středa 9. června 1999

Indie, Rajasthan, 2010 - deník

6. 11.
Výlet začínáme hodinovým čekáním na nádraží u „Grandu“. Lenka si totiž spletla čas odjezdu našeho autobusu do Prahy.
Na Florenci hned přesedáme do autobusu na letiště, takže máme před odletem celkem dost času. Bohužel ještě netušíme, že si čekání prodloužíme o další tři hodiny. Istanbul ovládala mlha. Letiště Ataturk opravdu žilo. Všude bylo plno obchůdků, restaurací a hlavně lidí. Nás však nejvíce bavilo pozorovat skupinky lidiček zabalených ve „froté ručnících“ (zřejmě šlo o nějaké muslimské duchovní) mířících do Saudské Arábie.
Samotný let do Dillí byl sice dlouhý, ale my jsme ho prakticky celý prospali.

7. 11.
Na Dillíjském letišti měníme Dolary na indické Rupie. Čas na našich hodinkách posouváme o pět a půl hodiny zpátky a společně s taxikářem poslaným z hotelu Namaskar, ležícím ve čtvrti baťůžkářů – Pahárgaňž (který jsme si rezervovali e – mailem), se jedeme ubytovat. Vlastně si jen házíme batohy do kumbálu za recepcí a vyrážíme do města. Je šest hodin ráno.
První naše kroky míří na blízké vlakové nádraží New Dillí. Všechny naše pokusy dostat se do nějaké státní rezervační kanceláře vždy ztroskotal na indické vynalézavosti odklonit důvěřivého turistu těsně před cílem k nějakému vykutálenému zprostředkovateli, který vám cenu vždy řádně zaokrouhlil. Po třetím pokusu jednu kancelář sice nacházíme, ale jelikož je neděle, je na ní mříž s cedulkou closet (kancelář otevřená sedm dní v týdnu je jen na nádraží New Dillí).
Vzdáváme to a metrem se přemisťujeme k Červené pevnosti. Tuto masivní pevnost začal budovat v 17. století mughálský císař Šahdžahán jako pokus přestěhovat hlavní město z Agry do Dillí. To se mu však nikdy nepodařilo, protože byl jeho úskočným synem z trůnu sesazen a uvězněn ve stejnojmenné pevnosti v Agře.
Dva kilometry obvodových hradeb z červeného pískovce kopíruje deset metrů hluboký vodní příkop, který je bohužel již od r 1857 vyschlý. My do pevnosti vcházíme u Lahaurské brány, kde je i pokladna. Tady musím poznamenat, že Indové platí pouze 20 INR, ovšem cizinci 250 INR. Zda je vstupné zvýhodněno pro Indy, nebo naopak naraženo pro turisty si přeberte každý sám. Nejprve procházíme historickou tržnicí Čatta čauk až k budově Naubat chána, za ní se nachází na otevřeném prostranství již soukromé budovy císaře. Jedná se o skupinu vzdušných mramorových staveb s překrásnou výzdobou jak už reliéfy, tak i intarziemi. Jednotlivé pavilony bývaly propojeny vodními kanály s fontánami a nádržkami. Škoda, že tu ta voda dnes chybí. Zmírnila by zcela jistě výheň a dusno způsobené smogem velkoměsta. Dillijská pevnost je oproti Dillí klidné a čisté místo. Fotografům však musím říci, že jako skoro vše v této indické metropoli se pro již zmíněný smog fotí dosti obtížně.
Z pevnosti míříme rovnou do předem vytipované restaurace poprvé vyzkoušet pravou indickou kuchyni. Objednáváme si kuře připravené v tradiční peci tandori. Lenka ochutná naložené maso v másle, místní specialitu, já si objednávám kuře v omáčce masala. Jako přílohu volíme placky nan s česnekem a sýrem. Jídlo bylo chuťově velmi výrazné, a i když to Lenka hodnotí souslovím „kušna v plamenech“ musíme říci, že jsme si pochutnali.
Pro cestu zpět k nádraží New Dillí se pokoušíme stopnout motorovou rikšu. Ale protože striktně vyžadujeme jízdu podle taxametru, nechce nás nikdo odvézt (za běžné ceny jezdí jen domorodci). Indové jsou ovšem lidé velmi milí a za pomocí jednoho mladíka se k nádraží nakonec za normální cenu dostáváme. Lenka dokonce chudáka taxikáře obrala o dvě rupky. Výčitky nemáme. On si to stejně na nějakém turistovi vybere mnohonásobně zpátky.
Další pokus koupit si lístky na vlak do Agry a ostatní spoje, které budeme na naší cestě potřebovat, nám ani na podruhé nevychází. Najít na lidském mraveništi, jako je nádraží New Dillí, perfektně maskovanou rezervační kancelář je zřejmě nadlidský výkon. Nezbývá nám, než se nadchodem prodrat přes řadu perónů, vrátit se do hotelu a nechat to na ráno.
Dlouhý let a časový posun nám dal zabrat, takže po studené sprše okamžitě vytuháváme.
Večer se jdeme projít po ulici Main Bazar v blízkosti našeho hotelu. Proplétáme se mezi krávami, rikšáky, Indy, auty, motorkami, cizinci... až zapadneme do malé příjemné restaurace Maodam cafe na výborné thálí a mátový čaj. Na závěr úvodního dne v Indii se už jen ploužíme po rušném Main Bazaru a nakukujeme do krámků. Lenka si kupuje vzdušné indické kalhoty, náramek a málem nám už první den přibylo do batohu jedno sárí. Naštěstí se mi podařilo tuto „hrozbu“ zažehnat. Satisfakcí Lence a konec konců i mě bylo jedno velké indické pivo Kingfischer na terase restaurace Sam´s Café.

8.11.
Snídáme v již vyzkoušeném Sam´s Café, kde si dopřejeme i požitek z luxusního WC.
Po skvělé omeletě jdeme opět zkusit dobýt pevnost „rezervační kancelář“. A stejně jako v předchozích pokusech po chvílích stráveném v davu lidí, zvířat a zavazadel končíme v metru a jedeme na ulici Džanpath, kde jak doufáme, je již otevřená státní turistická kancelář. Lístky se nám však nedaří koupit ani zde. Jedná se pouze o „informační turistickou kancelář“. Využíváme tedy služeb sympatického Inda alespoň pro dnešní plánovanou návštěvu mystického Kotub minár a Hamájunova mauzolea.
K prvnímu z nich se dostáváme metrem. Zde musím zmínit zajímavý úkaz. Nastoupili jsme obvyklou tlačenicí do přeplněného vagonu. Po pár zastávkách se vagón podezřele vyprázdnil, tedy aspoň co se mužů týče. Zbylé ženy se začali pochichtávat a mě došlo, že hlavním hrdinou zábavy jsem právě já. Až teprve po notné chvíli ke mě přistoupila jedna starší dáma a tiše mi sdělila, že jsme se ocitli v ženském oddělení. Já jsem musel přejít za imaginární čáru do vedlejšího vagonu, Lenka zůstala dva centimetry ode mě v ženském oddělení. To ovšem nebylo všechno. Celý vlak z ničeho nic změnil směr své jízdy a my najednou zase stojíme na zastávce, odkud jsme před dvaceti minutami vyjeli. Moc tomu nerozumíme, nicméně počkáme na další soupravu a tentokrát se do stanice Kotub minár dostáváme hladce. K samotné starobylé mughálské památce nás musí ještě posunout zelenožlutý rikšák za dvacet rupek.
Komplex Kotub minár pochází z počátku islámské vlády v Indii a je krásnou ukázkou afgánské architektury. Samotný Kutub minár je 73 metrů vysoká vítězná věž s jejíž stavbou se započalo na začátku 12. století a dokončena byla o sto let později Šamsuddínem Iltutmišem. V roce 1368 přistavěl ještě Firúz Šáh horní patro a kopuli. Velké zemětřesení v roce 1803 však tuto kopuli zničilo. Angličané jí sice nahradili jinou, ale zdejší muslimové ji považovali za nevhodnou a nechali ji odstranit. Minaret má pět zužujících se pater, každé vyznačené vyčnívajícím balkonem. První tři podlaží jsou z červeného pískovce a 4. s 5. je kombinací pískovce a mramoru. U paty minaretu stojí vůbec první mešita postavená v Indii. Vyrostla na základech hinduistického chrámu. Muslimští vládcové měli s tímto magickým místem i další plány. Vládce Aláuddín plánoval na opačném konci prostranství postavit ještě jeden shodný, ale dvakrát větší minaret. Podařilo se mu však jen dokončit 27 metrů vysoké spodní patro. V jeho odvážných plánech však už nikdo nepokračoval. Ostatní budovy představují zbytky několika mešit, madras (škola koránu) a letních paláců. Stavby jsou již značně pobořeny, ale stále zde můžeme obdivovat překrásné reliéfy. Opravdovou zvláštností celého areálu je ovšem 7 metrů vysoký méhraulský železný sloup na nádvoří jedné z mešit, který zde stál již dávno před započetím její stavby. Nápis v sanskrtu o šesti řádcích uvádí, že původně byl vztyčen před chrámem boha Višnua, pravděpodobně v Biháru na památku Čandragupty II, který vládl v letech 375 až 413.
Nápis však již nezmiňuje, jak byl vyroben. Použité železo je totiž výjimečně čisté. A ani po 2000 letech nepodlehlo korozi.
K druhé dnešní pamětihodnosti se přesouváme kombinací metra a motorikši. Mauzoleí mughalskych vládců je v Dillí hned několik. My si vybíráme hrobku postavenou v 16. století perskou princeznou Hadží Bégam, která se provdala za druhého mughalskeho císaře Humájúna. Princezna je zde opravdu pochována. Stejně jako Taj Mahal se mauzoleum nachází v krásném parku s vodními kanály (bohužel dnes již bez vody). Také se stalo pro její známější sestru stavební předlohou. Hrobka je postavena z červeného a bílého pískovce a dominuje jí bílá cibulovitá kopule. Její vnitřní část poskytuje příjemný a klidný chládek. V areálu se nachází i krásná ukázka architektury Lódíů v podobě hrobky Ísy Chána.
Hlad a hlavně nutnost si konečně koupit jízdenky na vlakové spoje nás opět nutí se přemístit na nádraží New Dillí. Poslední útok na rezervační kancelář uzavíráme triumfem. Nejenže dobře zamaskovanou kancelář v druhém patře jedné z budov nacházíme a dokonce se nám i podaří koupit skoro všechny lístky na vybrané vlaky. Jediný spoj, který je již vyprodaný je zpáteční jízdenka z Agry do Dillí. Snad se zítra zpátky nějak dostaneme.
Dlouhý den končíme v naší oblíbené restauraci Sam´s Café.

