neděle 11. července 1999

Maďarsko, 2009 - deník

8.7.
Jsme sbaleni, Adámek je v dětské sedačce takže můžeme vyrazit směr maďarský Eger. Cestu jsme si naplánovali převážně po dálnicích. Tady musím zmínit nový systém placení maďarských poplatků za používání dálnic. Na Slovensko - Maďarských hranicích jsme zastavili u budky s označením vigněte. Po zaplacení příslušné sumy jsme po nahlášení SPZ obdržely jen účet. Prý je to OK. Hned při vjezdu na dálnici jsme zahlédli dopravní značku s nápisem vigněte video kontrol a kousek dál stálo auto s oranžovým majákem se stejným nápisem. Buď jsou Maďaři trošku dál, nebo jsem jejich nový systém vůbec nepochopil. Kromě průjezdu Budapeští nám cesta uběhla vcelku rychle. Maďarské dálnice jsou prázdné a postrádají naše typické panelové erzety. Bohudík. Eger nás přivítal slunečním počasím, proto jsme se hned po ubytování v penzionu Bartók Tér strategicky umístěného mezi centrem města a ulici s názvem Údolí krásných žen, kde se skrývají ty nejlepší vinné sklepy ukrývající vyhlášený Egri Bikavér, vydali do centra města. Eger je podle průvodce považován za barokní perlu Maďarska. A musím podotknout, že nelhal. Procházíme pěší zónou s výstavními domy a kavárničkami až na hlavní náměstí Dobó István Tér, které půlí stejnojmenná říčka Eger. Nad náměstím se vypíná mohutné opevnění egerského hradu z 13 století, který odolal i náporu Turků. Dokonce se k němu váže i pověst o vzniku názvu vína Egri Bikavér (Býčí krev). Velitel hradní posádky (mimochodem, prý sestavené i z žen) István Dobó pro podporu a vytrvalost obráncům podával místní červené víno, které bojovníkům ulpívalo v bujném vouse (možná i statným Maďarkám). Turečtí dobyvatelé považovali kapající víno z vousů za krev maďarských býků a název byl na světě. Další dominantou půvabného náměstí je i kostel minoritů z 18 století, považovaný za nejkrásnější barokní stavbu Maďarska, kde oltář a stropní fresku ztvárnil český malíř Johann Kracker. Za opravdovou dominantu města ovšem platí neoklasicistní Bazilika z 19 století od stejného architekta (Jószef Hild), který ztvárnil i známou baziliku na hradním vrchu v Estergomi. Oproti této monstrózní katedrále stojí rozsáhlé lyceum založené v roce 1765. Za zhlédnutí stojí obzvláště překrásný freskový strop v knihovně zobrazující protireformační koncil v Trentu. První seznámení s městem musíme skončit z důvodů nadcházejícího krmení dravé zvěře v podobě našeho broučka. Samozřejmě přeháním. Adámek je cestovatelské dítě. V autě spí a probudí se, až se opravdu něco děje. Výhodou je i náš terénní kočárek, který je možno použít i jako vozík za kolo. Za velkého povyku ještě stíháme výbornou večeři v jedné restauraci doporučené průvodcem. Samozřejmě si objednáváme maďarské menu. Adámka jsem asi přechválil, v novém prostředí nechtěl usnout a babouněl až do desíti.

