na trh, nakoupit suroviny na dnešní oběd. Náš přítel nás zásobuje různými pochoutkami. Samozřejmě nic neplatíme. Zpět jedeme taxíkem. U domu jen přibrzdíme, vyložíme nákup na krajnici, zatroubíme a pokračujeme dál v jízdě. Obdivuji poslušnost a ochotu marockých žen, takhle svým mužům posluhovat. Taxík nás zavezl kousek za vesnici, kde se nachází lázně s léčivou vodou. Tentokrát jde o klasické hammam. Samozřejmě zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. 15 minut výtečné horké koupele nás příjemně osvěžilo. Po koupeli jsme se ještě zastavili v malé hospůdce u lázní na čaj. Opět ani za lázně, ani za čaj nic neplatíme. Po návratu do domu chvilku pomáháme starým rodičům loupat kukuřici, ale pan domácí nás objevuje a zase nás žene ven. Jdeme navštívit jeho kamaráda, který u vesnice staví hotel s restaurací. Musí to být pěkná dřina, protože cihly si zedníci sami odlévají ze směsi betonu do forem. Budoucí majitel ovšem tvrdí, že stavba bude hotová za tři měsíce. Po prohlídce staveniště si vyšplháme na pahorek, kde bude terasa. A k našemu údivu pan stavitel vytahuje láhev koňaku a s vysvětlením, že je neděle, a že má volno, všem nalévá panáka. Připíjíme si na zdar hotelu. Necháváme přátele o samotě a jdeme se projít po okolí. Všude to bublá a prská od horkých pramenů. K jednomu usedáme pod datlovou palmu a plánujeme další trasu naší cesty. Cestou zpět se ještě zastavíme na hřbitově u rodinného hrobu. Muslimské hrobky vypadají úplně jinak než ty naše. Jedná se o základní desku, kde na každé straně je plochý kámen postavený na výšku a uprostřed jsou různé náboženské symboly. Po výtečném obědě (kuskus), se vřele loučíme a snažíme se nějak s hostiteli vyrovnat, ale oni o něčem takovém nechtějí ani slyšet. „Byli jsme jejich hosti“. Na silnici začínáme stopovat autobusy. Kluci už odjeli dříve. Ale nakonec usedáme do auta jednoho manželského páru, který se s našim přítelem asi zná (50 Dh). Jsou to takoví nafoukaní zbohatlíci. Pořád na nás loudí whisky a čokoládu. Dávám mu musli tyčinku, ale nějak se ošklíbá. Tak ať si trhne. Vysedáme v Mideltu na nádraží, kde se potkáváme s kluky. Společně dojedeme nadvakrát taxíkem do Azrou. Ubytováváme se v hotelu Ziz za 40 Dh na osobu a jdeme se ještě společně najíst do místní vývařovny, ale pak už rovnou do postele.

5. 11.
Ráno jsme se dositosti vyspali. Dnes nikam nespěcháme. Máme na prohlídku města celý den. Údajně se tady v okolních lesích vyskytují tzv. Berberské opice. Den začínáme návštěvou cukrárny a ranní kávou v kavárně poblíž mešity Mohameda II. Po chvilce si k nám přisedají kluci. Chvilku si povídáme a společně vyrážíme na nákupy. Lucie si chtěla koupit nějaké koření, a tak jsme poprosili Mohameda a Habhiba, aby nám ukázali profesionální marocké smlouvání. Po asi patnácti minutách smlouvání, nářku a vzrušené gestikulace obdržela Lucie od usmívajícího se prodavače tři sáčky různého koření za 55 Dh. Já jsem si později v medině koupil pytlík výborných nakládaných oliv za 3 Dh. Kolem poledne nás hlad zavedl do příjemné pouliční vývařovny, kde jsme si pochutnali na kebabu s hranolky a salátem za 20 Dh. Po obědě jdeme vyprovodit kluky na nádraží a pokračujeme v toulání se po městě a okolí. Lucii to ovšem cestou opět magneticky přitáhlo do naší známé cukrárny. Vyhlídl jsem si nedaleký zalesněný kopec, kousek od centra města, s nadějí, že konečně uvidíme nějaké exempláře Berberských opic. Ale po asi hodinovém čekání poblíž vrcholu, to vzdáváme a vracíme se zpět do města. Opice dnes asi neměli návštěvní hodiny. Ušetřený film nakonec investuji do mešity Mohameda II. Není nikterak historicky významná, o to je ale zachovalejší a krásně vyzdobená obklady a řezbou. Zbytek dne věnujeme nákupem suvenýrů a dárků. Já jsem se zase po dlouhé době nechal oholit a ostříhat od jednoho z místních mistrů lazebníků. Vřele doporučuji, jde opravdu o příjemný zážitek.