9.11.
Budíček je krutý. Vlak do Agry odjíždí v 5:25. Nádraží samotné stojí za zvláštní kapitolu, ale mohu je popsat i pár slovy: Miliony lidí, nasládlý zápach, špína, krysy a strohý hlas, vyvolávající z amplionu odjezdy a příjezdy vlaků.
Náš vlak má drobné zpoždění. Přijíždí v 5:40. Po zastavení na nástupišti začíná boj o přežití. Úzkými dveřmi se současně derou cestující ven i dovnitř a to včetně svých obrovských zavazadel. Dav strhává i nás a jen tak, tak stačíme, díky naší výškové převaze, odpadnout do prostoru našich rezervovaných míst bez vážnějších ztrát. Máme k dispozici dvě sklopná lůžka. Bez váhání uleháme a snažíme se dospat zbytek noci. Po procitnutí zjišťujeme, že nám do oddělení přibyli ještě dva „frantíci“.
Krajinu za zamřížovanými okny střídají pole, továrny a právě se probouzející slumy. V Agře jsme za tři a půl hodiny. Dle instrukcí v průvodci si k prohlídce agerských památek kupujeme předplacené taxi za 555,- INR. První naší zastávkou je Taj Mahal. Taxíky k Taji nemůžou. Smog ničí této monumentální památce bělostnou mramorovou fasádu, takže se do okruhu jednoho kilometru od Taje žádné vozidlo se spalovacím motorem nedostane. K západní bráně přicházíme příjemným přírodním koridorem s tlupami opic. Samotný vstup se však neobejde bez důkladných bezpečnostních kontrol. Do areálu je zakázáno vnášet: Potraviny, nože, mobily, kosmetiku atd.. Tyto věci se můžou za drobný poplatek uložit v nedaleké úschovně. Každý zahraniční turista dostane za patřičné „zahraniční“ vstupné i malou láhev s vodou a návleky, bez kterých se na mramorové terasy u Taje nedostanete.
Mnoho jsme už o této nejslavnější indické památce slyšeli a četli, takže už by nás neměla nijak překvapit. Opak, je ale pravdou. Jde o opravdu překrásné architektonické dílo. Velikost a bělost je ohromující. Nejprve jej zahlédnete skrz 30 metrů dlouhou bránu, za kterou je obrovský park s vodními kanály protínající celé prostranství před Tajem. Pak se před Vámi konečně, proti nedozírně (v našem případě) modré obloze zjeví zářivě bělostný, nejmarnotratnější památník lásky světa – Taj Mahal. Hrobku dal postavit císař Šáhdžahán na věčnou památku své druhé choti, princezny Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu jejich čtrnáctého dítěte. Smrt Mumtaz císaři zlomilo srdce tak, že prý během noci zešedivěl. Se stavbou mauzolea začal tentýž rok a dokončil ho v roce 1653. Toto datum je však sporné. Zanedlouho jej totiž jeho syn doživotně uvěznil v agerské pevnosti. Po smrti v roce 1666 byl Šáhdžahán pohřben po boku své milované choti Mumtáz. Na budově pracovalo asi 20.000 dělníků z celé Asie a specialisté byli dovezeni až z Evropy, aby zde vytvořili nádherné mramorové zástěny a intarzie vyrobené z tisíců polodrahokamů.
Pro vstup do samotného Taje si musíme vzít již zmiňované návleky. Teprve zblízka mramorových schodů a teras tyto opatření chápeme. Prohlídku vnitřní části s falešnou hrobkou a fascinující mramorovou prolamovanou zástěnou absolvujeme unášeni proudem návštěvníků. O to více si užíváme pohody na stíněných terasách s výhledem na agerskou pevnost a řeku Jamunu. Součástí areálu je kromě okrasné zahrady i červená mešita a totožná, symetricky umístěná, stavba která sloužila k ubytování poutníků.
Od Taje nás odpoutá až polední výheň a hlavně hlad. Vracíme se k čekajícímu taxíku a necháme se dovézt do námi zvolené restaurace na vynikající thálí.
Druhou a poslední památkou Agry je její Červená pevnost. Čekáme strohou vojenskou stavbu a její návštěvu bereme spíše jako povinnost. Jaké je ovšem naše překvapení, když za dvacet metrů vysokou a dva a půl kilometru dlouhou hradbou ve tvaru ušního boltce, nalézáme překrásné paláce s členitou mramorovou výzdobou. Nechybí zde ani audienční místnosti maharádži a soukromé komnaty včetně malé privátní mešity. Strávili jsme zde dobrou hodinu a bylo to asi málo. Agerská pevnost patří mezi nejkrásnější mughalské stavby tohoto druhu v Indii. Se stavbou začal císař Agbara v roce 1565 a dokončil ji až syn Šahdžahána (pro kterého se stala zlatou klecí) Aurangzéb v roce 1658. Kolosální dvojité hradby uchvátili i Brity, kteří zde usídlili po dobu své nadvlády vojenskou posádku.
Po návratu k autu se nás snaží taxikář zlákat k návštěvě nějakého bazaru. Striktně ho ovšem směřujeme k autobusovému nádraží Agra Igdah. Překvapivě ani neremcá.
Nádraží nás opět dostává. Všude jsou samé nápisy v Hindu a na dotazy u okýnek „odkud jede autobus do Dillí“, nám všichni ukazují směrem do rohu areálu. Popocházíme ve směru ukazujících rukou, ale žádný autobus označený Dillí, tedy aspoň pro nás čitelným nápisem, nenacházíme. Až jeden děda nás zavede k něčemu, co by zapadlo i na venkovské vrakoviště. Chvilku váháme, a nakonec usedáme na dvě sedadla poblíž dveří. Po chvíli se autobus zaplní. Jsme jediní neindové a to taky tak po celých šest hodin cesty zůstalo. Zpestřením dopravce byl i noční defekt zadního kola, který posádka opravovala přímo na dálnici. Vlastně se to dálnice jen jmenovalo. Oba dva jízdní pruhy v každém směru využívalo vše od chodců, zvířat a traktorů až po relativně moderní auta převážně indické provenience. Autobus opouštíme u zastávky metra a s jedním přestupem se dostáváme na naše „oblíbené“ nádraží New Dillí. Odkud skoro sprintem pádíme do Sam´s Café na večeři.