9.7.
Díky Adámkovi stíháme snídani, která začíná v 7:30, bez problémů. Majitelka penzionu je milá paní a mezi kávou a koláčem nás naučila aspoň maďarsky děkuji („keseném"). Jiná slova byla nad naše lingvistické síly. Dnešní prohlídku města zahajujeme na hradě Eger. Část hradu je sice již pobořená, ale hradby jsou dokonale zachovalé. Procházíme mohutnou vstupní branou do areálu hradu a míříme rovnou na hradby. Je odtud krásný výhled na celý Eger. Uvnitř opevnění jsou k vidění i dosud patrné základy katedrály sv. Jana z 12 století. V deset hodin se otevírá egerský minaret a tam se musíme určitě vyšplhat. Lenka výstup vzdává a raději hlídá našeho pokládka, tak se pouštím vzhůru po úzkém schodišti sám. Chodba je tak úzká, že se tam dva protijdoucí lidé nevyhnou a musí se chodit na etapy. Jako horal se výšek nebojím, ale nízké zábradlí na uzoučkém ochozu mi trošku zamotalo hlavu. Chvilku mi trvalo, než jsem se vůbec odhodlal pustit zábradlí a sundat krytku z objektivu. Odpoledne je ve znamení lázní. Balíme si furdo (maďarsky lázně) batůžek a míříme do šest kilometrů vzdáleného Egerszálóku, kde jsou noblesní termální lázně. Střídáme horkou vodu s dětským brouzdalištěm, skluzavkou a vším co tento nový komplex nabízí. Super relax. Po dvouhodinové cachtání jdeme s řevem do šaten. Z Adámka se vyklubal vodomil. V penzionu v Egeru se jen mihneme a jdeme se najíst do slavného Údolí krásných žen, kde se, jak jsem se již zmínil, nachází vyhlášené egerské vinné sklípky. Ještě než se pustíme do ochutnávky místních vín, neodoláme nabídce jedné ze zahradních restaurací a po náhodném výběru v maďarsky psaném jídelníčku po chvilce zíráme na specialitu z drštek. Naštěstí nám tato specifická surovina nečiní žádné problémy. (Druhé maďarské jídlo a zase kulinářský zážitek). Po dobrém jídle je na řadě dobré víno. Vybíráme si první sympatický sklípek a degustujeme. Lenka ochutnává Egri Bikavér a já zkouším Leanyku. Móóóc dobré. Našemu Adámkovi vinná procházka taky svědčí. U druhého sklípku spokojeně usíná. Ještě chvilku posedíme a jdeme taky na kutě.

10.7.
Hotrobágy. Malá vesnice, podle které je pojmenován jeden z neznámějších národních parků Maďarska. A nejedná se zde jen o přírodní bohatství, ale i o zachování původních tradic a způsobů života obyvatel Velké maďarské nížiny zvané Pusta. Rovina kam jen oko dohlédne. Jak už název napovídá, jedná se o zelenou pustinu protkanou bažinami, pastvinami a jezery které lákají nepřeberné množství vodních ptáků z celé Evropy. Z Egeru se sem dostáváme autem asi po dvou hodinách. Nebýt navigace, která nás zavedla na polní cestu podél kolejí, byli bychom tam určitě dříve. Nechci podceňovat mapové soubory této technické vymoženosti, ale navržená zkratka byla spíše pro vlastníky „osobních traktorů". Ve vesnici Hortobágy se nachází kromě fotogenického "Mostu devíti děr" (nepsanému znamení celého parku, 1833) i informační centrum, zoopark s endemickými domácími zvířaty, řada muzeí, řemeslných dílen a malý skanzen. My však vstupujeme do parku nejprve dobrým obědem. Konečně si objednáváme v historické formanské hospodě ze 17 století Hortobágyi Csárda maďarský guláš. Je to tu sice lehce předražené, ale vcelku stylové a jídlo mají také dobré. Odpoledne máme v plánu vyjížďku pustou v kočáře taženým koňmi a návštěvu zooparku. První část našeho plánu nám však nevyšla. Po malé procházce pustou se dostáváme na statek, kde nám recepční s lítostí oznamuje, že je už pro dnešek vše vyprodáno. Tak aspoň návštěva zooparku vyšla. Adámek se koz, ovcí, koní a hlavně maďarského dlouhorohého skotu nemohl nabažit. Ještě dlouho cestou zpět napodoboval jednotlivé zvukové projevy těchto „domácích mazlíčků". Špatnou náladu z propásnutého výletu pustou nám zpravil až ukazatel k jezeru Halastavak. Do nitra jezera vede malá úzkokolejná železnice, která nás zavezla přímo do centra ptačí rezervace. Z vyhlídkových věží pozorujeme volavky a jiné vodní ptactvo. Překvapuje nás, že se nás ptáci vůbec nebojí, asi jsou na lidičky s foťáky a dalekohledy zvyklí. Vláček je sice trošku mastňácká atrakce, ale s malým dítětem je to dobrá alternativa. Jinak by se zde dalo procházkami po cestičkách mezi jezery strávit příjemné odpoledne. Po příjezdu zpět do Egeru máme na mysli jen jídlo. Děláme si chutě na nějaké místní pouliční občerstvení. Bohužel doba je již na egerské poměry pokročilá, tak nám nezbývá, něž proti našemu přesvědčení využít poslední otevřenou občerstvovnu jménem Mc .... .