6. 11.
Dnes jsme rozhodnutí vzít si grand taxi a jet do Ifrane, ještě jednou zkusit štěstí s opičkami. Cesta stojí 12 Dh a jsme tam za půl hodiny. Město nás překvapilo. Všude vidíme nové, moderní, dvou až tříposchoďové domy, zeleň, parky a nezvyklý pořádek. I lidé nám připadají poměrně moderněji oblečení. Jako by nás kouzelný plášť odnesl z Afriky zpět do Evropy. Bohužel domek turistických informací má zavřeno. Smiřujeme se s tím, že už žádné opičky neuvidíme a zamíříme zpět na nádraží. Cestou ještě využíváme otevřenou internetovou kavárnu k napsání pár řádků domů. Autobus do Fesu nám jede něco před dvanáctou. Je pěkně přeplněný a stojí 13 Dh na osobu. Vystupujeme na autobusovém nádraží u hradeb staré městské čtvrti El-Jdid. K našemu hotelu vytypovaném z průvodce chceme jet taxíkem. Ale k našemu velkému údivu nás tam taxikář nechce vzít, že je to prý kousek pěšky. Nakonec mu nabízím 10 Dh, klasickou částku a už se vezeme. Cestou jsme pochopili, proč takové okolky. Ve Fesu mají taxíky taxametry a tak měl náš řidič za našich 10 Dh pěkný rito. V hotelu, De Commerce, kde jsme se chtěli ubytovat, se musím znovu rozčílit. Na místo 60 Dh po nás chce majitel dirhamů 90. Prý letní přirážka. Nemám sílu se zase dohadovat a odcházíme do 300 metrů vzdáleného hotelu Agadir za 70 Dh za noc. Není to žádný Hilton, ale už jsme přežili horší. Máme aspoň balkónek s vyhlídkou na ulici. Rychle se převlékáme, a už nás hlad žene do města. Nejprve se snažíme najít nějakou restauraci v okolí našeho hotelu, ale narážíme jen na samé kavárny, až se z toho trošku ztrácíme ve spleti uliček. Naštěstí nás zachránil a vyvedl zpět na naši ulici jeden kluk. Nad mapou zvolíme odjezd taxíkem do nového města Ville Nouvelle. Vystupujeme na Třídě Hassana II, ale kromě jakýchsi bufetů se smaženými rychlovkami nic pořádného nenacházíme. Voláme dnes už po několikáté taxi a tentokrát jedeme k bráně do staré mediny El-Bali. Ještě nestačíme ani vystoupit a už se na nás hrnou místní „průvodci“ z počátku je zdvořile odmítáme, ale po několika minutách se na ně Lucie obořila a na dotaz jednoho z nich „co vlastně chceme“ odpovídá že „svatej pokoj“. Medina ve Fezu je neuvěřitelná změť ulic, uliček, průchodů a dvorů až z 9 století a celé to bludiště je pod ochranou UNESCO. Dokonce prý dosud neexistuje žádná pořádná mapa. A vyznají se tu opravdu jen místní obyvatelé. Noříme se do jejího nitra a prodíráme se okolo krámků se vším možným. Největší hlad zatím zaháníme tureckým medem. Čím jsme hlouběji, tím obchodů ubývá a přibývá „normálních“ obytných domů. Bohužel příliš pozdě si uvědomujeme, že už vůbec nevíme, kde jsme. Až po nechtěné návštěvě několika soukromých dvorů a domků, odchytávám jednoho kluka a za malý úplatek se necháme dovést zpět k bráně El-Bali, kde jsme zapadli do první restaurace, kterou jsme viděli. Sedíme na terase ve druhém patře a nezřízeně hodujeme, Tajin, Keškebab …. Po jídle se taxíkem odvalíme do našeho hotelu a spíme až do rána.