10.11.
Opět vstáváme do hluboké noci. Ve 2:00 nás předem domluvené taxi odváží na letiště. Na programu máme přelet do Udaipuru. Odbavení proběhlo bez komplikací. Na odlet čekáme při snídani v kavárně odletové haly. Ranní pohodu nám však zkazí nápis „canceled“, který hrůzostrašně září u našeho letu. Bleskem posbíráme naše věci a běžíme na přepážku, kde se již tvoří hloučky cestujících. Let je pro poruchu letadla opravdu zrušen. Probíjíme se davem k pultíku a za pomocí akční Lenky odchytávám manažerku Jet Airways, která nám jako jedněm z prvních rezervuje nejbližší možný let. Bohužel je to až v 15:45 (pro připomenutí, je 5:10 ráno). Společně s námi si z posledních volných míst v našem letadle ukrajují sedadlo i tři Angličané. S nimi pak víceméně strávíme celou anabázi přesunů do hotelu a ubytovávání, což vše, včetně jídla, hradila letecká společnost. Další letadlo naštěstí odletělo včas.
Z uadaipurského letiště trvala cesta do centra taxíkem kvůli neskutečné zácpě a dopravnímu chaosu asi hodinu. Řidič nás vysazuje pod Džagdiš templem, u něhož se má nacházet jeden z předem vytipovaných hotelů. Po ubytování téměř okamžitě vyrážíme do uliček večerního města. Po nevzhledném Dillí a Agře jsou tyto „Indické Benátky“ učiněný ráj. Ne, že by ulice byly prosty odpadků a netoulali se po nich bezprizorně krávy a psi, ale oproti indické metropoli působí více exoticky a starobyle. Vyřezávané dveře, malovaná okna starých havelí (domy bohatých obchodníků a aristokracie), hinduistické svatyně, gháty (stupňovité schody do jezera) a různá zákoutí nám konečně dávají pocit té pravé Indie.
Město Udaipur ležící na břehu jezera Pičóla lemované pohořím Araválí, bylo založeno roku 1559, když sem maháradža Udaj Sinh II uprchl před obléháním Čittauru mughalským císařem Agbarem. Centrum je celkem malé a dá se říci, že se rozprostírá hlavně kolem velkolepého maharádžova paláce nad jezerem. Vodní plochu krášlí hned několik ostrovů. Jedním z nich je známý Jezerní palác, který se objevil i ve slavné bondovce - Chobotnička. Současně je z něj hotel pro náročnou klientelu. Stopy Cobotničky jsou patrné po celém městě. Jmenuje se tak nejeden hotel a restaurace.
Pro večeři jsme si vybrali příjemnou hospůdku s romantickým výhledem na jezero a krásně osvětlený Jezerní palác. Dobře najedeni a napojeni se po zbytek večera už jen touláme uličkami kolem Džagdiš templu. Před návratem do našeho hotelu však ještě stačíme zachránit jednoho zoufalého, v Indii ztraceného, Inda z Londýna. Najdeme mu jeho hotel, za což nám opravdu upřímně děkuje, a jdeme na kutě.

11.11.
Dnešní den máme celý vyčleněný k prohlídce zajímavostí Udaipuru. Nejprve zamíříme k Bagore – Ki – Haveli z 18 století ležící na břehu jezera nedaleko ghatu Gangur. Tento překrásný dům si nechal postavit bývalý premiér. Současně je pečlivě zrestaurovaný a v 138 pokojích se nachází muzeum a galerie současného a lidového umění. My si procházíme nádvoří a přilehlý ghat. Ještě se sem chceme večer vrátit na představení indických tanců, konající se na horním nádvoří. Hlavní památkou města je maharádžův palác. Tato působivá stavba s detailně zdobenými balkónky, věžemi a kopulemi se nazývá též Městský palác. S jeho stavbou se začalo při budování města v 16 století a jedná se o největší palác v Rajasthanu. Tvoří jej soubor budov, jež se v délce čelní fasády 244 a výškou 30,4 metrů marnotratně zrcadlí v hladině jezera. Nejprve zkoušíme projít severní branou Tripolia se třemi oblouky, která je hlavní přístupovou cestou do paláce, čemuž také odpovídala obrovská fronta u pokladen. Při pohledu na nedisciplinovaný dav to vzdáváme a zamíříme k jižní bráně. Odvážný Lenčin plán dojít na opačnou stranu paláce křivolakými uličkami po svých podle schématické mapy v průvodci nám překvapivě vychází. U pokladen bylo prázdno, takže se, po zakoupení vstupenek, do komplexu bez problému dostáváme poblíž privátního křídla samotného maharádži. V paláci se horečně restauruje a o klid této nejdéle vládnoucí dynastie světa se starají hordy palácových stráží ve slušivých uniformách. Samotnou prohlídku veřejně přístupných místností si přes značné dusno a mraky lidí moc neužijeme. Komnaty byly sice zajímavé, ale souvislé fronty nutící návštěvníky kolem všeho prakticky jen projít rychlým krokem vše pokazily. O to lepší byla plavba po jezeře Pičóla se zastávkou na ostrově Džagmandir se stejnojmenným palácem a parkem ze 17 století. Zde zaplesá hlavně srdce fotografa, který má při plavbě celý Městský palác jako na dlani.
Na oběd si vyběhneme na střechu jedné z restaurací v okolí našeho hotelu a objednáváme si již osvědčené thali. Po jídle se na chvíli rozdělíme. Lenka jde mailovat domů a já zamířím do hotelu. Začíná mě pobolívat v krku, tak si dávám paralen a usínám. Po chvilce se Lenka vrací s novinkami z naší vlasti a informací že jí pro změnu zase není dobře od žaludku.
Lenčin stav se nemění ani po dvou hodinách soustavného odpočinku a medikace. Vypouštíme večerní program a snažíme se dát do kupy. K večeru skočím Lence koupit rýži a sám vyrazím do města také něco sníst a poohlédnout se po suvenýrech. Vlastně po jednom konkrétním, ručně malovaném obrázku na hedvábí. Po návštěvě několika obchůdků mi konečně padne do oka ten pravý. Následuje obligátní smlouvání a s úlovkem se vracím zpátky k Lence. Bohužel se její stav nelepší. Doufám že na tom bude zítra lépe.