11.7.
Vzhůru do hor. Já vím, že toto zvolání k zemi, jako je Maďarsko moc nepatří, ale opravdu máme dnes v plánu zdolat nejvyšší horu Maďarska Kekes (1014 m.n.m.) v pohoří Mátra. Hned za Egerem si to střihneme na severozápad a po chvilce se krajina začíná vlnit. Pryč jsou nedozírné pastviny, místo nich začínají lesy. Za vesnicí Mátraháza odbočíme vlevo a stoupáme až na malé parkoviště u horní stanice lyžařského vleku. Vybalíme terénní kočárek a můžeme vyrazit do „stěny". No, spíše vyjedeme jen asi tři sta metrů vzhůru po pěšině a už stojíme před velkým balvanem pomalovaným maďarskou trikolórou. Nejvyšší hora Maďarska je dobyta. Na vrcholu se nachází i televizní věž s rozhlednou, z které se dá snad dohlédnout až k Balatonu. Poobědváme ve vrcholové vývařovně a jdeme se projít kousek po hřebeni. Noříme se do hustého bukového lesa, ale asi po hodině stezka začíná prudce klesat, tak z ní odbočíme vpravo a po terénní vložce narážíme na další cestičku, která nás přivede zpět na vrchol. Opouštíme „střechu" Maďarska a vracíme se do Egeru. Teplé odpoledne nabízí jen jednu možnost. Furdo. Tentokrát navštívíme lázně přímo v Egeru. Nejsou špatné, ale těm v Egerszálóku se nevyrovnají. Jediné, co se shodne je srdcervoucí pláč našeho broučka, při jejich opouštění. Po příjezdu do penzionu jen rozvěsíme mokré plavky a jdeme se najíst do města. Mám strašnou chuť na pivo a náhoda tomu chtěla, že jsme zajeli nejprve do dvora lycea, kde se připravovalo nějaké představení. Technici sice teprve chystají scénu, ovšem stánek s pivem je už v provozu. Koupím si kelímek piva a pokračujeme v cestě na náměstí. Tentokrát jsme to vychytali. Na Dobé István Tér se konají slavnosti vína. Prostranství je plné stánků jednotlivých vinařství, nebo hotelových domů s výběrem toho nejlepšího Egri Bikavéru a specialit jejich šéfkuchařů. S kelímkem piva si zde připadám jako idiot. Rychle, dlouhými doušky zaháním žízeň a u budky organizátorů kupuji dvě číše společně s žetony na degustaci vína a jídla. Dál se už nemusím rozepisovat, co následovalo. Už dlouho jsme si takhle nepochutnali. Dokonce i přes všechen ten cvrkot Adámek usnul spánkem spravedlivých. Nebudeme ho už více trápit a vracíme se do penzionu.

12.7.
Opět míříme do hor. Tentokrát se otáčíme na severovýchod do pohoří a stejnojmenného národního parku Bukk. Konkrétně máme v plánu si projít údolí Szalajka. Auto parkujeme v Szilvásváradu na parkovišti u malého nádražíčka turistického vláčku. My však necháváme tuto úzkokolejku důchodcům a ubíráme se po svých. Procházka údolím je nenáročná. Pro vycházku s dítětem jak stvořená. Cesta vede kolem několika jezírek a malých vodopádů, na krásnou louku, kde končil i vláček s turisty. Bohužel přicházíme v okamžiku příjezdu „mravenců", kteří se vyrojili z vagónků a stejně jako my míří dále do údolí. Cílem všech je návštěva jeskyně nedaleko nejvyššího kopce parku. Závěrečný úsek však nezvládl ani náš kočárkový speciál, a tak se Lenka s Adámkem vrací na louku, kde si rozbalí provizorní hřišťátko. Já pokračuji s masou městských horalů v pantoflích a teniskách, kteří se při stoupání k jeskyni křečovitě drží zábradlí a s výrazem naprostého vyčerpání pokračují k díře, kterou by v Moravském krasu snad ani nepojmenovali. Já se tlačit v jeskyni odmítám. Kousek před ní odbočuji a stoupám k vrcholu. Tady teprve začíná divoké údolí Szaljka v Bukových horách. V naprostém tichu překračuji klády, přelézám skalky a po malé pěšině mířím k vrcholu. Ten je však celý porostlý statnými buky. S radostí si kousek od pěšiny všímám sluncem zalité skalky, kde bude výhled určitě lepší, a začnu se sápat k cíli. Skutečně. Pohled byl do celého údolí a i na okolní, jak jinak než buky, porostlé kopce překrásný. Na horské tůry to tu asi není, ale pro vandrování je to ideální prostředí. Po návratu na louku neodoláme Adámkovým vykuleným očím na přistavenou mašinku a k parkovišti se svezeme vláčkem. Musím říci, že cesta v otevřených vagóncích nebyla až tak nepříjemná. Ještě než opustíme toto malé městečko, stačíme navštívit místní hřebčín, kde chovají i vzácné Lipicány. Adámkovo nadšení nemusím popisovat, ale bylo to zajímavé i pro nás. Lipicáni se rodí tmaví a zesvětlají až kolem pátého a šestého roku. To vysvětluje i přítomnost na Lipicány netypických vraníků. Další krátkou zastávku děláme u románského opatství Apatságy z 13 století. Nachází se v poklidném údolíčku a jedná se o maďarskou chráněnou památku. Za povšimnutí stojí hlavně kostel postaven ve tvaru kříže, kde přímo v jeho základech vyvěrá pramen. Dále pokračujeme serpentinami až do Miskolce. Prohlídku města neplánujeme. Náročnou cestu horskými serpentinami jsme podnikli kvůli zvláštnímu hradu v Diósgyóru z 13 století se čtyřmi čtvercovými věžemi v rozích. Hrad jsme sice našli, ale dovnitř se nedostaneme. V podhradí se koná jarmark a na hradě chystají večerní folklórní představení. Co se dá dělat, aspoň si pochutnáme na maďarských specialitách klokotajících v kotlících všude kolem. Po návratu do penzionu si dáme chvilku oraz a na večeři s uspávacím programem míříme opět na náměstí Dobé István Tér, kde se opakuje včerejší scénář.

13.7.
Výlet do Maďarska končí. Ovšem nedáme se jen tak lacino. Cestou domů nás jak magnet přitáhne návštěva malé vesničky v horách Scerhát s názvem Hollókó. Jedná se o vesničku s hradem ze 13 století a zachovalou lidovou architekturou staré vesnice Ófalu (UNESCO). Nejprve míříme na hrad. Je moc pěkný. Válcovou obytnou část obklopují mohutné hradby. Procházíme jednotlivé komnaty a z cimbuří se kochám výhledy do krajiny. Z hradu jdeme přímo do vesnice. Jde spíše o dvě kameny dlážděné ulice s 60ti původními staveními horalů s kostelem uprostřed. Nakukujeme dovnitř a pozorujeme práci hrnčířů, tkalců a řezbářů. Obyvatelé jsou velmi příjemní a rádi nás provádějí i obytnými místnostmi. Prohlídku končíme v jediné krčmě, kde si za doprovodu cimbálu naposledy vychutnáme výbornou maďarskou kuchyni. Čas kvačí, takže do navigace zadáváme Brno a uháníme domů. Cestou ovšem narazíme na Ostřihom, kde si krátce prohlédneme zvětšený originál egerské baziliky a po překonání Dunaje pod hradem Visegrad na přívozu nás už na cestě k domovu nic nezastaví.

Sepsal Marek Schauer