7. 11.
Ráno si na balkónku vaříme čínské nudle k snídani a zajídáme je arabským chlebem. Hotel opouštíme okolo desáté hodiny. Máme v plánu navštívit židovské město se hřbitovem, ale ještě předtím si jdeme prohlédnout královský palác s přilehlým parkem. Do paláce se nesmí, pořád ho ještě marocký král využívá při svých cestách zemí. Obdivujeme jen překrásnou vstupní bránu. Židovské město se nachází někde pod našim hotelem. Noříme se do spleti pouličního bazaru, když potkáváme člověka, který byl u naší roztržky s hoteliérem z De Commerce. Nabídl nám, že nás provede. Po včerejší zkušenosti z mediny souhlasíme za 40 Dh. Ubezpečuji ho ovšem že, jakmile nás zavede do jakéhokoli obchodu, tak nedostane ani Dirham. Navštívili jsme synagogu, hřbitov a dozvěděli jsme se také mnoho zajímavého. Židovská část starých měst se dá na první pohled poznat zcela jednoduše. Židovské ženy, na rozdíl od muslimských nechodí zahalené. Jejich domy mají okna do ulice. U muslimských domů směřují všechny okna do dvora, to aby náhodou nikdo nespatřil paní domu s odhalenou tváří. Také jsme nakoukli do jedné ze šperkařských dílniček. Pracují tady převážně mladící a mají opravdu šikovné ruce. Konec prohlídky jsme strávili na střeše jednoho domu a pohlédli jsme na toto lidské mraveniště z ptačí perspektivy. Dopoledne se nám líbilo, tak jsme si domluvili na jednu hodinu také prohlídku staré mediny se všemi zajímavostmi, které skrývá. Oběd vaříme opět z našich zásob, sojové maso s bramborovou kaší. Aspoň se nám trošku odlehčí naše batohy. Přesně v jednu se setkáváme s našim průvodcem. Tentokrát jdeme do mediny pěšky. Najmout si průvodce má i své výhody. Při každém pokusu nás obtěžovat nějakým nadháněčem, prohodí pár slov a otrava zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Prohlídku začínáme barvírnou kůží, kterou už dlouho dopředu ohlásil charakteristický zápach. Barví se zde stejnou metodou jako v Marrakshi, ale převládá barva žlutá. Podíváme se do barvírny látek a jedné ze starobylých mešit. Hlavně ale obdivujeme srdce staré Mediny. Ulice jsou občas tak úzké, že se dva lidé sotva vyhnou. Z nedostatku místa nadstavovali obyvatelé své domy v horních patrech směrem do ulice. Někde se dokonce protější domy potkaly a vytvořily tak jakýsi „uliční tunel“. Cestou přišlo vhod i krátké zastavení v domě nějakého známého na čaj a ovoce. Byl to výstavní dům v centru Mediny s velkým dvorem a fontánkou uprostřed. Patřil dříve asi nějaké bohaté rodině. Dlažba, mozaiky na stěnách a dřevořezba trámů byla sice lehce poničená, ale přesto tu bylo čisto a útulno. Výlet do starých časů končíme v domku našeho průvodce, kousek od našeho hotelu. Vyrovnáváme účty a loučíme se. Měním svůj názor, že je lepší si vše prohlédnout sám bez místního doprovodu. Dnešní den byl opravdu vydařený. Vyhnuli jsme se otravným dohazovačům a viděli jsme vše, co starobylý Fes dokáže nabídnout. Závěr dne trávíme v okolí brány El-Bali. Večeříme v restauraci, kterou jsme objevili už včera. Já se snažím fotit z terasy ruch na ulici a Lucie se toulá v okolí po obchůdcích. Po návratu se také navečeří a jdeme se společně ještě projít v okolí brány. Nakupujeme nějaké dárky, hlavně neodoláme pantoflům z velbloudí kůže. Překvapila nás hlavně poloviční cena, než jakou jsme doposud viděli. Ještě nějaký turecký med a sezamové placičky a pak už jen taxi a hotel. Pozor, po dvacáté hodině mají taxametry padesáti procentní příplatek. Samozřejmě jsme taxikáři nevěřili, ale rychle přivolaný policista vše potvrdil. Co se dá dělat, platíme nekřesťanskou sumu a jdeme spát.