12.11.
Ani po relativně klidné noci (v jedenáct a v pět nás vzbudilo cinkání a zpěv v chámu za hotelem) Lenka svým střevům příliš nedůvěřuje, takže ruším rezervovaný autobus a objednávám za velmi slušnou cenu taxi do Mount Abu a další den až do Jaisalmeru.
Cesta do horské vesničky Mount Abu trvala tři hodiny a za zmínku stojí jen ochutnávka zvláštního ovoce, které prodávaly děti u silnice. Šlo o takové měkké šišky s dužinou obalenými semeny. Chuťově nijak výrazné, ale velmi sladké.
V Abu Road sjíždíme z dálnice a začínáme stoupat do hor. Krajina se začíná měnit. Přibývá vegetace a ze svahů stékají proužky potoků a říček. Nás zaujaly především shluky obrovských, oblých balvanů, někdy tvořících i skalky, které vyčnívaly snad za každou zatáčkou. Také nás udivila přítomnost palem. Ve výšce až 1722 m.n.m. jsme je nečekali. To co jsme ale čekali, byly opice. Měli černé ksichtíky a kolem cesty se jich proháněli celé tlupy. Chtěl jsem zastavit a pořídit nějaké fotky. Ovšem, náš řidič se na to moc netvářil. Prý jsou to nebezpečné potvory, které rády koušou. Přes to opatrně opouštím auto a ve spěchu párkrát zmáčknu spoušť.
Vesnice Mount Abu leží ve 1200 m.n.m. a tvoří ji převážně hotely pro džinistické věřící kolem hřiště na polo a malého jezera.
Vybrali jsme si hotel podle průvodce a doufali, že ve vrcholícím období svátku Divali budou mít nějaký volný pokoj. Jeden slušný, i když na indické poměry celkem drahý, jsme hned obsadili. Dokonce, v koupelně tekla i teplá voda. Lenka si jde po cestě odpočinout a já se přemisťuji do hotelové jídelny.
V indických hotelových jídelnách je zajímavé, že zde není na výběr z několika jídel, jako v restauracích, ale za jednotný poplatek se servíruje většinou thálí a to způsobem „sněz co můžeš“. Mezi stoly běhají číšníci a do uzpůsobených táců přidávají rýži, placky omáčky a zeleninu. Bylo to jedno z nejchutnějších thali, co jsem zatím v Indii jedl. I když mi pořádně hořela pusa.
Kolem druhé odcházíme na tržiště, odkud stoupáme kolektivním taxi k hlavní památce tohoto místa. Džinistické chrámy Dilvara se řadí mezi skvosty indické chrámové architektury. Se stavbou nejstaršího Vimal Vasáhi se začalo už v roce 1031 a trvala 14 let. Ostatní Luna Vasáhi, Bhimašáh Pittalhar a Khartar Vasáhy byly budováni v rozmezí let 1230 – 1552. Jako materiál je použit výhradně mramor a kameničtí mistři byli placeni podle toho, kolik po sobě zanechali prachu. Výsledkem jsou někdy až neskutečné detaily na velkém množství reliéfů pokrývajících nádvoří a centrální svatyně. Výzdoba je tak intenzivní, až máme chuť některou z mléčných plastik odlomit a sníst. Za všimnutí stojí obzvláště mnohovrstevnatý lotosový květ visící v centru kopule Luna Vasáhi.
Škoda, že se zde nesmí fotografovat. Ony zde platí celkově přísná omezení. Nevěřící sem můžou vstoupit jen po poledni a kromě již zmíněných fotoaparátů se sem nesmí vejít s mobilními telefony, obuví a veškerých výrobků z kůže. Také je zapovězeno vcházet menstruujícím ženám (nevím ale, jak to kontrolují). Vstup do samotných svatyní je nedžinistům zakázán úplně. K odložení nepovolené techniky a obuvi slouží malá budka u vstupu. Zde jsem prožil tu pravou indickou tlačenici. Až teprve můj zvýšený hlas odradil dva drzouny, kteří se přese mě drali k prťavému okénku zřízence.
Tady bych Vám také rád něco napsal o džinismu. V 6. století př. n. l. ho založil současník Buddhy, princ Mahávíra, jako reakci na kastovní systém a hinduistické obřady. Džinisté věří, že vysvobození z koloběhu životů lze dosáhnout úplným očištěním duše. Čistota znamená rozptýlením karmy, která se vytváří činností člověka a pevně ulpívá na duši. Proto ti nejortodoxnější věřící zachovávají přísný půst a svůj život tráví v meditacích. Zříkají se i majetku a světských pout. Jako velký prohřešek je vnímáno usmrcení jakéhokoliv živého tvora. Někteří dokonce zachází tak daleko, že chodí nazí, s rouškou přes ústa a cestu před sebou si odmetají malými košťátky, aby nemohlo dojít ke vdechnutí, nebo zašlápnutí i toho nejmenšího tvorečka.
Po prohlídce chámu a probojování se zpět k našim věcem si jede Lenka odpočnout do hotelu. Já nastoupím do zpola zaplněného kolektivního taxi a nechám se vyvézt pod vrchol nejvyšší hory Rajathanu 1722 m vysokého Guru Sikhár. Z malé vesnice, jejíž jméno jsem nezjistil, stoupám kamennou branou přes další vesničky a horské lesíky až na vrchol. Jako jediný běloch po celou dobu výstupu sklízím udivené pohledy vesničanů a pořád někde pózuji k focení s místní omladinou. Tyto zastávky také využívám k rozhledům do krajiny. Kochám se pohledy na jezera, vesničky a hustou vegetací porostlé homolovité kopce. Na vrcholu se kromě překrásného výhledu nachází i malá svatyně. Chvilku posedím na špičce Rasthanu a začnu se pomalu vracet na parkoviště taxíků. Již při výstupu jsem si všiml jedné zvláštní opevněné stavby připomínající klášter. Nakouknu dovnitř a po svolení mnicha vrátného vystoupám až na horní terasu. Když si užívám „duchovního klidu a míru“, začne na mě hulákat jeden chlápek. Ať jdu okamžitě dolů a ještě cosi, čemuž jsem nerozuměl. Snažím se mu vysvětlit, že mi vstup do kláštera povolil mnich u vchodu, ale marně. Pořád mě postrkuje směrem k východu. Nebráním se a s omluvou klášter opouštím. Pánovi to ovšem nestačí a neustále něco mumlá o penězích a žene mě zpět do dolní vesnice. Absolutně nechápu, co se po mě chce. Zkouším na něho fintu s voláním policie z mobilu, ale ho to zřejmě vůbec nezajímá. Připadám si jako zločinec, který ukradl chrámového bůžka. Až teprve na parkovišti před vesnicí mě osvítí duch svatý. Já blbec jsem se totiž nachomýtl k organizované skupině předplatitelů okružní jízdy po památkách zdejší lokality a z chlápka se vyklube řidič, který mě a pár dalších Indů pod horu dovezl. A jelikož na mě všichni naštvaně čekají, zapadnu na své sedadlo a tvářím se, že tam vůbec nejsem. Cestou k další zastávce se posádce taxíku omlouvám a snažím se jim vysvětlit, že jsem si pána spletl s nějakým samozvaným průvodcem, a že jsem policii vlastně volat vůbec nechtěl. Nicméně, mi to není nic platné. Řidič mě všem na počkání, s historkou „halloo police...“, ukazuje jak opici v zoo. Což vždy u posluchačů vyvolá ohromné veselí. Postupně se mě však mým spolucestujícím zželí a ke konci se na mě už ani tak přísně nemračí. Ještěže, se mi to stalo v Indii. Jinde bych slízl asi i pár pohlavků.
Neprotestuji tedy ani při návštěvě náboženské vymývárny mozků a dalších posvátných míst hory Abu. U každé zastávky mě řidič sleduje ostřížím zrakem a od skupiny se nesmím vzdálit víc jak na pět kroků. Konečně jsme zase zpátky v Mount Abu. Rychle zaplatím, ještě jednou procedím mez zuby omluvu a spěchám za Lenkou do hotelu. Ta se už o mě bála a taky ji již trošku otrnulo a má chuť i něco sníst. Opět navštívíme hotelovou jídelnu. Já jsem si pochutnal na thálí, Lenka měla jen rýži – pro jistotu.

13.11.
Dnešní den trávíme víceméně v autě. Čeká nás desetihodinový přejezd do pouštního města Jaisalmer. Cestou se nic zajímavého nestalo. Obědváme u ryze indické, a tím myslím neturistické, restaurace u cesty. Trošku s rozpaky si objednáváme jídlo, dle doporučení našeho řidiče a čekáme jak to dopadne. Byl jsem (píši v jednotném čísle, protože Lenka má jen rýži) příjemně překvapen. Přinesli mi paneer (kousky cotage sýra připravované ve speciální omáčce) s mixovanou zeleninou, plackami a čočkou. Jídlo bylo vynikající. Spokojeně (tedy aspoň já) trávíme, když v okamžiku, kdy jsme zaplatili, se spouští takový liják, který jsme v tuto dobu a v této části Indie nečekali. Po přeběhnutí těch pár metrů k autu jsme durch mokří. Čekala nás však ještě dlouhá cesta, takže než přijedeme do Jaisalmeru, je už zase pařák. Ve městě Pokaran si k nám do auta přisedl jeden mladík s dobrou angličtinou, z kterého se ke konci cesty vyklubal „majitel“ hotelu a provozovatel velbloudího safari. Hotel má sice pěkný, ale jsme rozhodnuti se ubytovat v hotelu co jsme si vybrali v průvodci. Prudká změna ovšem nastala, když jsem si při vyplňování formalit ve vytipovaném hotelu všiml krysí rodinky žijící v rákosové střeše poblíž kuchyně. Beru si zpět naše pasy a nechám chudáka recepčního s vykulenýma očima a otevřenou pusou u stolu a jdu dolů pro Lenku. Jen ještě stačím Indovi ukázat prstem směrem ke krysímu hnízdečku a za pár minut sedíme na střeše hotelu chlapíka z taxíku u vychlazeného piva a dobrá večeře.

14.11.
Noc v Jaisalmeru byla první, kdy nás nic nebudilo, takže si lehce přispíme. Při snídani na střešní terase s úžasným výhledem na pevnost si domlouváme program na další tři dny v podobě velbloudí výpravy do pouště a vyrážíme do města.
Jaisalmeru se přezdívá zlaté město. Je to dáno především barvou stavebního materiálů, kterým je žlutý pískovec. Město bylo založeno v roce 1156 na obchodní stezce velbloudích karavan z Indie do stření Asie, což mu přineslo velké bohatství. Uzavřením pákistánských hranic však začalo strádat. V poslední době vše pomalu napravuje turistický ruch. A není se čemu divit, že se sem, i přes značnou odlehlost a složitou dopravní dostupnost, hrnou dobrodruzi snad z celého světa. Jako hrad z písku se před vámi z pouště vztyčí nádherná zlatá pevnost s 99 baštami ukrývající překrásná havelí zdobená složitě tesanými fasádami, rámy oken, balkonky a vstupními portály. Vše je s velkou pečlivostí jako by z pískovce vymodelováno. Průčelí některých domů nemají místečko ploché. Celé staré město s pevností uprostřed je obehnáno vysokými hradbami s několika funkčními branami. Při procházce úzkými uličkami můžete narazit nejen na pouštní nomády s velbloudy, ale i na zástupce kmenů snad z celého Rajastánu. Bohužel turistický ruch ukazuje Jaisalmeru i druhou tvář popularity. Zejména pevnost pod náporem návštěvníků strádá. Kanalizace není v nejlepším stavu a hlavně není koncipována na takový nápor. Na řadě míst unikají odpadní vody do základů a vážně narušují statiku jednotlivých domů. Bývalí rádžovy sloužící si snaží vylepšit svou ekonomickou situaci rozprodáváním částí budov a interiérů. Není tedy s podivem, že historické město figuruje na seznamu nejohroženějších historických památek světa. Tímto bychom chtěli apelovat na všechny cestovatele, aby se neubytovávali v samotné  pevnosti, nekupovali historické fragmenty budov a snažili se zbytečné neplýtvat vodou v hotelích. Byla by škoda, kdyby toto krásné místo bylo uzavřeno, a nebo nedej bože zničeno.
Po historicko - výchovném okénku se zase vrátím k naší cestě. Jelikož bydlíme poblíž brány Amar Sagar vstoupíme do města právě tudy. Za branou se nám otevírá náměstí a tržiště Gandhi Chowk, které je proslulé krámky se suvenýry. Nejedná se ovšem o laciné cetky, ale o rukodělné výrobky z celého Rajasthanu. Dominují převážně textilie v podobě ručně vyšívaných přehozů a gobelínů (pro Jaisalmer je typické všívaní drobných zrcátek), ale jsou tu k dostání i knihy vázané v kůži, staré indické motivy malované na hedvábí (tím je typický Udaipur), šperky a další. My však zatím nic kupovat nechceme, i když Lenka po očku švidrá po nějakém tom přehozu přes postel. Raději rychle pokračujeme dále do města kolem několika pohádkových havelí a paláců až na náměstí Gopa Chovk, odkud je jediný možný vstup do pevnosti. Nejprve procházíme první branou za kterou na nás zaútočili pouliční prodavači všeho možného. Po jejich odražení následuje druhá brána, jenž nás zavede na hlavní nádvoří před palác maharádži. Výzdoba domů v samotné pevnosti oproti městu ještě graduje. Jednotlivé detaily fasád, oken, balkónů a portálů nás každým krokem vždy překvapí větší a větší dokonalostí. Necháme organizované skupiny turistů za zády a touláme se v zapadlých koutech na jižní straně opevnění, které ční vysoko nad městem. Těsně před polednem, kdy je vstup pro nevěřící uzavřen, navštívíme džinistické chrámy Čandraprabhu a Rikhabdev. V pevnosti jich je celkem sedm a jsou vzájemně propojeny. Výzdoba je podobná jako v chrámech Dilvara, jen mramor nahradil všudypřítomný pískovec. Dokonce se může za poplatek uvnitř i fotografovat. Dopolední návštěvu pevnosti uzavřeme prohlídkou rádžova paláce. Sedmipatrové sídlo vládce Jaisalmeru je mnohem hezčí než jeho kolegy v Udaipuru. Možná je to ale i tím, že si můžeme vše v klidu prohlédnout a vyfotografovat. Krásné jsou i výhledy na celé město z horních palácových pater.
Hlad nás však vyhání zpět do „podhradí“. Vybíráme si vzdušnou restauraci s výhledem na pevnost a v klidu poobědváme. Tady musím poznamenat, že jsme po telefonu mluvili s babičkami a náš Adámek nám řekl krásnou básničku. Polední pařák přečkáme v našem hotelovém pokoji. A svorně si oba zdřímneme.
Odpolední čas věnujeme nákupům. Lenka si odnáší přehoz přes postel i s potahy na polštáře. V batůžku nám ulpí i dva v kůží vázané diáře, obrázek na hedvábí, záložka do knížky a řada dalších dárků pro naše blízké. Tato činnost nás vyčerpala víc, než toulání se po památkách, takže po odhození nákladu na pokoji, kontrole e - mailu a večeři jdeme okamžitě na kutě.

15.11.
Dnes nám začíná třídenní výlet do pouště Thár v sedlech velbloudů. Na náměstí Gandhi Chowk nasedáme do indického teréňáku a opouštíme město směrem na západ. První zastávkou jsou ruiny bývalého hlavního města postaveného před Jaisalmerem – Lódhruva. Z bývalé slávy už toho zde moc nezbylo. Prohlédnout si můžeme jen několik džinistických chrámů z konce 70 let 19 století. Jízda autem končí v jedné z vesnic na okraji pouště. Zde už na nás čeká sedm velbloudů. Kromě dvou velbloudů pro naše průvodce si další zvířata s námi osedlávají i Norka, Angličan a dva Američani – indická dívčina a mladík z Kalifornie. Po naložení zásob a našich věcí vyrážíme kolébavou chůzí na území takzvaných lidí z pouště, jak je místní pojmenovávají. Sice celou dobu píši o poušti, ale neznamená to, že plujeme krajinou písečných dun, kam oko dohlédne. Poušť Thár duny také má, avšak převážně se jedná o pustou krajinu se suchou trávou a občas trnitými keři. Letošní rok byl prý velice bohatý na srážky. Takže nás vítá až příliš moc zeleně. Sem tam míjíme malé vesničky s políčky čočky a kukuřice. U jedné z nich nás a naše dobité zadnice velbloudáři vyprošťují ze sedel a začínají připravovat oběd. My se zatím složíme pod větší keř a polední žár tráví naše různorodá skupina seznamováním. Celá přestávka se nakonec protáhla na tři hodiny. Jídla bylo dost a klukům se vcelku povedlo. Sklízíme ležení a opět se škrábeme do sedel. Na velblouda se nastupuje, když sedí. Pak to prudce škubne dopředu, vzápětí dozadu a můžeme vyrazit. Samotná jízda, pokud se jen kráčí je celkem v pohodě. Ovšem, v okamžiku, kdy velbloudáři zvířata pobídla do klusu zažíváme opravdový očistec. Člověk skáče na zvířeti, jako na divokém býkovi a jedinou oporou je mu sedlová hruška. Postroje nemají žádné třmeny, takže vše absorbujeme naší zadnicí. Po prvních pěti minutách klusu se začíná z každého z velbloudů ozývat „no run please“ a sprostá slova snad ve všech zastoupených jazycích. Začínáme litovat, že jim za to ještě platíme. Průvodci naštěstí tempo zvolnili a k dunám přijíždíme po dvou hodinách klidné jízdy s malou zastávkou k napojení zvířat v jedné z vesnic. Na prožité fyzické příkoří zapomínáme po spatření hor žlutého písku. Za jednou vysokou dunou sesedáme a běžíme do „písečného moře“. Písek je tak jemný, že se boříme až po kotníky a vyšplhat se nahoru je pěkná fuška. Společně pak v naprostém tichu sedíme na hraně jedné z dun a pozorujeme západ slunce nad thárskou pouští. Mezitím nám velbloudáři vaří večeři, rozdělávají táborový oheň a připravují naše lůžka. Dlouho do noci si povídáme. Postupně však všichni odpadneme do „postelí“. Noc byla chladná a obloha zářila hvězdami. Lenka si dokonce musela dát klapky na oči. Praskání ohně do naprostého ticha působí lépe, než ukolébavka.