8. 11.
Ráno si vaříme snídani, balíme a jedeme taxíkem na nádraží. Hned nás odchytává dohazovač a směřuje nás na autobus do Meknesu, 12 Dh na osobu + 5 Dh za batoh. Samozřejmě chce odměnu, ale Dirham mu nestačí. Musím mu vysvětlit, že nejsem žádný idiot, abych si neuměl koupit lístek na autobus. Zůstává tupě zírat, tak ho nechávám osudu. V Meknesu jsme za 1,5 hodiny. Hned z nádraží voláme Lhabiba, a za dvacet minut nás už kluci doprovázejí do domu jejich kamaráda. Bydlí v obrovském domě, ve čtvrti, co by mohla být brněnská Masarykova čtvrt, ovšem, až na ten všudypřítomný bordel. Dům byl uvnitř ještě ve výstavbě a jak to vypadá, ještě asi dlouho zůstane. Nábytek vesměs žádný (v muslimských zemích běžná věc), vaří se na plynové bombě. Všechny stropy jsou zdobeny sádrovými ornamenty a zdi jsou obloženy kachličkami s mozaikovým vzorem. Majitel se jmenoval Jadib a závodně boxuje. Ubytováváme se v jednom z pokojů a kluci se chystají něco kuchtit. Lucie je chvilku pozoruje a posléze je odhání od „sporáku“ a ujímá se vaření sama. K obědu bude „minutka čína“ od Vitany s rýží z našich zásob. Pan domácí přispívá vařenými vejci. Nakonec se z toho vyklubal docela chutný oběd, kluci si dokonce několikrát přidali. Následoval i dezert. Puding Laktamil. Odpoledne nás naši přátelé doprovodili do města, kde se ujali role průvodců. Začínáme hrobkou Moulay Ismuila. Jedná se o mauzoleum jednoho z marockých panovníků. Vše je bohatě zdobeno a vstup je povolen jen bez obuvi. Následně procházíme jednou z městských bran na náměstí El Hadim. Na konci náměstí se ponoříme do krytého bazaru. Panuje tu čilý obchodní ruch. Prodává se zde vše, nač jen si člověk vzpomene. Kluci kupují maso a koření. Obchodník jim hned suroviny semele a večer prý bude výborná kefta. Ještě chvíli procházíme tržiště s přilehlými uličkami a míříme zpět k Jadibovu domu. Stavíme jen na čaj a internet, ten jde ale zoufale pomalu, tak toho necháváme a spěcháme na slibovanou večeři. Klukům se opravdu povedla. Maso ogrilovali na dřevěném uhlí. K tomu olivy a výborný chleba. Zase jsme se příšerně přecpali. Závěr dne trávíme sledováním místí televize, samozřejmě s čajem, a zaleháváme do postele.

9. 11.
Po snídani opouštíme našeho hostitele a společně s našimi přáteli vybíráme hotel poblíž centra. Hotel Nouveou patří k těm lepším, které jsme zatím navštívili. Pokoje jsou obložené mozaikou a uvnitř je pěkný dvůr s fontánkou. (60 Dh). Necháváme své věci na pokoji a následujeme Habiba na náměstí el-Hedine, kde se má setkat ze svojí „kamarádkou“. Je to sympatická Maročanka. Překvapilo nás, že docela moderně evropsky oblečená. Údajně pochází z moderní muslimské rodiny, která je sice věřící, ale snaží se jít s dobou. To svědčí i o tom, že studuje ekonomii na universitě. Dnešní dopoledne se nám naši přátelé snaží ukázat moderní tvář Maroka. Následuje Mc Donald, různé moderní obchody a tržiště, kde si mladé Maročanky nakupují různé tretky a „módní doplňky“. Dokonce i Lucie neunikla jednomu páru náušnic, které ji byli vřele doporučovány. Ještě, že moc nestály. Odpoledne máme v plánu navštívit svaté město Moulay Idriss. Jedná se o posvátné město, které se na noc uzavírá a žádný nevěřící tu nesmí strávit noc. Každý správný muslim musí buď 1x za život podniknout pouť do Mekky nebo 5x navštívit Moulay Idriss. Město je vystavěno v kopci a uprostřed je obrovská mešita s hrobkou. Tam nám byl však vstup odepřen. Vystupujeme alespoň na horní terasy nad město, kde máme celé místo jak na dlani. Moulay Idriss má ještě jednu zvláštnost. Nachází se zde jediný kulatý minaret v celém