16.11.
Budíme se akorát včas na východ slunce. Rudý kotouč začíná vystupovat zpoza „písečných hřebenů“ až nakonec zaujme své pevné místo na obloze a po v celku chladné noci nás příjemné teploučko konečně donutí se vysoukat z našich spacáků. Společně posnídáme a postupně se všichni „přesypeme“ do království písku. Je to fantastický relax. Nebýt velbloudářů, asi bychom vyjeli až v poledne. Už po nasednutí mi Lenka oznamuje, že to dnes asi nebude pohodová jízda. A musím ji dát za pravdu. Po dvou a půl hodinách trmácení na našich korábech pouště se začínají všichni dotazovat: „Kdy už tam budem“? U jedné hezké vesnice s oázou a přírodním napajedlem to amíci vzdávají a sápou se ze sedel. My ostatní, kromě statečného Anglána, je po pár metrech také následujeme. Procházka je ze začátku příjemná změna, ale nastupující polední pařák začíná být nesnesitelný. Naštěstí se blíží doba oběda a stáčíme to do stínu keřů. S hlasitými nářky si sedáme na připravenou deku a tváříme se jako váleční invalidi. Odpolední vyjížďku, kromě Anglána, vzdávají všichni rovnou. Já se alibisticky sám sobě ospravedlňuji, že se mi bude lépe fotit, což je ze sedel velbloudů prakticky nemožné. Shodou okolností procházíme nejhezčí části pouště. Zdoláváme do ruda zabarvené skalky, a několik oáz s napajedly. Krásný moment zažíváme, když naši velbloudi sklání dlouhé krky k vodní hladině a společně pijí. I kamenitý povrch pouště nám pro chůzi perfektně vyhovuje. Musíme si prý jen dávat pozor na hady. Viděli jsme jen jednoho, ale ten se více lekl nás, než mi jeho a zmizel v díře v zemi. Po příchodu k obdělávaným políčkům se opět „nalodíme“ a pokračujeme až do nepříliš vzdálených dun, kde se utáboříme. Nejsou sice tak vysoké, jako ty včerejší a je tu také více zeleně. Nám to ale nevadí. I tak je zde krásně. Chystáme si ležení a debatujeme o našich dosavadních indických zážitcích až do večeře. Dnes, kvůli nedostatku dřeva, nemáme oheň. Takže do spacáků zalézáme poněkud dříve než předešlý večer.

17.11.
Noc byla o poznání chladnější než včera. Notnou chvíli nám trvá než se osmělíme a vylezeme ven z našich teplých spacáků. Hůř jsou na tom ostatní spolucestující, kteří mají jen deky. Během noci na sebe navlékli snad vše co měli. Teplý čaj od našich průvodců nás však po chvíli všechny uvede do provozní teploty. Dnes máme podle plánu absolvovat poslední úsek výletu. Velbloudáři se ovšem vymlouvají na nějaký muslimský svátek a skoro na celé dopoledne zmizí do nedaleké vesnice. Nám to ale, nijak zvlášť nevadí. Velbloudů jsme si už užili dost, a válení se v dunách je před nadcházejícím návratem do hektické indické civilizace příjemnou změnou. Sem tam nás jen vyruší děti pouštních nomádů. Po návratu průvodců, se naobědváme a posuneme se do místa, odkud nás nabere terénní auto, kterým se vrátíme zpět do Jaisalmeru. Výlet do pouště byl velmi příjemným zážitkem a doporučuji ho všem cestovatelům, kteří chtějí uniknout hluku a shonu moderního světa, i když nedílnou součástí jsou rozbité zadnice od velbloudích sedel.
Po příchodu do našeho hotelu proběhne krátká diskuze o celkové ceně výletu, z kterého těžíme kromě nižší ceny i možnosti zůstat v hotelu až do odjezdu našeho nočního vlaku do Jodhpuru. Pokoj opouštíme kolem sedmé a do přesunu na nádraží sedíme na střeše restaurace na náměstí Gandhi Chowk u čaje a večeře o několika chodech.
Vlak odjíždí přesně. Naše obavy z třetí třídy byly zbytečné. Lůžka jsou čistá a k dispozici máme i povlečení a deky. Před odjezdem do našeho kupé odděleného závěsy přistupují ještě dva Belgičané a dva Francouzi. Noc proběhla v naprostém klidu.

18.11.
V Jodhpuru jsme přibližně v 6:00. Do hotelu Cosy Guest Hause jedeme rikšou společně s Belgičany z našeho kupé. Hotel je v srdci starého města a posledních pár metrů musíme pěšky. Úzké uličky plné schodů, patníků a dalších překážek by ani nezničitelná indická rikša nezdolala. Majitel hotelu je už vzhůru a vede nás do pěkného, ale poněkud dražšího pokoje. Když nám ovšem nabídne okamžité nastěhování bez účtování extra noci, neváháme a kývneme. Hodíme batohy do kouta a dospíme zbytek rána. Po probuzení si dopřejeme královskou snídani ve střešní restauraci, doplněnou krásným výhledem na dominantu Jodhpuru – pevnost Mehérangarh. Toto sídlo jodhpurského maharádži, ke které se chceme vypravit hned po snídani, se vypíná vysoko nad městem. Mehérangarh má sedm bran, z nichž některé ještě nesou stopy od dělových koulí jodhpurských dobyvatelů. Nejzajímavější je brána Lohapol, u které jsou četné otisky malých rukou – satí, které zde zanechali vdovy po maharádžovi Manu Sinhovi, než se v roce 1843 vrhli za svým zesnulým chotěm do pohřební hranice. Satí jsou dodnes předmětem zbožné pozornosti a stále jsou zasypávány rudým pudrem. My se k pevnosti nejprve pokoušíme dojít pěšky, ovšem po chvilce bloudění v labyrintu starého města rezignujeme, stopneme si prvního rikšáka, kterého potkáme. A nelitujeme. Je to opravdu kus cesty a hlavně značného převýšení. Procházíme jednotlivá nádvoří a rozmýšlíme se, zda budeme absolvovat prohlídku dalšího z rajashanských paláců. Lenku prohlídka láká, tak se připojím i já. Znovu musím použít slovíčko „nelitujeme“. Paláce v Udaipuru a Jaisalmeru byly krásné, ale ten jodhpurský se s nimi nemůže rovnat. Otevírají se nám perfektně zachovalé interiéry se sbírkami zbraní, nábytku a věcí denní potřeby jaké jsme v Indii ještě neviděli. Prohlídková trasa byla výborně navržená, takže jsme si mohli vybrat jen místnosti, podle předmětu našeho zájmu a vše si důkladně prohlédnout. Prohlídku pevnosti končíme na hradbách s původními děly a výhledem na modré kostičky starého města. Podle této barvy, kterou, obyvatelé Jodhpuru natírají své domy už od roku 1459 při založení města na opiové stezce, se městu přezdívá Modré město.
Při pozorování okolí nás zaujme bílý komplex u jezera nedaleko pevnosti. Z průvodce se dozvídáme, že se jedná o místo posledního odpočinku maharádži Džasvanta Sinha II. Do oběda máme ještě nějakou tu hodinku, takže si u hlavní brány pevnosti najímáme rikšáka, který nám při cestě zpět do města u tohoto památníku na chvilku zastaví. Celá budova s několika kopulemi a kenotafy (schránky s ostatky – popelem) byla postavena koncem 19 století z mléčného mramoru a obklopuje ji svěží, udržovaný park. Doporučuji toto místo hlavně všem fotografům. Je odtud krásný výhled na pevnost.
Po obědě v restauraci u nádraží se opět prostřednictvím rikši přemístíme do hotelu, kde ve stínu a pohodlí střešní restaurace přečkáme polední výheň. Odpoledne věnujeme nákupům. Oblíbenou rikšou zamíříme k tržišti Sargar a pouštíme se do pátrání po speciálních obchodech s hedvábím a kašmírem, který právě v Jodhpuru má být ten nejkvalitnější. Po pár pokusech se nám daří objevit solidně vyhlížející obchůdek s překrásnými kašmírovými šálami. To budou mít naše mámy určitě radost. Jen doufáme, že jsme trefili tu správnou barvu. Cestu zpět do hotelu se pokoušíme najít bez pomoci motorizované podpory. Opírám se o svůj orientační smysl a zabočujeme do jedné z bočních uliček. Cestu k Cosy Guest Hausu nakonec skutečně nacházíme a k radosti fotografa v mé osobě tomu předchází objevení několika skutečně krásných fotogenických zákoutí.

19.11.
Poslední den v Jodhpuru chceme strávit v takzvaném „pohodovém režimu“ v překladu to znamená to, že neproběhne žádný útok na turisty obsypané památky, ale chceme si najít nějaké klidné místo, kde se budeme věnovat třídění fotografií a ucelení poznámek v našem deníku.
Po vystěhování pokoje a snídani si necháme batohy na recepci a jdeme si ještě jednou projít včerejší trasu v odlehlých koutech starého města. Konkrétně směřujeme na jedno náměstíčko s lidovou vývařovnou, dvěma chrámy a posvátným stromem, kde vysedávají indičtí dědečci u partičky karet. Mávneme na usměvavého holiče a vracíme se na rušnou „obchodní třídu“. Na Jodhpuru se nám líbí, že staré město žije pořád svým obvyklým neturistickým životem. Snad všechny obchody, které míjíme jsou ryze pro indické spotřebitele. Ženy si zde vybírají látky na své sárí, nakupují zeleninu a koření. Muži obvykle nekupují nic. Toto pohlaví je zastoupeno převážně na straně prodávajících. Jsou zde obchody s domácími potřebami, léky, železářství, drogérie a tak dále, a tak dále. My se však dnes nákupů vzdáváme. Odchytáváme rikšáka a přesuneme se do parku k paláci Mandor. Toto bývalé hlavní město Márváru bylo založeno dávno před postavením Jodhpuru a dnes se zde zachoval, kromě zbytků pevnosti ještě palác a síň hrdinů z 18. století. K síni hrdinů se musím vrátit. Jde o 15 božstev a hrdinů vytesaných do skály, které jsou bohatě štukované a iluminované. Návštěvníci zde zapalují vonné tyčinky a na chvilku spočinou v poklidném rozjímání. Nechceme je rušit a pokračujeme dále. Do samotného paláce se nám moc nechce. Raději stoupáme na hradby starého opevnění. Až na to, že jej okupuje i tlupa opic, je tu klídek. Já jsem přítomnost opiček přijal s nadšením, ovšem Lenka se drží raději s odstupem. Po proniknutí blíže k opičímu gangu se z těchto mile vyhlížejících mazlíčků stávají pěkní čertíci. Varovné prskání a cenění zoubků nám jasně dává najevo, že hranice opičího království byly narušeny. Párkrát klapne závěrka foťáku a zatroubíme k ústupu na bezpečnější pozice do mandorských zahrad. Součástí parku s jezírky a vodními kanály jsou také pohřební svatyně márvárských vládců včetně několika kenotáfů. Posedáváme po lavičkách třídíme fotky, dopisujeme deník a přemýšlíme o tom, jaká je to škoda, že se jodhpurská radnice této oáze klidu nevěnuje trošku více. Není zde sice vyloženě nepořádek, ale trošku investic do oprav laviček, mostků a vodotrysků by si zahrady určitě zasloužily.
Zpět do města se vracíme se stejným „dopravcem“. Při nástupu nás obral o 10 rupek za údajné parkování. Zatím se nepřeme, ale odečteme mu to z taxy do centra. Samozřejmě, že se mu to nelíbilo, ale nebylo mu to nic platné. Na rikšáky se v Indii musí tvrdě. To neznamená, že jsme se k nim někdy chovali nějak nevybíravě. Indové jsou tvrdí obchodníci, ovšem vždy jednají v mezích slušnosti. A to se mi na nich líbí nejvíce.
Vystupujeme u nádraží a zaplujeme do restaurace Kalinga. Jedná se o jednu z lepších, tak jsme v očekávání, čím nás překvapí. Našim favoritem jsou bezesporu variace na již popsaný paneer a z masitých jídel to je kuře tika, připravované v peci tandori. Já osobně však nemůžu zapomenout na kuře naložené v másle z restaurace u Červené pevnosti v Dillí. Nikdy jsme nebyli příznivci ostrých jídel, ale Indie nás k obrazu své gastronomie trošku přetvořila. Jídla jsou sice ostrá, ovšem vždy vynikají svou chutí, která pokaždé sílu chilli přebije. Za celou cestu po Indii mi nijak zvláště nechybělo maso, a to se považuji za velkého masožřouta. Zelenina připravená mistry indické kuchyně mě vždycky uspokojila a na maso jsem si ani nevzpomněl. Jediné, co mi zde chybí je káva. Několikrát jsem si tento životabudič zkoušel objednat, ale s vyjímkou jedné, nebo dvou restaurací mi vždy donesli hnědou břečku. Kafaři však nemusí zoufat, tento ranní „startér“ se dá krásně nahradit výborným indickým černým čajem. Vrátím se však k naši restauraci. Objednáváme si paneer (Lenka) kuře tika (já) pivo a placky nan. A hodnocení? Jednička s hvězdičkou a to nehodnotím jen jídlo, ale také perfektní obsluhu a způsob servírování.
Zbytek odpoledne, než nám zatroubí k odjezdu noční vlak do Dillí, trávíme na útulné terase našeho hotelu Cosy. K cestě na nádraží použijeme po obligátních dohadech, obligátní rikšu. Vlak odjíždí na čas, v kupé s námi je ještě jeden Ital a tři Indové, klimatizace funguje, takže už není co napsat a nezbývá než sklopit lůžka, zalehnout a deseti hodinovou cestu zpět do indické metropole prospat.

20.11.
Vstáváme asi hodinu před příjezdem do stanice Old Dillí, kam dorazíme v 7:00. Na dnešní den jsme se moc netěšili. Musíme se dopravit do městečka Ramnagar poblíž Corbetovy tygří rezervace. Nezní to zase tak složitě, ale zabere nám to celý den. Přesun začne frontou na žetony v metru, dále tlačenicí v metru a následuje to hlavní - hledání toho správného autobusového nádraží. Což se nám na podruhé daří. Stále však nemáme vyhráno. Poznat, odkud autobus jede je dalším oříškem. Také ten se nám po chvíli daří rozlousknout. Dokonce jsme i úspěšně obsadili dvě místa v něčem co autobus připomínalo. Nejhorší však byla cesta samotná. Trvala osm hodin a courali jsme se snad přes všechny zapadákovy celé Indie. Jediným světlým bodem bylo překonání řeky Gangy. Krajina byla po větší část jízdy převážně zemědělská s dominujícími políčky cukrové třtiny. A právě náklaďáky převážející tuto surovinu do cukrovarů byly hlavní příčinou našeho utrpení.
Tygří rezervace Jima Corbetta byla založena v roce 1936 (nejprve se jmenovala Hailey, pak Rámganga a až v roce 1957 dostala jméno po tomto legendárním „lovci“ tygrů), jako první národní park v Indii. Na rozloze 1318 km2 žijí kromě několika tygrů i divocí sloni, levharti, medvěd pyskatý, krokodýl bahenní, několik druhů vysoké a další endemičtí živočichové. Spatřit tygra na vlastní oči je sice otázka velké náhody, ale naděje umírá poslední.
Po příjezdu do cíle a ubytování se jednom ze dvou hotelů se jdeme hned najíst a s plnými žaludky vyjdeme do ulic. Tedy, vlastně jedné ulice. Po chvilce jsme však zpět v hotelu. V Ramnagaru opravdu chcípl pes. Nebýt hlavní kanceláře vyřizující povolení a vstupy do parku, turista by o něho snad ani nezavadil. Na recepci hotelu jsme se začali vyptávat, jak to chodí s návštěvou parku, co pro to musíme udělat a hlavně, kdy otevírá kancelář. Recepční byl velmi milý, někam zavolal a že prý máme počkat na pokoji na příchod člověka, který nám vše osvětlí. Za dvacet minut někdo zaťuká na dveře a vstoupí sympaťák v sikhském turbanu. Vše nám ve zkratce objasní a program na zítřek je vyřešen.
Noc byla krutá. Vůbec jsme se nevyspali. A nebylo to proto, že bychom se na výlet do džungle tak strašně těšili, ale nejprve nás nenechá usnout noční život ramnagárskho bulváru a ve čtyři ráno nás zase probudí šikovatel odjezdů autobusů k posvátným koupelím v Ganze, který nám huláká pod okny do mikrofonu. Opět jsme se trefili do nějakého indického svátku.