Maroku. Jelikož se začíná hlásit hlad, sestupujeme dolů a v jedné z restaurací poblíž tržiště obědváme výbornou keftu se salátem. Poblíž Moulay Idriss leží také 2000 let staré římské město Volubilis. Cesta tam taxíkem trvá asi 15min. Vstupné je 20 Dh a platí pouze cizinci. Maročané mají všechny kulturní památky zdarma. Tak se dá taky dělat národní osvěta. Návštěva opravdu stála za to. Jsou zde zachovány krásné mozaiky a některé budovy ani nevypadají jako více jak 2000 let staré. Škoda, že nás zde zastihla bouřka a nemohli jsme si Volubilis prohlédnout důkladněji. Do Meknésu se vracíme opět taxíkem a Habib se svou přítelkyní nás doprovází až k hotelu. Vřele se loučíme a děkujeme našim známým za čas, který nám obětovali k přiblížení marocké kultury a obyčejů. V hotelu následuje už jen horká sprcha. Já jsem ještě skočil pro nějaké koláčky. Nebyli už nejčerstvější, ale na zahnání hladu postačili až, až. Zbytek večera provádíme revizi našeho rozpočtu a dopisujeme do deníku dnešní zážitky.

10. 11.
Dnešní ráno se nám moc z postelí nechce. Kromě toho, že jsem skočil pro snídani, opouštíme hotel až po patnácté hodině. Jdeme přímo do mediny. Za orientační bod jsme si zvolili největší mekneskou mešitu. Dovnitř jen nahlížíme, ale nedalekou MEDRESU - školu koránu - může za 10 Dh navštívit i nevěřící. Vnitřní nádvoří je zdobené dřevěnými reliéfy a mozaikou. Uprostřed je bazének s vodou na rituální očistu. Procházíme také první poschodí, kde jsou kobky studentů. Jak je v náboženském zařízení zvykem, moc pohodlí k životu a studiu neměli. Na konci chodby objevuji malá dvířka a úzké schodiště. Dostáváme se po něm na střechu, odkud je pěkný výhled po Meknesu a hlavně na minaret nedaleké mešity. Po dalším bloudění medinou jsme zabočili do šipkou označené úzké uličky s nápisem PALAIS – TAFILALET. Nedůvěřivě vcházíme dovnitř a úžasem nám padá čelist. Tolik překrásných mozaik a dřevořezeb jsme za celou dosavadní návštěvu Maroka neviděli. Jsou zde dřevem vykládaná okna i dveře, okolo stěn se rozprostírají vyšívané polštáře a divany. Na stěnách visí koberce. Každou chvíli jsme si mysleli, že předstoupíme před trůn samotného sultána. Trůn jsme našli, ovšem sultán se asi věnoval svým ženám kdesi v harému. Návštěvu za 10 Dh rozhodně doporučujeme. Z mediny vycházíme přes dílničky zlatníků, kovářů, řezbářů … na rušnou třídu s čilým obchodním ruchem. Začíná se ochlazovat, tak se zastavujeme v hotelu pro něco na oblečení. Je už večer a jsme docela hladoví. Pár kroků od hotelu nám padne do oka jedna restaurace s názvem RESTAURANT ECONOMIC. Název opravdu nelhal za 25 Dh si pochutnáváme na grilovaném kuřeti s hranolky a zeleninou, taginu s chlebem a salátem. Po večeři se vracíme na hotel a připravujeme se na spánek.

11. 11.
Úkolem dnešního dne je, přesunout se do hlavního města Maroka Rabatu. Po snídani, počkali jsme si na čerstvé koláčky, odcházíme na nádraží a za pár hodin se už ubytováváme v hotelu France (50 Dh) nedaleko městských hradeb. Hotel to je celkem obyčejný, jen uprostřed roste obrovský banánovník, dokonce i s trsy banánů. Na našem patře potkáváme cestovatele Oskara ze Sri Lanky. Je strašně ukecanej a udělal nám v celku zajímavou přednášku o své rodné zemi i s obrázky. Medina v Rabatu není nijak zvláště zajímavá. Je tu hodně obchodů a je značně přelidněná. Jen je nezvykle natřená na bílo-modro a pěkné jsou výhledy na Oceán. Oproti jiným městům v Maroku nás tu nikdo neobtěžuje nabídkou různých služeb a zboží. Asi sem příliš turistů nezavítá. Večeříme v lidové vývařovně a po procházce kolem hradeb se vracíme do hotelu.

12. 11.
Dnes se loučíme s Marokem. Ráno zařizujeme vše potřebné k našemu odletu. Nejprve potvrzujeme letenky v kanceláři Air France, kde měníme i posledních 80$. Zjišťujeme důležitou skutečnost, a to, že na letišti v Casablance máme být už v 6:00. To znamená, že nám odpadá jedna noc v hotelu. Vracíme se pro naše věci, které si dáváme na vlakovém nádraží do úschovny (1 kus á 15 Dh). Vlak nám jede v 20:00 přímo na letiště a stojí 55 Dh. Právě otevírají naši oblíbenou kavárnu, což využijeme na poslední marockou snídani. Dnes plánujeme navštívit královský palác. Nejprve procházíme novější bránou a pokračujeme dlouhou širokou příjezdovou silnicí, lemovanou palmami. Asi po pěti stech metrech se dostáváme na široké prostranství, kde se na pravé straně rozprostírá vlastní královský palác. Fotíme jen z dálky blíže nás usměvaví, ale nekompromisní strážci bohužel nepustí. Po návratu se noříme do mediny, kde na pouličním stánku obědváme kebab v chlebu. Vedle v obchůdku kupuji pak nějaké koření. Prostupujeme dále medinou až se uličky rozšíří a vcházíme do široké zastřešené ulice. Je plná obchůdků s turistickými suvenýry. Tušíme blízkost nějaké atrakce. Po sto metrech opouštíme medinu jednou z bran a stojíme před Rabatskou kesbou. Je docela zachovalá, včetně původního opevnění. Její atraktivnost zdůrazňuje hlavně její poloha. Tyčí se na vysokém ostrohu nad rozbouřeným Oceánem. Vcházíme dovnitř hlavní bránou a jsme překvapeni, jak je rozlehlá. V jejích útrobách se nachází i krásně udržovaná zahrada s důmyslným systémem zavlažování. Ovšem nejvíce udělá radost kesba asi fotografům. Takové množství fotografií romantických zákoutí a rozmanitých detailů dveří a dvířek s klepadly jednotlivých obydlí jinde v Maroku určitě nepořídí. Návštěvu končíme na malém prostranství s výhledem na Oceán. Po návratu do mediny večeříme ve včerejší restauraci a za poslední peníze kupujeme chleba a nějaké olivy. Máme nevyšší čas se odebrat na nádraží. Rabatské vlakové nádraží je asi nejčistší veřejná budova v celém Maroku. Vyzvedáváme si svá zavazadla z úschovny a za dvě hodiny si hledáme místo na Casablanském letišti, kde dospíme noc.

13. 11.
V jednu hodinu ráno nás budí policie a chce vyplnit nějaké papíry, jinak vše v pohodě. Znovu usínáme. Ve 4:00 dorazila do našeho koutku skupinka rozdivočených Korejců. Jejich hlavní zábavou, kromě strašného kraválu, bylo za poslední drobné vytáčet z nedalekých automatů různá telefonní čísla spících Maročanů a žvatlat jim do sluchátek něco korejsky. K naší smůle jim zbylo drobných dost. K ránu ještě přišel nějaký Arab s manželkou a snažil se Lucii vyhodit z jejího „lůžka“, ale s pomocí policie jsem ho zneškodnil, odkráčel i se svým „spacákem“ neznámo kam. Zbytek noci proběhl už hladce. Také náš let neměl žádné komplikace, až na jednu příhodu, kdy si jeden z rozverných Korejců uprostřed letu klidně zapálil, a svou cigaretu nemínil i na důrazné protesty letušek uhasit. Nakonec se nechal přesvědčit jedním vzrostlým stewartem. Po tříhodinové přestávce v Paříži hladce přistáváme na letišti v Ruzyni.

Sepsal Marek Schauer