21.11.
Dnešní den nám slibuje mnoho zážitků. Čáru přes rozpočet nám však udělá rezervační kancelář, když nám ranger za její přepážkou sdělí, že všechny ubytovací kapacity uvnitř parku jsou obsazeny. Musíme se tedy spokojit s čtyř hodinovou návštěvou v teréňáku. Pokusíme si aspoň zajistit lístky na vlak zpět do Dillí. Opakovat si zážitek z cestování autobusem opravdu nechceme. Vlak byl sice plně obsazen, ale díky našemu sikhskému průvodci se dostáváme na první místa čekací listiny. Všechny tyto vyřizovačky nám zabraly celé dopoledne. Do parku tedy vyrážíme až po obědě. Z asfaltky sjedeme už před vjezdem do rezervace. Začínáme se pomalu nořit do džungle. Jedeme spíše korytem řeky, než cestou, kterou lemuje neprostupná hradba stromů a keřů. Zvěř se nám zatím vyhýbá, ale podle stop tady zřejmě opravdu něco žije. Už kousek za branou pozorujeme stopy tygra a divokého slona a po pár metrech i medvěda. To je taky ale, to jediné, co jsme z těchto velkých zvířat viděli. No, ještě snad sloní trus. Osobně se nám představily různé opice, divoký páv, vysoká a divoké prase. I přes tento relativní neúspěch se nám vyjížďka líbila. Už jen kvůli tichu, které protkly jenom zvuky, nám do teď známé výhradně z dobrodružných filmů. Občas projíždíme opravdu po ofroadových cestách a přebrodění koryta napůl vyschlé řeky, není nic neobvyklého. Náš řidič a průvodce v jedné osobě se nám opravdu věnuje. Neustále hledá různé odlehlé kouty, kde vždy několik minut čekáme, zda se přece jen neobjeví něco většího, než byli zatím různí jelínci a daňci (co konkrétně to bylo za vysokou nevím, proto je pojmenovávám takhle). Buď to jsou lenoši líní, nebo jim návštěva z ČR připadá málo atraktivní. Do hotelu přijíždíme už za tmy a na otevřeném teréňáku jsme docela prochladli. K večeři si objednáváme konvici horkého čaje, oblíbený paneer a doufáme, že to neodstonáme. Hned jak dojíme zalézáme do spacáků a k velké radosti Lenky sledujeme až do vytuhnutí nekonečný zápas v kriketu.

22.11.
Po snídani a vřelém rozloučení se v hotelu jdeme na nádraží pěšky. Kráčíme s lehkými obavami, protože máme lístky pouze na čekací listinu, ale štěstí nám přeje. Úředník u okýnka mění naši čekačku na místenku. Hurá, nemusíme autobusem. Cesta vlakem trvala pět hodin a přijíždíme opět na stanici Old Dillí. To by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybychom nemuseli absolvovat ubíjející frontu na žetony do metra. V jednu chvíli jsem už nevydržel přihlížet neustálému předbíhání a začnu česky řvát na celý vestibul. Zřejmě jsem na Indy zapůsobil, protože se fronta na chvíli vrátila do formace zástupu jednotlivců. Nově příchozí však zase začali pronikat přímo k podávajícímu. To už bylo na mě opravdu moc. Vyskočím z řady, vlítnu k přepážce a udělám tam pořádek po Česku. Pány, dámy, děti všechny předbíhače nekompromisně vyhazuji a vlastním tělem hrdinně bráním (za pochvalného mručení všech poctivě čekajících) okénko před drzými nájezdníky. Po chvilce opustí zástup i jeden z Indů (asi je mu trapné, že pořádek v jeho zemi sjednává cizinec) a střídá mou funkci drába.
Po příjezdu do stanice New Dillí se nejprve ubytujeme v hotelu pod oblíbenou restaurací Sam´s Café. A jelikož chceme zůstat jen do 3:00 daří se mi usmlouvat i lepší cenu. Součástí pokoje je také koupelna s teplou sprchou. Bez jejího použití by nás asi do Evropy vůbec nevpustili.
Po opravdu vydatné „obědovečeři“ se vyhrneme na Main Bazar utratit poslední Rupie za suvenýry a hlavně sárí pro Lenku a mojí sestru Inku. Tento tradiční indický oděv, který je zde stále populární, kupujeme v jednom ze specializovaných obchůdků v boční ulici. Usedáme na koberec a obchodník před námi otevírá jednu krabici za druhou. Z přehršle barev a vzorů vybíráme zelené a fialové obě se zlatým lemováním. Dokonce nám prodejce uspořádá i instruktáž jeho oblékání. Sárí vlastně existují dva typy. Klasické (to jsme si pořídili my), je pruh látky, do kterého se dámy zavinují a používá se k slavnostnějším příležitostem. Druhý modernější je ve skutečnosti takový kaftan s krátkým rukávem, pod který se nosí něco jako tepláky, doplněn je šálou přes ramena. Tento se používá převážně k běžnému nošení ve všední dny. I když opravdové dámy vyrazí třeba na nákup zeleniny také v klasickém modelu s krásnými vzory a zdobením. Každá indická žena (mimo opravdu těch nejchudších) má doma běžně tak sedm až deset kusů. Minimálně na každý den v týdnu jiné. Jen podle kvality látky a množství zdobení se dá poznat z které kasty dotyčná žena pochází.
Zbylé drobné utrácíme za náramky a různé drobné dárky. Pak už následuje deratizace našich těl a věcí, balení zavazadel a spánek. Zítra vstáváme opravdu brzo.

23.11.
Předem domluvené taxi je u hotelových dveří přesně. Na letišti jsme včas. Jak už je ale, pro tuto cestu typické, máme opět problém s odletem. Turci let do Istanbulu zrušili. Máme však zase trošku štěstí, protože nás umístil, i spolu s dvěma holčinami, co sjížděly Brahmaputru, a jedním Američanem, do letadla ukrajinských Aerosvit do Kyjeva a následně do Prahy. Na rychlo měníme poslední papírové Rupie za Eura a společně se zbytkem naší transformované skupinky míříme k odbavení. Až do nástupu do pražského letadla se musíme kvůli společné letence držet pohromadě.
Kyjevské letiště je velikostí srovnatelné s brněnským autobusovým nádražím Zvonařka. Takže návštěva obou obchodů bezcelní zóny nám všem nezabere ani hodinu a postupně se všichni sejdeme na baru v odletové hale. U ukrajinského piva si postupně sdělujeme dojmy z právě končící cesty po Indii a náramně se při tom bavíme. V Praze jsme na čas a dokonce nám tato změna ušetřila dobré tři hodiny čekání, které bychom za dodržení letového plánu prožili v Istanbulu. Zavazadla nám došla v pořádku a máme čas si změnit i lístky na autobus do Brna, který odjíždí za dvacet minut. Jediným škraloupem je prasknutí placatky se slivovicí v mém batohu. Aspoň všichni poznají, že jsme z Moravy. Doma jsme pohodlně už v sedm hodin.

Závěr.
O Indii jsem četl před cestou mnoho cestopisů. Všichni cestovatelé v nich pořád nadávali na špínu a neodbytné prodavače, taxikáře a různé nadhaněče. My jsme si na letenkách přečetli že letíme do INDIE! Takže, co by nás mělo zaskočit? Přivítala nás země milých a přátelských lidí a ta „trocha“ odpadků nestojí ani za řeč :-).

Sepsal: Marek Schauer

Žádné komentáře: