pátek 11. června 1999

Německo, Lucembursko, Belgie, Holandsko, 2009 - deník

1.8.
První den naší výpravy jsme pojmenovali dnem dálnic. Po dálničním peklu jménem D1 jsme se ocitli v ráji jménem německá dálniční síť. Kilometry ubíhali a s malou zastávkou na benzínce s dětským hřištěm, kde se náš třináctiměsíční Adámek dostatečně vyskotačil, jsme se v 18:00 ocitli před problémem, kde v Německu přespíme. Lenka začala studovat naší trasu v mapě a rozhodla, že městečko Bad Wimpfen je to pravé. Sjíždíme z dálnice a po osmi kilometrech vjíždíme do okouzlujícího světa hrázděných staveb obklopených hradbami. Nejprve zastavujeme v turistických informacích u historického nádraží, kde si z letáčku vybíráme penzion v centru a jedeme se ubytovat. Pokoj je pěkný, ale bohužel nemají dětskou postýlku. Nedá se nic dělat. Na hledání dalšího penzionu už nemáme čas. Přichází totiž doba krmení. Já jsem v mezičase trošku upravil ležení, aby se nám Adam v noci neskutálel, a po uspokojení našeho syna se jdeme společně najíst a prozkoumat městečko. Procházíme úzké uličky s barevnými hrázděnými domy až na náměstí s kostelem a vysokou věží. Celé město se nachází na vyvýšeném břehu nad řekou Neckar, na kterou jsou z městského opevnění pěkné výhledy. Škoda, že celkový pohled na krajinu ruší nedaleká továrna. Z hradeb se vracíme zpět do uliček a kousek od spodní brány neodoláme jedné z restaurací a v zahradním dvorku povečeříme místní specialitu. Šlo o tašky plněné směsí masa a koření podávající se s různou omáčkou, nebo přílohou. Lenka zvolila špenát se smetanou a já žampiony se slaninou. Moc jsme si pochutnali. Škoda, že místní pivo, které jsme podle barvy pojmenovali pomo-cimo (žlutá točená limonáda) podobně i chutnalo. Po dobu, co jsme večeřeli, náš klouček spokojeně usnul a můžeme ho v klidu transportovat do pokoje našeho penzionu. Jsme rádi, že vše proběhlo takhle rychle. Máme zítra před sebou ještě kus cesty.

2.8.
Vstáváme do pošmourného dne. Po snídani ještě jednou procházíme střed města, ale po chvilce nás zpět do auta zahání déšť. Ten nás provázel skoro celou cestu. Poslední zastávku v Německu jsme udělali v městě Trier, ke kterému nás zlákala cedule u dálnice s odkazem na památku UNESCO. Jde o římskou bránu do městského opevnění známou pod jménem Porta Negra. Ovšem, ještě než se dostaneme do centra, zastavujeme u restaurace rychlého občerstvení kde nakrmíme Adama i sebe. Zastávka, kromě zahnání hladu, byla užitečná i z hlediska deště. Konečně totiž přestalo pršet. Parkujeme v boční uličce kousek od centra a jdeme směrem k bráně. Už je nám jasný její název. Obrovská černá stavba vypadá mezi barevnými domy dosti strašidelně. Má několik pater a je možnost se podívat i dovnitř. Což nám kočárek s Adámkem nedovolil. Pokračujeme hlavní třídou až na náměstí. A protože jsme v kraji Moselských vinic, neodoláme malému stánku a jednu skleničku si dopřejeme. Víno je dobré, ale na náš vkus moc sladké. V centru Triéru stojí, kromě Porty Negry, za povšimnutí i bazilika, která byla přebudována z rodinného sídla matky Constantina, Heleny, která ho věnovala triérským biskupům. Z Trieru je to Lucemburska už je kousek. Stačí překročit hraniční řeku Mosel a vjíždíme do domoviny našeho otce vlasti. První zastavení je, jak jinak, než v hlavním městě Luxembourg. Všude se hlásá, že jde o město zapsané do seznamu UNESCO, ale při porovnání s Prahou jde pravděpodobně o protekci úředníků EU. Historický střed města se vypíná na vysokém ostrohu nad řekou Mamer. Jsou zde vidět zbytky opevnění s velkými klenutými mosty a strážními baštami. Za hradbami se nachází vnitřní město s upravenými domy a náměstími. Na nás metropole Lucemburska moc dojem neudělala až na absolutní čistotu a pořádek. Většinu času v Lucembursku však chceme strávit v Ardenách. Zamíříme tedy na sever a ubytováváme se na střeše Lucemburska ve vesnici Bourscheid, kde se nachází i stejnojmenný hrad. Lucembursko je z většiny stát farmářů. Tomu odpovídá i jejich kuchyně, která je velice podobná té naší. Jako typické místní jídlo nám bylo předloženo uzené, brambor a zelené fazolové lusky.

3.8.
Dost bylo motorizmu. Hurá na kola. No vlastně, ne tak doslova. Jelikož se náš penzion nachází až na vrcholcích Arden, tak by nás cyklonávrat do penzionu asi zahubil. Sjíždíme tedy ještě kousek autem do vesnice Brandenbourg. Cestou si ovšem neodpustíme návštěvu vcelku zachovalého hradu v Bourscheidu. Interiéry síní nejsou sice vybavené tak, jak to známe z našich hradů a zámků, ale jako celek na nás hrad udělal dojem. Zejména rozsáhlé opevnění se strážními baštami a rondely. Zajímavé bylo i zjištění, že jednou z rodin, která hrad vlastnila, byl i známý rod Metternichů. Brandenbourg nás přivítal také výhledem na zříceninu hradu. My však máme v plánu navštívit jinou větší a zachovalejší středověkou stavbu. Hrad ve Viandenu. Vykládáme kola, připojujeme vozíček pro Adámka a bez mapy, vybaveni pouze instinktem a navigací vyrážíme do kopců. Snažíme se vyhýbat frekventovaným silnicím tak důkladně, až se ocitneme uprostřed polí. Nejprve se nám daří držet vytýčený směr po polňačkách. Nakonec nás však offroadová vložka nemine. Zázrakem se po překonání několika polích (naštěstí již sklizených) a několika mezí dostáváme opět na silnici. Ztrácíme sice těžce vydobytou nadmořskou výšku, ale směr máme dobrý. Ve Feuhrenu se napojujeme na cyklostezku, která nás dovede bezpečně až do kýženého Viandenu. Hrad je, jak jinak, než na kopci. Takže po příjemném sjezdíku nás čeká opět vrchařská prémie. V půlce stoupání se lehce občerstvíme a po chvilce již jako rytíři na hliníkových koních vjíždíme branou na první nádvoří. Opevnění je plné vojáků v dobových kostýmech doprovázených dvorními dámami a panoši. Jaké je ale naše překvapení, když z jejich ležení slyšíme češtinu. Pro letošní sezónu se o zábavu turistů starají historické soubory snad ze všech koutů naší vlasti. U stanu pruských vojáků neodolám a kluky česky pozdravím. Soubor bude za okamžik vystupovat, tak se jdeme podívat, jak jim to půjde. Sál je naplněn k prasknutí, ale my máme díky českému občanství VIP místa v první řadě. Díky kluci. Kromě šermířských soubojů zde vystupují i tanečníci a hudebníci. Zejména dudáci z Plzně to uměli pořádně rozbalit. Doba pokročila. Loučíme se s kumštýři a opět osedláváme naše oře. Nechce se nám vracet se stejnou cestou a hlavně sjíždět do údolí, takže míříme zase vzhůru. Odměnou jsou nám krásné výhledy po kopcích a údolích. Následný osmikilometrový sjezd nás už přivádí neomylně až k našemu autu. Je čas krmení a malé hřišťátko se samo nabízí k provedení tohoto každovečerního rituálů. Když už jsme v tom, povečeříme taky. Aspoň jsme na čerstvém vzduchu. Dnešní cyklovýlet se nám moc líbil. Nikdo z nás v Lucembursku nečekal takhle krásnou krajinu. I když musím říct, že pro cyklistu s vozíčkem je to teda záhul. Jede se buď do kopce, nebo s kopce. Rovinku by člověk pohledal. Ne nadarmo sem jezdí trénovat národní týmy z Holandska, Francie i Belgie.

4.8.
Až teprve teď zjišťujeme, že dvě noci byly na Lucembursko málo. Proto, ještě než překročíme hranice do Belgie, zajedeme se podívat do města Clervaux. V mapě je označeno, jako turisticky zajímavé, tak jsme zvědaví, čím nás překvapí. Už při příjezdu do údolí poznáváme, že žlutý rámeček u jeho názvu v mapě nebyl nadarmo. Dominantou města je krásný sněhově bílý hrad. Škoda, že se uvnitř nachází jen muzeum fotografií. Prohlídku tak končíme už na nádvoří. Škoda. Projdeme si aspoň podhradí a odjíždíme, směr Brusel. Do belgické metropole přijíždíme zrovna v poledne. Auto parkujeme v podzemních garážích v centru a spěcháme k prvnímu stánku s frity. Toto typické jídlo Belgičanů podávané v kornoutu s omáčkou dle výběru nám zahání ten největší hlad. Co jsou to frity? Nic jiného, než bramborové hranolky. Belgičané jsou na ně a stánky, kde se prodávají náležitě hrdí. Dokonce se traduje, že hranolky a faast - foody pochází právě z Belgie. Lehce zamaštění se vydáváme na první seznamovací prohlídku Bruselu. Náměstí Grand Place, původně městské tržiště, z 12 století, je považováno za nejskvostnější v Evropě. Lemují ho překrásné domy s pozlacenými štíty a malovanými fasádami. Hlavní dominantou náměstí je však gotická radnice z 15 století zabírající celou jednu jeho stranu. Z Grote Marktu, jak ho nazývají Bruselané, je to už jen kousek k slavnému čurajícímu chlapečkovi (Manneken pis). Celá socha je dosti malá a nenápadná. Nebýt davu turistů, tak bychom ho lehce minuli. Pořizujeme si dokumentární fotografii a chvilku se touláme v úzkých uličkách plné kaváren, obchůdků a bohužel i turistů. Opouštíme proto centrum a míříme do muzea komiksů, kde chceme pořídit Adámkovi plakát slavného Tintina do jeho dětského pokoje. Cestou náhodou procházíme kolem vyhlášené kavárny Mort Subite (náhlá smrt). Čtvercové sloupy od stropu k podlaze, mosazné věšáky, masivní zrcadla dělají z této hospůdky s morbidním názvem jedinečné místo, kde si můžeme dopřát vyhlášené belgické pivo s ovocnou příchutí. Lenka si objednává malinové (framboise) a já třešňové (kriek). Jako ochutnávka dobrý, ale příště raději zůstanu u klasiky. Lence naopak náramně chutná. Národní belgické komiksové muzeum je situováno kus od centra. Nacházíme ho však bez větších problémů. Kupujeme plakát a odtrháváme Adámka od regálů plných knížek a časopisů. Škoda, že všechny výtisky Tintinových dobrodružství v češtině jsou již vyprodané. Našli jsme jen posledního Mohykána ve slovenštině a to není to pravé ořechové. Brusel na nás zanechal smíšené pocity zástavba jako by postrádala pevnou ruku městského architekta. Kousek za historickým centrem se nekontrolovatelně mísí staré domy s novými, velké s malými, ale to je prý právě pro Brusel typické. Ještě, než se přesuneme do Gentu neodpustíme si zastávku u Atomia. Povinná fotečka a pokračujeme do již předem rezervovaného kempu asi pět kilometrů od centra studentského Gentu. Výhodou je i poloha u jezera Blaarmeersen, které sem přitahuje davy koupání chtivých Genťanů. Stavíme si stan a připravujeme večeři. Mezi všemi karavany a mega stany působí naše horolezecká kulička spíše jako příbytek pro psy. Tak jsme náš stan také pojmenovali. Naši sousedé jsou holandská a francouzská rodina. Snažíme se skamarádit, ale jsou to studení čumáci. Zahlásí je hi, úsměv a jdou si po svých. No nic, dojíme večeři a jdeme se projít k jezeru. I když je už skoro večer, je stále v obležení. Veškeré naše pokusy uspat Adama tedy ztroskotají. Chvilku posedíme nad belgickým pivem a jdeme připravit našeho syna na první stanování.

5.8.
První stanování proběhlo překvapivě bez problémů. Jen Lenka si stěžuje, že se při každém Adamovu pohybu budila a kloučka kontrolovala. To mělo i vliv na náš odjezd do Gentu. Nechal jsem Leku dospat noc a i když jsme šlápli do pedálů, tak jsme půvabného gentského nábřeží dosáhli až v pravé poledne. Vyhlédli jsme si příjemnou zahrádku a objednáváme si belgické speciality – Waterzooi (krémový kuřecí pokrm se zeleninou) a Slávky jedlé vařené ve víně. Požitek z jídla nám kazil jen Adámek deroucí se z vozíčku a dožadující se naší pozornosti. Za první památkou v Gentu zamíříme do vodou obklopeného sídla gentských hrabat, hradu Gravensteen z 12 století. Ale i zde dosáhneme jen prvního nádvoří. Adámek totiž právě usnul. Je nám ho líto budit, takže za dalšími zajímavosti Gentu pokračujeme s šípkovou Růženkou ve vozíčku. Kroužíme kolem věže Belfort (UNESCO) a katedrály St – Baafskathedraal (uvnitř se nachází slavný obraz Klanění se beránkovi) až se spletí uliček dostáváme zpět na nábřeží s těmi nejhezčími domy z celého Gentu. Usedáme do jedné z hospůdek a pozorujíc hemžení kolem, testujeme širokou škálu belgických piv. Gent leží na soutoku dvou řek ve středu trojúhelníku Brusel, Antverpy a Bruggy. Zvláštní ráz tomuto středověkému městu však dává přítomnost studentů. Odpoledne, až odjedou poslední návštěvníci, ožívají ulice živou hudbou, plní se kluby a hospůdky. Gent, jako by omládl. Každý večer je vlastně večírkem, který končí až příchodem prvního památek chtivého turisty. My opouštíme Gent také. Vracíme se do kempu. Lenka připravuje Adama na spaní a já vařím večeři. Neodhadl jsem množství těstovin, takže se lehce přejídáme. Bohužel pro Lenku to má za následek lehčí žaludeční nevolnost. Do rána je naštěstí vše v pořádku.

6.8.
Gent se nám moc líbil, tak s napětím čekáme, čím nás překvapí Bruggy. Než ale navštívíme tuto gotickou perlu Beneluxu. Dopřejeme Adámkovi premiérové setkání s mořem. V Oostende zaparkujeme auto u pobřeží Severního moře a zamíříme k nejvyhlášenější pláži v Belgii. Jsme sice trošku zklamaní z hotelových komplexů a dlážděných promenád, ovšem Adámek tuto betonovou džungli zřejmě vůbec nevnímá. Jako v hypnóze zírá směrem k vlnám příboje. Tak, tak stačíme vyprostit našeho kloučka z bodýčka a už se cachtá ve vlnách. Takové nadšení jsme u něho ještě nezažili. O to horší byla snaha Adámka od příboje odpoutat. Nepomohlo ani rozhození hraček do písku, ani terénní vsuvky v kočárku po pláži. Náš klouček má jen jeden zájem. Moře, moře a moře. Srdce rvoucí pláč neustává, ani když Oostende opouštíme. Naštěstí ho jízda po dálnici spolehlivě uspala. V Bruggách parkujeme kousek od centra, což je super, ale maximální doba stání je jen tři hodiny. Doufáme, že nás neodtáhnou. Od Brugg jsme čekali hodně, ale realita byla snad ještě překvapivější. Člověk jako by vstupoval do obrovského muzea. Harmonická gotická architektura, loukami lemované kanály a náměstíčka zaplněné trhy vypadají až neuvěřitelně starobyle. V ulicích se prohání kočáry tažené koňmi a kanály zaplňují čluny s  turisty. My začínáme prohlídku v Begijnhofu což byl a vlastně ještě je takový domov důchodců pro vysloužilé jeptišky a svobodné dámy. Zvenku drsné a nedobytné, uvnitř však poklidné a zelené místo s  malými domky v kruhu jako by ani do rušných Brugg nepatřilo. Dámy v černém zde můžou opravdu prožít spokojené stáří. Kousek od mostu do Begijnhofu ochutnáváme další belgickou kulinářskou specialitu, vafle. Já osobně moc na sladké nejsem, ale to co jsem právě ochutnal, byla pohádka. Když Lenka viděla, jak se mi dělají boule za ušima, pustila se do vaflí z druhé strany a bylo po pohádce. Při pokusu dosáhnout hlavního náměstí jsme se unášení proudem lidí rozhodli, že takto si vychutnávat historii nebudeme. Po prohlídce náměstí Markt, které bylo snad ještě krásnější než to v Bruselu a okolních památek (věž Belfort, pivovar Brouwerij de Halve Maan) utíkáme do uliček lemovanými kanály kavárnami a hlavně čokoládovnami. Nejprve vydržíme jen tak pokukovat po výlohách, ale nakonec stejně podlehne. A jelikož je dnes dosti pekelné vedro, tím pádem nákupem této kalorické bomby naši prohlídku Brugg končíme. Stejně už nám za chvilku vyprší doba povoleného parkování. Po návratu na naše místo v kempu se jako šílení vrhneme na sladký balíček a nekřesťansky zhřešíme proti všem pravidlům zdravé výživy. Belgická čokoláda je opravdu bomba. Po večeři se procházíme kolem jezera a bláhově doufáme, že náš andílek usne spánkem spravedlivým. Po dnešním, zážitky nabytém dni to bude asi problém.

7.8.
Dnešní den strávíme převážně v autě. Opouštíme zemi hranolků, vaflí a čokolády a míříme k severnějšímu sousedovi do země tulipánů, sýra a dřeváků. Projíždíme skoro celým Holandskem až do provincie Frieseland. Příštích několik dní bychom chtěli strávit v okolí jezera Sneekermeer (Snitser Mar). Ubytováni nejprve hledáme v městečku Terherne. Bohužel neúspěšně. Všechny penziony jsou plné jachtařů a lodníků. Naštěstí v jednom přístavu narážíme na starší paní, která nám prostřednictvím telefonu zajistí ubytování na farmě její přítelkyně u Goingarijpu. Zde si pronajímáme apartmán s pokojem, kuchyňským koutem, ložnici a hlavně vstupem na překrásnou zahradu s posezením. Místo nás nadchlo. Z oken máme výhled na pastviny s jezerem v pozadí a kousek od budovy vede i kanál propojující jezero Sneekermeer a Langwarder Wielen po kterém sem a tam propluje i plachetnice, nebo motorová loď. Pozítří máme také v plánu si nějaké to plavidlo pronajmout a prozkoumat obě jezera s přilehlými kanály. Hned po vybalení našich věcí sedáme na kolo, připojujeme vozík a jedeme do pěti kilometrů vzdáleného městečka Joure doplnit zásoby potravin. Ve městě se zrovna koná nějaká sláva. Hlavní ulice je plná lidí, všude se točí pivo a zrovna to pěkně od podlahy rozbalila místní rocková kapela. Poslechneme si pár fláků a vracíme se na farmu. Adámek usnul hned po krmení, takže máme pro sebe celý večer, který strávíme na terase. Sice trošku pofukuje, ale je nám fajn. Po několika dnech prožitých převážně ve městech jsme návrat k přírodě přivítali.

8.8.
Pro dnešní cyklistický den nám počasí vyšlo. Je lehce pod mrakem, takže nebude žádný pařák. Chystáme se na kole objet celé jezero. Nejdříve si však u maríny kousek za farmou zamluvíme loď na zítřejší výlet po jezerech. Další naší zastávkou je městečko Terherne. Je to spíše město jachtařů, ale má své kouzlo. Je zde více křižovatek vodních, než těch suchozemských. U jednoho ze zdvihacích mostů přes vodní kanál neodoláme lákadlu ranní kávy z vývěsního štítu. Adámek ve vozíčku usnul, tak toho musíme využít. Holandské cyklostezky nemají chybu. Po hladkém povrchu svištíme jak o závod. Vpravo pasoucí se krávy, vlevo předjíždíme plachetnice plující po kanálu princezny Margriety na otevřené jezero. Na oběd se zastavíme v jedné marině, kterých je kolem jezera plno. Kousek dál za restaurací pak narazíme na ruční zdymadlo, kde se právě dva chlapi, podporování křehkými slečinkami, snaží zaplavit komoru. Ochotně jim pomůžeme s uzavřením vrat. Je to celkem fuška, ale vše se zdařilo. Obě lodě proplouvají a my už zase můžeme uhánět směrem k městu Sneek. Až do centra to jde na kole. Na hlavní třídě a okolí je ovšem cyklistika zakázána. Není se čemu divit. Mezi proudy holandských rodinek užívající si sobotní odpoledne se jet stejně nedá. Nejhezčí část města je v okolí historické vodní brány, kde se v minulosti vybíralo míto u lodí, které chtěli vplout do Sneeku za obchodem. Cyklostezka nás vede dál kolem hlavního kanálu až k výpadovce ke městu Joure. Na náš vkus tu ale jezdí příliš aut, tak to riskneme a odbočujeme do nitra ptačí rezervace, kde tušíme naší farmu. Podle mapy bychom měli překonat kanál. Most však v mapě zakreslen není. Přesto to nevzdáváme a jedeme dál. Ale až po chvilce zjistíme, v čem je zakopaný pes. U jednoho jachtklubu narážíme na přívoz pro pěší a cyklisty. Je zde i malá restaurace s krásnou travičkou. Protože jedeme už dlouho, zastavíme se na polévku dle denní nabídky (výborná, krémová s cuketou) a necháme proskočit i Adámka. Po překonání vodní magistrály to je k naší farmě už jen pár šlápnutí do pedálů. Dnešní večer nám však štěstí nepřeje. Adámek se nějak nemá k tomu, aby usnul. Takže včerejší romantiku bohužel nezopakujeme.

9.8.
„Pane kapitáne“. Tak si nechám dnes říkat celý den. Náš škuner je již připraven, ták vzhůru na palubu. No, zas tak jednoduché to nebylo. Před vyplutím jsme absolvovali zkušební plavbu s nácvikem přistání a ukázkou hlavních vodních značek. Všechno se zdálo být jasné, tak teď už doopravdy. „Plnou parou vpřed“! Po překonání úzké přístavní vpusti se konečně ocitáme na otevřené hladině jezera Snitser Mar. Nejprve nejistě, po chvilce však už naplno zkouším, co naše loď dovede. Naftový motor skučí na plné otáčky, za zádí se dělají vlny, až plavidla parkující u břehu nadskakují, ale nějakou závratnou rychlost nepozorujeme. Pro vodní dopravní prostředky platí asi jiná rychlostní měřítka. Útěchou nám je aspoň to, že ostatní „kocábky“ zůstávají daleko za námi. Jezero nás už nebaví, takže otáčím kormidlem a zamířím do kanálu Noarder Alde. Je to právě ten kanál, který jsme včera překonali přívozem. U mola jachtklubu si trénujeme první přistání. Místa je tam dost, tak do toho. Trošku to bouchlo, pak taky škrtlo, ale ochranné vaky na bocích naštěstí vše zachytily, takže ke škodám nedošlo. Z pozice kapitána vynadám plavčíkovi a zase vyplouváme. Následující plavba je již bez dramatických okamžiků. Chvilku si to za kormidlem zkusí i Lenka a překvapivě jí to jde lépe než s volantem. Postupně proplouváme větší i menší laguny, až se znovu ocitneme na jezeře Snitser Mar. Kromě nás se však otrkal i Adámek. Začíná šubeřit po kajutě a stále častěji si to štráduje na záď. To by tak nevadilo, ale právě odsud je největší šance, že skončí ve své zamilované vodičce. Už, už chceme otočit loď a zamířit si to do přístavu, když se Lence konečně daří Adámka uspat. Hurá, na „otevřené moře“. Plavba po jezeře je fajn, ale kanály jsou daleko zábavnější. Proplouváme všemi možnými průplavy, podplouváme mosty a stavíme v marínách, tentokrát již působíme jako protřelí námořníci. I zakotvení v našem oblíbeném jachtklubu na polívku se nám podařilo excelentně. Na poslední plavbu si dokonce troufneme úzkým kanálem kolem naší farmy. Na sklonku dne vracíme v pořádku loď a slibujeme si, že tuto aktivitu rozhodně zahrneme do plánů na některou z našich dalších cest. Hlavní výhodou plavení se po holandských kanálech je to, že k tomu člověk nepotřebuje žádné osvědčení.

10.8.
Opět nastává čas přesunů. Loučíme se s paní domácí a z jezernatého Frieselandu zamíříme do města proslaveného sýrem – Gouda. Cestou si však neodpustíme návštěvu místa hrobu slavného Čecha, učitele národů, Jana Amose Komenského v Naardenu. Už samotné město stojí za návštěvu. Pevnost obehnaná hradbami s vodním příkopem z 18 století (půdorys najdeme i na naší dvousetkoruně) je perfektně zachovalá a to i včetně mohutných parkánů a bastiliónů. Jelikož je ale pondělí a muzeum J. A. Komenského je majetkem České Republiky, visí na vstupních dveřích česky psaná cedulka „ZAVŘENO“. Co se dá dělat. V pondělí je u památek v České Republice zavírací den. Procházíme úzké dlážděné ulice města s nízkým, úhlednými domy až nám pořádně vyhládne. Ale i tady nepochodíme. Sice je již notně po třinácté hodině, avšak všechny naardenské restaurace mají ještě zavřeno. Majitele teprve větrají, prostírají stoly a na naše hladové dotazy nám odpovídají, že máme přijít až ve tři. Tak dlouho čekat nechceme. Smutně opouštíme malé, ale pro Čechy historicky významné městečko. Náš hlad ukojíme (kroketten – nizozemská specialita z mletého masa) až v nedalekém a neméně pěkném Muidenu s vodním hradem z 15 století. Do hradu se však kvůli kočárku opět nepodíváme. Nevadí. I z venku je na něj nádherný pohled. Z Muidenu pokračujeme do Goudy již bez zastávek. Štěstí nás však opouští i tady. I po několika pokusech se nám nedaří najít ubytování. Až teprve na sklonku dne přijíždíme do kempu kousek za městem a stavíme stan a vaříme večeří. Tu však musíme dojíst v autě. Začalo totiž hustě pršet. Chtě nechtě musíme do stanu a snažíme se uspat Adámka. Naštěstí, a toto slovo dnes používám poprvé, se nám to daří rychle. Na závěr ještě Lenka zjišťuje, že v Naardenu pravděpodobně nechala svoji oblíbenou cestovatelskou mikinu. Už jdeme raději spát.

11.8.
Ráno sice ještě trošku poprchává, ale i tak jsme rozhodnuti vyrazit kolmo do Utrechtu. Na kole vlastně pojedeme spíše zpátky. Do Utrechtu se totiž přemístíme vlakem z Goudy. Cestou do města sýrů nás kousek za kempem překvapí nádherný větrný mlýn. Ale i Gouda má své kouzlo. Historický střed je protkán kanály a hlavnímu náměstí vévodí překrásná radnice s červenými okenicemi a malým orlojem. Nádraží je kousek, takže využijeme příležitosti pro ranní kávu a malý dortíček. Holandské vlaky jsou, tak jako celé Holandsko, také přizpůsobeny potřebám cyklistů. Široké nástupní dveře, prostorné chodbičky pro uložení kol a, což jsme ocenili nejvíce, možnost sednout si k našim kolům a vozíčku s Adámkem. Utrecht nás přivítal obrovským a trošku nepřehledným nádražím, která nás po chvilce bloudění vyplivlo kousek od centra. Prohlídku města začínáme u chlouby města staré katedrály stavěné v letech 1254 – 1517. Zdobí ji 113 metrů vysoká věž, která byla až do moderní doby nejvyšší stavbou v Holandsku. Více než polovina katedrály se zřítila v roce 1674 následkem obrovského orkánu, zůstala stát jen věž a východní chór. Půdorys původní obrovské stavy je dodnes patrný v obrysech v dláždění vzniklého náměstí. Jelikož se ve městě nesmí jezdit na kole, zamíříme k zahrádce jedné z restaurací a střídavě se vydáváme na průzkumy okolí. Za zmínku stojí hlavně ulice s velkým kanálem, který se vyznačuje holandskou zvláštností a to hospůdkami, které jsou umístěny až dole u vody a původně sloužili jako skladiště místních obchodníků, kteří své zboží takto jednoduše přemístili z lodí přímo do svých krámků. Z Utrechtu zpátky do Goudy jedeme prakticky po břehu velkého spojovacího kanálu. Na chvilku sice zabloudíme do průmyslové části města, ale nakonec se ke kanálu zase vrátíme, abychom ho mohli v Bodegrávenu nadobro opustit a vydat se do nitra Reeuwijského jezera, které je protkáno úzkými cestičkami na vysušených poldrech. Jednotlivá jezera (čtyři) jsou vzájemně spojená průplavy se zdvihacími mosty. Okolí je asi, vzhledem k výstavním vilkám, velice dobrá adresa. Není se co divit, je tu klid, krásné výhledy a lodí přijedete až na zahradu. Dnešní den, ač to nevypadalo, se nám moc líbil. Ujeli jsme na kole cca. 45 km a hodně jsme toho viděli. I Adámkovi se to zřejmě moc líbilo. I když větší část dnešního výletu ve svém vozítku prospal.

12.8.
Noc nám opět propršela a ráno to nevypadalo o nic lépe. Balíme mokrý stan a jedeme, směr Delfty. Dnešního cyklovýletu se však nechceme jen tak vzdát. Z mých předešlých návštěv Holandska jsem si zapamatoval krásné místo nedaleko Rotterdamu. Romantická krajina okolo jezera s větrnými mlýny se sama nabízí k malé projížďce na kole. Nedbáme mrholení a vyjíždíme. Z původního plánu objet celé jezero však zůstalo jen k zajížďce k nehezčím z mlýnů a pak nás hustý déšť opět zahnal do auta. Stejně tomu bylo i v Delftách. Jen tak prolétneme historické náměstí a po obědě u pouličního stánku se přemístíme do Haagu. Tam pro déšť ani nevystoupíme a město si prohlédneme jen z auta. Moc nelitujeme. Kromě fantazy moderních budov je jedinou historickou památkou Královský palác obklopený vodním příkopem. Využíváme nepřízně počasí a přesouváme se na sever. Musím zmínit i úspěšnou záchrannou akci na vyzvednutí zapomenuté mikiny v Naardenu. Pršet přestalo až v Amsterdamu. My však pokračujeme dále až ke skanzenu větrných mlýnů u Zaansu. Na břehu jezera, ve vesničce s původními dřevěnými na zeleno natřenými domky je umístěno asi deset plně přístupných větrných mlýnů a statků s ukázkami lidových řemesel včetně výroby sýrů. Lenka navštívila jeden z těch největších, ve kterém se v minulosti k našemu údivu nemlelo obilí, ale barvy pro holandské mistry. Jedno stavení se nám však stalo osudné. Neodolali jsme nabídce holandských palačinek. Večeře však Lence neudělala dobře od žaludku. Hned po ubytování v Wormereru se u ní projevili podobné příznaky jako v Gentu. No uvidíme, co přinese ráno.

13.8.
Nevolnost jak rychle přišla, tak rychle odešla. Aspoň nás nepřipraví o návštěvu Amsterdamu. Auto necháváme u hotelu a do hlavního města Holandska jedeme vlakem. Po půlhodině pohodlně vystupujeme na nádraží v centru Amsterdamu a třídou Damrak míříme na náměstí Dam, kde se nachází mimo jiné i královský palác. Jako první pamětihodnost navštívíme Begijnhof. Podobně jako v Bruggách se jednalo o útočiště vdov a vysloužilých jeptišek. Kromě krásných domů je zde však hlavní turistickou atrakcí nejstarší dům v Amsterdamu, který jako jediný přečkal mnohé z požárů minulé doby. Zbytek dne trávíme touláním se okolo kanálů, procházíme ulice plné vysokých a úzkých domů (některé, vlivem měkkého podloží jsou již notně nahnuté a je s podivem, jak v nich můžou jejich majitelé vůbec žít) a posedáváme v kavárnách. Nevynecháme ovšem slavný květinový trh a ještě slavnější čtvrt červených luceren (ještě, že Adámek právě usnul), Rembrantův rodný dům a tržiště poblíž Nieuwmarktu. Amsterdam je jistě krásné město, ale nám připadal takový nějaký špinavý. Asi jsme už trošku zestárli. Z mých předchozích návštěv tohoto města jsem byl vždy nadšen. Amsterdam je město volnomyšlenkářů a mladých, kteří využívají takzvané marihuanové volnosti v místních coffeshopech si dopřávají této měkké drogy. To už pro nás „ novopečené rodiče“ není. Do našeho hotelu se vracíme celý ucaprtaní až pozdě odpoledne. Na dvorku si dopřejeme výborné jídlo a padneme do postelí.

14.8.
V posledním dni naší dovolené chceme skloubit kulturu s pohybem na zdravém vzduchu. Je pátek, takže v nedalekém městečku Alkmaar se koná historický, ale pořád ještě funkční sýrový trh. Náměstí před budovou zachovalých, původních městských vah je plné lidí, kteří se tlačí okolo zábran a sledují tuto tradiční podívanou. Hlavní atrakcí jsou statní chlapíci (někteří už opravdu v letech), kteří v dřevácích a různobarevných kloboucích (každá barva patří konkrétnímu nákupčímu) zvláštním houpavým pohybem nosí na speciálních nosítkách vybrané sýry k převážení a transportují je do přistavených kamiónů, který je už dopraví do patřičného obchodu, restaurace a dokonce i za hranice kontinentu. Aukce se totiž kromě Holanďanů účastní zástupci snad ze všech světadílů. Chvilku se tlačíme v davu, ale nakonec to vzdáváme. Procházíme si město (tradičně protkané kanály) a taky se věnujeme nákupu sýrů v okolních obchůdcích. Alkmaar však opouštíme s menší nepříjemností. V podzemních garážích jsem si nevšimnul bílého sloupu u výjezdu a lehce jsem upravil levý bok našeho auta. Jsme ale na dovolené, tak si s tím budu lámat hlavu až doma. Sportovní část dne začínáme nedaleko Bergenu. Vybalujeme kola a pouštíme se do spleti cest a cestiček zdejších pobřežních písečných dun. Je překrásný den, tak hned po obědě v restauraci poblíž pláže dopřejeme Adámkovi opět kontakt s mořem. Poučeni s předchozích patálií, dopřejeme Adámkovi raději jen radovánky v písku. Projížďkám v dunách věnujeme celé odpoledne. Je tu opravdu překrásně. Mírně zvlněná krajina porostlá trávou protkaná cestami a cestičkami je úplně něco jiného, než co jsme dosud v Holandsku zažili. Najezdili jsme tady dobrých 25 kilometrů. Cestou zpět k autu si dopřejeme pauzu i v Bergenu, kde už kvůli Adámkovi nemůžeme vynechat zastávku u malé obory s daňky poblíž centra města. Což taky Adámek ocenil vzrušenými pokřiky směrem do ohrady. Poslední noc v Holandsku strávíme v luxusním kempu v Heiloo. Ovšem k naší smůle se zde zrovna dnes koná nějaká důchodcovská párty s živou muzikou. Do půlnoci jsme jim to tolerovali, ale úderem dvanácté jsem se vypravil mezi křepčící staroušky a veselici jsem jim rázně ukončil.

15.8.
Končíme dovolenou, opouštíme Holandsko a s třemi zastávkami proletíme Německem a spíme už doma. Byla to úžasná cesta a i s patnácti měsíčním dítětem jsme ji zvládli bez větších problémů. Země Beneluxu nenabízejí žádné adrenalinové „atrakce“, ale pro nadšené cyklisty to je místo přímo ideální.

Sepsal Marek Schauer

čtvrtek 10. června 1999

Maďarsko, Balaton, 2010 - deník

2.7.
Po loňském úspěchu se opět vydáváme, tentokrát společně se švagry, do země našich bývalých sousedů. Ale než překročíme maďarské hranice, zastavíme se u rakouských břehů Neziderského jezera (největší stepní jezero v Evropě). V malém starobylém městečku Rust poobědváme a hlavně provětráme našeho dvouletého Adámka. Střed města, obehnaný hradbami, tvoří malé náměstí s gotickým kostelem a barokními domy. My ovšem, z časových důvodů uděláme jen par fotek a spěcháme zázračnou zkratkou tety Soni do maďarského města Sopron. Na toto středověké město mám krásné vzpomínky z dob mého putování západním Maďarskem na kole. Mé spolucestovatelé lákám k vyhlídce z požární věže na severním konci náměstí Fo ter, toulkám úzkými uličkami starého města, procházce po hradbách a na výbornou zmrzlinu na ulici Var kerulet. Vyplnila se nám pouze ta zmrzlina. Celé náměstí Fo ter a jeho okolí je v rekonstrukci. Do historického centra se po pár marných pokusech nakonec dostáváme, ale odevšud na nás útočí bagry a sbíječky.
Za naši centrálu pro výpravy do okolí Balatonu jsme si vybrali poklidné městečko Veszprem, které se rozkládá na pěti pahorcích mezi severním a jižním hřebenem Bakoňského lesa, kdysi obávaného území loupežníků. Hlavní dominantou města je Hradní vrch. Tam se ovšem dostaneme až zítra. Po ubytování v příjemném penzionu Peter Pál se jdeme najíst na náměstí Ovaros ter. Jídlo je dobré, ale postrádáme maďarskou kuchyni a hlavně maďarské pivo. Staropramen jsme opravdu nečekali.

3.7.
Hned ráno, dokud je ještě snesitelná teplota, začínáme stoupat z již zmíněného Ovaros ter s mnoha krásnými budovami z 18. století, po Var utca k Hradnímu vrchu. Vstupem na dominantu města je brána Hosok Kapuja. Hradní vrch vlastně tvoří jedna ulice s mnoha kostely a převážně barokními domy. Původní hrad ve Veszprému byl roku 1702 během Rákocziovské války Habsburky vyhozen do povětří. Tyto události však otevřeli zlatou éru Veszprému. Tamní biskupové a bohatí měšťané na jeho místě vybudovali hradní město nové a ještě výstavnější. Procházkou se dostáváme až na místo nazvané Na konci světa, kde se nám z hradeb naskytne krásný výhled na město pod námi a hřeben Bakoňského lesa.
Slunce útočí, to znamená, že odpoledne věnujeme maďarským lázním a akvaparkům. Pro dnešní den padne volba na vodní svět ve městečku Ajka. I když, měla tento nápad i většina místních tak si koupání užíváme. Adámek se nemůže vody nabažit. Nakonec nás vyženou až krvelační komáři. Z včerejšího zklamání z nedostatku restaurací s maďarskou kuchyní se k večeři rozhodneme uspořádat piknik na zahradě našeho penzionu. Potraviny (převážně vyhlášené maďarské uzeniny) nakoupíme v nejmenovaném supermarketu a pivem (maďarským) nás zásobuje majitel penzionu. Adam má dostatečný prostor ke svým hrátkám, takže pohoda.

4.7.
Stejně jako včera věnujeme dopoledne poznáváním okolí Balatonu. První naší zastávkou je muzeum Balaca puszta. V naší expedici je totiž archeoložka teta Soňa a návštěvu této římské vily tvrdohlavě vyžaduje. Chvilku nám trvá, než najdeme tu správnou odbočku, ale nakonec vše dobře dopadlo a teta archeoložka je uspokojena. Na závěr prohlídky se však všichni shodneme, že prohlídka obydlí římského velkostatkáře předčila naše očekávání. Kromě zbytků zdiva jsou v muzeu k vidění zachovalé mozaiky, zbytky nástěnných maleb a dobového nádobí. Když připočtu příjemné okolí, musím tetě Soni, za tuto kulturní vložku poděkovat.
Další program je už zase pevně v mojí režii. Po půlhodině jízdy se přesouváme k hradu Kinizsi v městečku Nagyvazscony. Jelikož nám ale právě Adámek usnul, prohlédneme si tento hrad z 15. století jen z venku. Nám to ale nevadí, dnes máme v plánu hrad ještě jeden.
Jedná se o stejnojmennou dominantu města Sumeg. Tato impozantní pevnost se tyčí na 270 metrů vysokém vápencovém kuželu nad městem. Na tento kopec vzpomínám hlavně já, protože právě mě připadla povinnost za hradby dostat i kočárek s Adámkem. Pří výstupu jsem nemohl nepomyslet pocity útočících zbrojnošů. Hrad Sumeg je největším hradem v celém Zadunají a tak přitahuje různé kulturní akce. My jsme měli štěstí na vystoupení historických tanečnic. Dokonce nám ochotně zapózovali i s Adámkem.
K obědu jsme využili stánků pod hradem a konečně ochutnáváme místní krmi. Ono jde spíše o zákusek, ale v tomto parnu není na maso moc pomyšlení. Objednali jsme si palačinku plněnou směsí ořechů zalitou čokoládou. Byla to sice kalorická bomba, ale móóóc dobrá.
Odpoledne je tradičně řešeno koupáním. Dnes jsme si zajeli do lázeňského města Hevíz. Právě zde se nachází největší evropské termální jezero Gyógy – tó. Jezero se nachází na ploše 5 hektarů uprostřed lesoparku a po většinu roku je pokryto růžovími a bílými lekníny. Napájí ho pramen, vyvěrající z kráteru asi 40 metrů pod povrchem, který chrlí přibližně 80 miliónů litrů horké vody denně, takže se voda za zhruba 48 hodin kompletně vymění.
Dětem není koupání v jezeře doporučeno, a proto první moje kroky míří s Adámkem k dětskému bazénu. Napřažené ručičce a výkřiků „voda, tam“ se nedá odolat. Nakonec se vystřídáme všichni a zbyla i trošku času na návštěvu welnes.
Pro návrat do Veszpremu zvolíme sice časové delší a o to hezčí cestu po severním břehu Balatonu. Výhledy na jezero jsou úchvatné. Rušnou balatonskou riviérou bychom ovšem za poklidný Veszprem nevyměnili.
Večeříme společně, ale závěr dne jsme si my chlapy vydobyli pro sebe. Holky odešli uspat Adámka a já s Otou jsme si dopřáli maďarské čepované.

5.7.
Den před odjezdem je snad největší parno z celé balatonské expedice. Plánovanou návštěvu poloostrova Tihany plánujeme co možná nejvíce zkrátit, ale stejně zůstaneme do oběda. Toto historicky nejvýznamnější místo u Balatonu nás hned tak nepustí. Nejprve si sjedeme do přístavu Tihanyi ošplouchnout si nohy v sladkovodním evropském moři a pokračujeme do města Tihany. Prohlídku začínáme na návrší s Opatským kostelem z roku 1754, odkud je krásný výhled na jezero. Odtud se vydáme uličkou původních venkovských obydlí s rákosovými střechami až na protější kopec s křížovou cestou. Dopoledne završíme obědem v restauraci s vyhlídkou na jezero a závěr dne už zase patří vodním radovánkám.
Lázně Balatonfured, kromě atrakcí luxusního letoviska a sanatoria pro léčbu srdečních chorob, nabízí i obrovský moderní akvapark. Víc nemusím dodávat. Celé odpoledne prakticky trávíme ve vodě. Tolik vodních atrakcí jsem pohromadě ještě neviděl. Ani jsem nestačil vyzkoušet všechny skluzavky a tobogány. Většinu času jsem stejně trávil ve vodě s našim plaváčkem. Dokonce již odmítal brouzdaliště pro mimina a vybaven jen rukávky jsme se odvážili i do dětského bazénu, kde na rozdíl ode mne všechny skluzavky a atrakce vyzkoušel několikrát.
Večer trávím s Lenkou v příjemném prostředí penzionu a věnujeme se skotačícímu se synkovi. Ota se Soňou vrazili na "romantickou večeři" do historického centra.

6.7.
Nastal den odjezdu, který jsme si zpestřili kratičkou zastávkou ve městě Sarvár u hradu čachtické paní a návštěvou města Koszek spojenou s výborným obědem a prohlídkou historického centra s hradem Jurisics z 13. století. Na nádvoří právě probíhalo divadelní představení, tak jsme jen nakoukli a prošli se po okolí a přilehlém náměstí s gotickými a renesančními budovami. Já jsem však neodolal lákadlu fotografií z ptačí perspektivy a vystoupil jsem do ochozu brány Hrdinů.
Z Koszeku nás na cestě domů zdržela jen povinná, plánovaná zastávka v outletu poblíž rakouského Pandorfu

Závěr:
Maďarsko nás nezklamalo ani tentokrát. Milí lidé, historická města, dobrá kuchyně …

Sepsal: Marek Schauer

Rakousko, tour Alpami, 2010 - deník

7.8.
Vyrážíme do deštivého dne a déšť nás neopouští ani po příjezdu do Obertraunu u hallstattského jezera. Náš hotel leží přímo u jezera, škoda jen, že nám počasí nedovolí se po pětihodinové jízdě trošku protáhnout procházkou po břehu. Soňa s Otou přijíždějí chvilku po nás. Společně se ubytováváme a jdeme se do restaurace najíst. I když nám recepční na otázky týkající se vývoji počasí moc nadějí nedává, zůstáváme optimisty. Naši víru posílí i ustávající déšť. Po večeři jde Lenka uspat Adámka a my ostatní se jdeme porozhlédnout po městečku. Obertraun je taková poklidná větší vesnice tvořená převážně dřevěnými domy alpského stylu, z kterých většina místních vytvořila penziony a hotýlky. Ale hlavním lákadlem jsou překrásné kopce úzce svírající jezero a celé údolí. Snad se mlha zvedné odkryje nám i výhled na dominantu Krippenstein. Soňu s Otou jsem nechal u jezera a šel se mrknout na Lenku s Adamem. Syn nám už spal a Lenka na nás čekala v mezipatře. Moc dlouho jsme ale neponocovali a s vidinou lepšího počasí se odebrali na pokoje.

8.8.
Pořád je zataženo a pošmourno, ale alespoň neprší. Pro naši dnešní návštěvu Hallstattu nám to až tak nevadí, i když sluníčko bychom uvítali. Autobus nám jede z blízkého nádraží chvilku po desáté. Jsme tam raději o pár minut dřív, ale čekání nás po chvíli odměnilo modrou oblohou. Z mraků se postupně vyklubali okolní hory dachsteinského pohoří s Krippensteinem v čele.  Lepší počasí nám podstatně zvedlo i náladu. Autobus měl malou zajížďku ke stanici lanovky a v Hallstattu nás vysadil u přístavišť lodí. Do města vstupujeme promenádou po břehu jezera až k vstupní bráně do starého města. Ono je to spíše městečko s dvěma náměstíčky a roztroušenými dřevěnými domy ve srázu nad jezerem. O jeho slávu se postarala nejen okolní příroda, ale i archeologické nálezy až ze starší doby železné (pojmenované hallstattská) a především původní historické solné doly. Tam se máme v plánu podívat až po obědě. Nejprve si projdeme městečko a šplháme až hornímu kostelu, kde navštívíme i místní kostnici s malovanými lebkami. Hallstattané se tomuto způsobu uchovávání ostatků uchýlili hlavně z nedostatku místa. Malinkatý hřbitůvek kolem kostela to vše potvrzuje. I sama kostnice je jen malá místnost vyhloubená ve skále. Jelikož máme sebou i archeoložku Soňu, nemůžeme vynechat návštěvu patřičného muzea. Má novou expozici, která dokumentuje celou historii tohoto mikroregionu, a vřele ho doporučuji. Zaujme i laickou veřejnost. Jen dvouletého Adámka nechalo chladným a věnoval se raději taháním figurek obřích šachů před muzeem. Obědváme jen tak buřtík u stánku a přesouváme se k stanici lanovky, která nás vyveze k zámečku Rudolfsturm, odkud vytlačíme náš offroadový kočárek k vstupu do solných dolů. Soňa zde již byla, tak tuto atrakci přenechává nám a svolí se pohlídat Adama. Ještě, než nás vpustí do šachet, tak se musíme vsoukat do speciálních, špíně odolných oblečků. Zmiňuji se o tom proto, že hlavně Lence to obzvláště slušelo. Prohlídku šachet začínáme husím pochodem historickou štolou Marii. Hlavním tahákem dolů je sestupování do jednotlivých úrovní dřevěnou skluzavkou a taky velké krásně nasvícené solné jezero. Prohlídka se samozřejmě skládá z ukázek historického i současného dolování soli a nevynechá ani návštěvu těch nejstarších štol. Jako pozorností nás na závěr obdarovali malou hallstattskou solničkou. Blíží se doba vyplutí poslední lodi do Obertraunu. Plavba byla sice krátká, ale loď nás aspoň vysadila přímo u našeho hotelu. Počasí je stále nádherné, přesouváme se tedy rovnou na travnatý břeh jezera, kde vypustíme Adámka na dětské hřiště. Otík se Soňou nám všem skočili pro pizzu, takže jsme na čerstvém vzduchu s výhledem na západ slunce nad jezerem až do půl osmé. Den uzavíráme pivkem v mezipatře.

9.8.
Vzhůru na Krippenstein. Nejprve autobusem k lanovce, pak vyjíždíme do první úrovně, kde nás zláká návštěva Obří ledové jeskyně. Přístupová cesta ke vstupu do jeskyně dala zabrat hlavně mě, vytlačení vozíku do prudkého kopce mě lehce vyčerpává. Ale když už je Adam tady, rozhodneme se podívat do jeskyně i s ním. Maminka kluka patřičně obalí vrstvou oblečení, a když proti tomu nemá nic ani naše průvodkyně vklouzneme do ledového království všichni. Prohlídka stála za to. Některé ledové skulptury byly opravdu úchvatné, ale Adam se už celkem pronese, takže jsem byl asi jediný, co uvítal její konec. Po výborném obědě u stanice lanovky se vyvezeme až do 2109 metrů. Původně jsme chtěli podniknout tříhodinový okruh pod Dachsteinem, ale jeskyní jsme nabrali skluz, tak se musíme spokojit s hodinovou vycházkou k vyhlídce pěti prstů. Výhledy máme úžasné, jen vrcholek Dachsteinu je stále v mracích. Vyhlídkou pěti prstů se rozumí ocelová konstrukce, která svými pěti plošinami vybíhá přes kolmou stěnu nad hallstattské jezero. Kocháme se výhledy a pozorujeme také několik paraglaidistů při letu nad jezerem. Cestou zpět zdoláváme i vrcholek Krippenstainu. Adámek tento výstup oslavil po svém. Pos..l se takovým způsobem, že to ani plínka nezadržela a museli jsme ho na střeše Evropy kompletně převléknout. Což okořenil dojímavým pláčem a protestem „větřík už  ne, zima, zima“. Nicméně jsme vše zvládli a na vrcholku jsem ho za odměnu hrdě zvěčnil. Cestou zpět nás lehce zdrží sladká tečky u prostřední stanice lanovky v podobě sachru a kávy, ale autobus do Obertraunu v pohodě stíháme. Večer je teplý, a tak jdeme po příjezdu k hotelu zase na břeh a opakujeme včerejší scénář. Jen Soňu procházka vyčerpala a na chvilku na pokoji odpadla. Zítra se rozdělujeme. My pokračujeme do Zell am See a Otík veze Soňu kousek za Vídeň, kde má nastupovat na nějaké římské vykopávky. Hallstatt nás svou přírodou okouzlil. Doufáme, že nám další polovina dovolené taky vyjde.

10.8.
Po snídani se loučíme se švagry. Zatím co pro ně dovolená končí, my pokračujeme. Dnešní den se přesouváme do Zell am See, ale cestu si lehce prodloužíme přes transalpskou Vysokotaurskou silnicí. Za St. Johanem odbočíme do Gasteinského údolí, kde se kousek za lázeňským městem Bad Gastein necháme i s autem naložit na speciální vlak a projedeme osm a půl kilometrovým tunelem. Toto, především bezpečnostní opatření má zabránit katastrofickým scénářům v případě zablokování tunelu nehodou. Jde sice o zdržení, ale jako zážitek to stojí zato. My jsme měli celkem štěstí, protože vlak se právě nakládal, tak jsme mnoho času neztratili. Po krátkém zastavení na oběd a doplnění pohonných hmot odbočíme ve městečku Winklern na již zmíněnou ledovcovou panoramatickou magistrálu. Po zaplacení mýta začínáme stoupat. Chceme se ještě zastavit na vyhlídce France Josefa s výhledem na Grossglokner, takže se na kruhovém objezdu dáme do leva. Až na horní parkoviště se však nedostaneme. Je už plné, proto se z historického Glokner hauzu k vrcholu přepravujeme kyvadlovým autobusem. Jezdí zdarma, nevidíme tedy důvod stát nekonečnou frontu a čekat až se na vyhlídce nějaké to místo uvolní. Nedivíme se, že si tohle místo oblíbil i Rakousko – Uherský císař. Je zde opravdu krásný výhled nejen na nevyšší horu Rakouska (Grossglokner 3797 m. n. m.), ale i na celý ledovec. Krátkou procházkou se dostáváme až k vyhlídkové věži a využíváme kousku modré oblohy k pořízení několika fotografií. Adámek se ale místo velehorám věnuje místním svišťům, kterých je tady spousta. Je jimi tak uchvácen, že si jednoho plyšového odváží sebou. Dáváme mu jméno Pišta a vysvětlujeme mu, že bydlí tady vysoko v horách a s Adámkem se bude od teď kamarádit. Pištovu pískání se dnes již nezbavíme. Z Glokner hazu pokračujeme opět autem přes sedlo ve výšce 2575 m. n. m až k vyhlídce na 2577 m vysoké Edelwaisspitze. Cestou se nám otevírají překrásné výhledy na vrcholky Vysokých Taurů. Tedy neustále zastavuji a fotím, zase zastavuji a fotím až do zblbnutí. Tato 43 kilometrová silnice propojená řadami tunelů byla vybudována ve třicátých létech dvacátého století a jde o opravdu mistrovské dílo rakouských inženýrů a neměl by ji vynechat žádný milovník vrcholků momentálně uzemněný dvouletým horalem v podobě našeho Adámka. Po příjezdu do Zell am See se jdeme ubytovat do již předem zamluveného statku nad jezerem. Paní domácí však z nějakého nepochopitelného důvodu na naši e-mailovou korespondenci kouká rozpačitě a s politováním nám sděluje, že má plno. Trošku se rozčílím a vybičuji statkářku k akci. Po chvilce nám zařizuje pohodové ubytování u paní Anni v městečku Thumersbach. Sice se nám rozpršelo, ale hlad nás donutil vykročit do letní bouřky. Naštěstí je kousek příjemná restaurace, kde déšť přečkáme u guláše z lišek a jedné pizzy. Jelikož se mám krásně vyčasilo, náročný den uzavíráme procházkou u jezera a skotačením na dětském hřišti.

11.8.
Dnešní den věnujeme Adámkovi. Celé dopoledne strávíme v nedalekém zooparku s dětským hřištěm za městečkem Ferleiten. Chovají zde především endemické živočichy a Adámek si to zde opravdu užil. Od povoleného krmení jelenů, kozorožců, koz a kamzíků jsme ho nemohli odtrhnout. Po obědě jsme si ještě chvilku pohráli na hřišti a vrátili se uspat kluka do penzionu. Ten nám usnul už cestou. Přenášíme ho na pokoj a sami si poshovíme na terase před domem. Když se Adam vyspal do růžova, přeplouvám jezero a vyloďujeme se v Zell am See. Centrum je sice středověké, ale malinké. Projdeme ho za pár minut a kočárek parkujeme na moc pěkném dětském hřišti na břehu jezera. Adámek se tady vyřádil hlavně na malém bagru. Návštěvu města využijeme i k nákupu potravin na dnešní malý piknik na naší pokojové terásce. Od paní domácí si kupujeme vychlazené pivko a pouštíme se do tyrolských sýrů a salámů. Adámek měl dnes tolik zážitků, že nám usnul s Pištou v náručí už před osmou.

12.8.
Balíme vybavení do hor, vč. nosítek pro Adámka a autem se přesouváme do vesnice Krimmel, odkud stoupáme k stejnojmenným vodopádům, které svou 380 metrů  vysokou kaskádou patří mezi nejvyšší v Evropě. Cesta hned za pokladnami začíná za mohutného hřmění v mlžném oparu prudce stoupat. Padající vody zde tvoří velice specifické mikroklima, což vyhovuje endemickým kapradinám (Pérovník Pštrosí) a houbovitým lišejníkům, které zde rostou v mnoha barevných odstínech. My však věnujeme své pohledy hlavně mohutné mase vody, která se valí z horizontu. V serpentinách jsou zbudované přírodní vyhlídky a skoro pokaždé jsou obsypané fotografy. Každý pohled je jiný a každý stoji zato. Na vršku prostřední kaskády nám však začíná pršet a Adámek v nosítkách právě usnul. Trošku tedy do toho šlápneme a schováme se v bufetu chaty Schonangeri. Naštěstí nepršelo dlouho a my můžeme pokračovat až na vrchol horní kaskády a pak dále Krimmelským údolím. Po hodině chůze se údolí rozestoupí a před námi se objeví na zelené alpské louce farma Holzlahmeralm. Samozřejmě zde nechybí ani stádo krav s Milkou v čele. Tato rustikální typická chata je opravdu rájem. Krásná příroda, úžasná kuchyně, čerstvé mléko, sýry, spek a k tomu vytopená místnůstka zalitá vůní vinoucí se z kuchyně. My jsme ochutnali místní specialitu Kaspressknodel. Jde o knedlíky ze sýrového těsta zalité silným vývarem. Vypadalo to zvláštně, ale chutnalo to výborně. Na farmě strávíme více jak dvě hodiny. Adámek neví kam dřív, od kraviček lítá k řece házet kamínky (po krmení zvířat, druhá nejoblíbenější aktivita této cesty), pak následuje pískoviště a klouzačka. Nakonec se zpátky na parkoviště svezeme dodávkou farmáře. Ještě není tak pozdě, tak se rozhodujeme překonat (autem) sedlo Gerlos a nahlédnout do druhého údolí s Speicherským jezerem a výhledy na štít třítisícové Wildkarspitze. Sice nás to stálo mýto na Gerlospasu, ale stálo to zato. Přijeli jsme sem hlavně něco vidět, tak těch pár euro přehlédneme. Satisfakcí nám byl i krásný výhled na štíty Taur s krimmelským vodopádem uprostřed. Cestou zpět do Thumersbachu se zastavíme jen nakoupit suroviny na osvědčený piknik na terásce. Tentokrát však po večeři odpadáme svorně všichni. Krásný den v krásné přírodě.

13.8.
Po probuzení mé kroky vedou nejprve na terásku. Dobré počasí je pro dnešní program – tůru v Kitzbuhelských Alpách stěžejní. Bohužel to vypadá nejistě. Vracím se tedy do pokoje a zahloubám se do mapy a průvodce. Po chvilce mám v hlavě náhradní program. Výlet do Lichtensteinské soutěsky. Balíme věci včetně oblečení do nepohody a odjíždíme směr St. Johannn im Pongau. Kousek před tímto městečkem sjedeme z hlavní silnice a zastavujeme na parkovišti u vstupu do soutěsky. Adámek putuje do nosítek a zamíříme do rozeklané štěrbiny s hučící řekou pod nohama. Cesta soutěskou vede na vysutých chodnících, v tunelech a  po stezkách vydlabaných do skály kde Vám sem tam zbloudilá kapka i přes kvalitní outdoorové oblečení zastudí za krkem. My to snad ani nevnímáme. Každým krokem se nám otevírají neskutečné průhledy do zákoutí, kde právě proniknuvší sluneční paprsky dělají radost hlavně fotografům. Procházka končí u padesátimetrového vodopádu tryskajícího z protější skály. Paráda. Ještě, že jsme si přivstali. Cestou zpět se totiž musíme prodírat davem turistů, které sem přivážejí autobusy snad z celé Evropy. Pod tíhou zážitků si všimneme, že nám Adam v nosítkách usnul až skoro u východu. Opatrně ho přenášíme do auta a vracíme se k Zellerskému jezeru. Po obědě v jídelně u supermarketu se rozhodneme i přes zamračenou oblohu k výletu do nedalekého Kaprunu. Vyjedeme až ke stanovišti kyvadla, které vyváží turisty k horním kaprunským přehradám, ale podle zklamaných obličejů právě navrátivších se turistů od tohoto podniku upouštíme. Vrátíme se o kousek dolu a rozpačitě obšlapujeme okolo dolní stanice lanovky vedoucí na ledovcem pokrytý 3202 m vysoký Kitzsteinhorn. Jelikož právě odbyla 14:00 hodina a lísky na lanovku zlevnili o polovinu, rozhodujeme se s nadějí, že vystoupáme až na mraky, vrchol dobít. Až na horu se dostáváme s dvěmi přesedáními a poslední úsek je už celkem dobrodružný. Kabina spíš připomíná korbu náklaďáku, než turistickou lanovku. Mlha na vrcholu bohužel neustoupila a ke všemu se ještě přidal déšť. Kilometrový průchod tunelem v hoře  na vyhlídkovou terasu podnikáme sice zbytečně, ale když už jsme se dostali až sem, tak nás těch par kroků nespasí. Ten den už pršet nepřestalo. Čas zabíjíme nákupem potravin a omrknutím sortimentu sportovních obchodů v Zell am See. Do postelí dnes jdeme opravdu brzo. Třeba budeme mít zítra štěstí.

14.8.
Dnešní den vypadá o poznání lépe. I když vrchol Schmitenhohe nám pořád ještě zakrývá poklička z mraků. Přesto se začneme po snídani připravovat na šestihodinový trek s názvem Pinzgauer spaziergang z 1965 m vysokého Schmitenhohe až na vrchol Schattberg Ost (2018 m. n. m). Auto parkujeme u dolní stanice lanovky a kupujeme kombinovaný lístek, který nás vyveze na Schmitenhohe a sveze z Schattbergu do Saalbachu. Tentokrát jsme mraky převezli, vlastně nadjeli. Po výstupu s kabinky nás zalijí sluneční paprsky a z neprostupné hradby oblaků na nás vykoukne Grossglokner a ostatní vrcholy Vysokých Taur včetně včerejšího Kitzsteinhornu. Naše hřebenovka nás nejprve lehce spustí z vrcholu, kde chvilku ztrácíme značku a motáme se v kruhu. Nakonec za pomocí mapy a kompasu určuji směr a noříme se do mraků. Začátek stezky vede přes borový les s temně modrými jezírky s borůvčím. Postupně však z mlhy vyšplháme na plochý trávou pokrytý hřeben, který nás zavede až pod horu Niedererr Gernkogel, kde si na chvilku odpočneme a nakrmíme vrtící se náklad v nosítkách na mých zádech. Zde musím zmínit Adámkovu hlášku: „Adámek chodí taky po horách jako táta, ale v batůžku“. Výhledy jsou zde opravdu nádherné. Po levé ruce nás neustále doprovází hřeben Taurů a po překonání malého sedla u vrcholu Hochkogel s nám vpravo otevře i pohled na vrcholy Salzburger Kalkalpen. Moc se ale zdržovat nemůžeme. Poslední lanovka do Saalbachu jede z Schattbergu v 16:15 a ta půlhodinka bloudění na začátku nám začíná chybět. Míjíme krásná plesa, travnatá sedla, pasoucí se krávy…. Škoda jen, že se nemůžeme na půl hodiny zastavit, natáhnou se a jen tak se kochat. Horní stanici na Schatterbergu dobýváme těsně po šestnácté hodině. Stačíme si koupit ještě něco k pití a už jedeme dolů do Saalbachu. Od tud nám po chvilce jede autobus zpět do Zell am See. Pak už stačí městským autobusem vyjet pod Schmitenhohe pro auto a za pár minut si už lebedíme na terásce našeho pokoje. Já se přiznám, že toho mám pro dnešek celkem dost. On se ten náš klouček už celkem pronese.

15.8.
Balíme, loučíme se s paní Anni a míříme domů. S malým zastavením ve Werfenu s dominantním hradem z 16 století jsme doma kolem páté odpoledne. Závěrem není co dodat. Počasí nám vyšlo, v horách jsme se neztratili, viděli jsme, co jsme si naplánovali. Takže: Díky Rakousko!

Sepsal Marek Schauer

středa 9. června 1999

Indie, Rajasthan, 2010 - deník

6. 11.
Výlet začínáme hodinovým čekáním na nádraží u „Grandu“. Lenka si totiž spletla čas odjezdu našeho autobusu do Prahy.
Na Florenci hned přesedáme do autobusu na letiště, takže máme před odletem celkem dost času. Bohužel ještě netušíme, že si čekání prodloužíme o další tři hodiny. Istanbul ovládala mlha. Letiště Ataturk opravdu žilo. Všude bylo plno obchůdků, restaurací a hlavně lidí. Nás však nejvíce bavilo pozorovat skupinky lidiček zabalených ve „froté ručnících“ (zřejmě šlo o nějaké muslimské duchovní) mířících do Saudské Arábie.
Samotný let do Dillí byl sice dlouhý, ale my jsme ho prakticky celý prospali.

7. 11.
Na Dillíjském letišti měníme Dolary na indické Rupie. Čas na našich hodinkách posouváme o pět a půl hodiny zpátky a společně s taxikářem poslaným z hotelu Namaskar, ležícím ve čtvrti baťůžkářů – Pahárgaňž (který jsme si rezervovali e – mailem), se jedeme ubytovat. Vlastně si jen házíme batohy do kumbálu za recepcí a vyrážíme do města. Je šest hodin ráno.
První naše kroky míří na blízké vlakové nádraží New Dillí. Všechny naše pokusy dostat se do nějaké státní rezervační kanceláře vždy ztroskotal na indické vynalézavosti odklonit důvěřivého turistu těsně před cílem k nějakému vykutálenému zprostředkovateli, který vám cenu vždy řádně zaokrouhlil. Po třetím pokusu jednu kancelář sice nacházíme, ale jelikož je neděle, je na ní mříž s cedulkou closet (kancelář otevřená sedm dní v týdnu je jen na nádraží New Dillí).
Vzdáváme to a metrem se přemisťujeme k Červené pevnosti. Tuto masivní pevnost začal budovat v 17. století mughálský císař Šahdžahán jako pokus přestěhovat hlavní město z Agry do Dillí. To se mu však nikdy nepodařilo, protože byl jeho úskočným synem z trůnu sesazen a uvězněn ve stejnojmenné pevnosti v Agře.
Dva kilometry obvodových hradeb z červeného pískovce kopíruje deset metrů hluboký vodní příkop, který je bohužel již od r 1857 vyschlý. My do pevnosti vcházíme u Lahaurské brány, kde je i pokladna. Tady musím poznamenat, že Indové platí pouze 20 INR, ovšem cizinci 250 INR. Zda je vstupné zvýhodněno pro Indy, nebo naopak naraženo pro turisty si přeberte každý sám. Nejprve procházíme historickou tržnicí Čatta čauk až k budově Naubat chána, za ní se nachází na otevřeném prostranství již soukromé budovy císaře. Jedná se o skupinu vzdušných mramorových staveb s překrásnou výzdobou jak už reliéfy, tak i intarziemi. Jednotlivé pavilony bývaly propojeny vodními kanály s fontánami a nádržkami. Škoda, že tu ta voda dnes chybí. Zmírnila by zcela jistě výheň a dusno způsobené smogem velkoměsta. Dillijská pevnost je oproti Dillí klidné a čisté místo. Fotografům však musím říci, že jako skoro vše v této indické metropoli se pro již zmíněný smog fotí dosti obtížně.
Z pevnosti míříme rovnou do předem vytipované restaurace poprvé vyzkoušet pravou indickou kuchyni. Objednáváme si kuře připravené v tradiční peci tandori. Lenka ochutná naložené maso v másle, místní specialitu, já si objednávám kuře v omáčce masala. Jako přílohu volíme placky nan s česnekem a sýrem. Jídlo bylo chuťově velmi výrazné, a i když to Lenka hodnotí souslovím „kušna v plamenech“ musíme říci, že jsme si pochutnali.
Pro cestu zpět k nádraží New Dillí se pokoušíme stopnout motorovou rikšu. Ale protože striktně vyžadujeme jízdu podle taxametru, nechce nás nikdo odvézt (za běžné ceny jezdí jen domorodci). Indové jsou ovšem lidé velmi milí a za pomocí jednoho mladíka se k nádraží nakonec za normální cenu dostáváme. Lenka dokonce chudáka taxikáře obrala o dvě rupky. Výčitky nemáme. On si to stejně na nějakém turistovi vybere mnohonásobně zpátky.
Další pokus koupit si lístky na vlak do Agry a ostatní spoje, které budeme na naší cestě potřebovat, nám ani na podruhé nevychází. Najít na lidském mraveništi, jako je nádraží New Dillí, perfektně maskovanou rezervační kancelář je zřejmě nadlidský výkon. Nezbývá nám, než se nadchodem prodrat přes řadu perónů, vrátit se do hotelu a nechat to na ráno.
Dlouhý let a časový posun nám dal zabrat, takže po studené sprše okamžitě vytuháváme.
Večer se jdeme projít po ulici Main Bazar v blízkosti našeho hotelu. Proplétáme se mezi krávami, rikšáky, Indy, auty, motorkami, cizinci... až zapadneme do malé příjemné restaurace Maodam cafe na výborné thálí a mátový čaj. Na závěr úvodního dne v Indii se už jen ploužíme po rušném Main Bazaru a nakukujeme do krámků. Lenka si kupuje vzdušné indické kalhoty, náramek a málem nám už první den přibylo do batohu jedno sárí. Naštěstí se mi podařilo tuto „hrozbu“ zažehnat. Satisfakcí Lence a konec konců i mě bylo jedno velké indické pivo Kingfischer na terase restaurace Sam´s Café.

8.11.
Snídáme v již vyzkoušeném Sam´s Café, kde si dopřejeme i požitek z luxusního WC.
Po skvělé omeletě jdeme opět zkusit dobýt pevnost „rezervační kancelář“. A stejně jako v předchozích pokusech po chvílích stráveném v davu lidí, zvířat a zavazadel končíme v metru a jedeme na ulici Džanpath, kde jak doufáme, je již otevřená státní turistická kancelář. Lístky se nám však nedaří koupit ani zde. Jedná se pouze o „informační turistickou kancelář“. Využíváme tedy služeb sympatického Inda alespoň pro dnešní plánovanou návštěvu mystického Kotub minár a Hamájunova mauzolea.
K prvnímu z nich se dostáváme metrem. Zde musím zmínit zajímavý úkaz. Nastoupili jsme obvyklou tlačenicí do přeplněného vagonu. Po pár zastávkách se vagón podezřele vyprázdnil, tedy aspoň co se mužů týče. Zbylé ženy se začali pochichtávat a mě došlo, že hlavním hrdinou zábavy jsem právě já. Až teprve po notné chvíli ke mě přistoupila jedna starší dáma a tiše mi sdělila, že jsme se ocitli v ženském oddělení. Já jsem musel přejít za imaginární čáru do vedlejšího vagonu, Lenka zůstala dva centimetry ode mě v ženském oddělení. To ovšem nebylo všechno. Celý vlak z ničeho nic změnil směr své jízdy a my najednou zase stojíme na zastávce, odkud jsme před dvaceti minutami vyjeli. Moc tomu nerozumíme, nicméně počkáme na další soupravu a tentokrát se do stanice Kotub minár dostáváme hladce. K samotné starobylé mughálské památce nás musí ještě posunout zelenožlutý rikšák za dvacet rupek.
Komplex Kotub minár pochází z počátku islámské vlády v Indii a je krásnou ukázkou afgánské architektury. Samotný Kutub minár je 73 metrů vysoká vítězná věž s jejíž stavbou se započalo na začátku 12. století a dokončena byla o sto let později Šamsuddínem Iltutmišem. V roce 1368 přistavěl ještě Firúz Šáh horní patro a kopuli. Velké zemětřesení v roce 1803 však tuto kopuli zničilo. Angličané jí sice nahradili jinou, ale zdejší muslimové ji považovali za nevhodnou a nechali ji odstranit. Minaret má pět zužujících se pater, každé vyznačené vyčnívajícím balkonem. První tři podlaží jsou z červeného pískovce a 4. s 5. je kombinací pískovce a mramoru. U paty minaretu stojí vůbec první mešita postavená v Indii. Vyrostla na základech hinduistického chrámu. Muslimští vládcové měli s tímto magickým místem i další plány. Vládce Aláuddín plánoval na opačném konci prostranství postavit ještě jeden shodný, ale dvakrát větší minaret. Podařilo se mu však jen dokončit 27 metrů vysoké spodní patro. V jeho odvážných plánech však už nikdo nepokračoval. Ostatní budovy představují zbytky několika mešit, madras (škola koránu) a letních paláců. Stavby jsou již značně pobořeny, ale stále zde můžeme obdivovat překrásné reliéfy. Opravdovou zvláštností celého areálu je ovšem 7 metrů vysoký méhraulský železný sloup na nádvoří jedné z mešit, který zde stál již dávno před započetím její stavby. Nápis v sanskrtu o šesti řádcích uvádí, že původně byl vztyčen před chrámem boha Višnua, pravděpodobně v Biháru na památku Čandragupty II, který vládl v letech 375 až 413.
Nápis však již nezmiňuje, jak byl vyroben. Použité železo je totiž výjimečně čisté. A ani po 2000 letech nepodlehlo korozi.
K druhé dnešní pamětihodnosti se přesouváme kombinací metra a motorikši. Mauzoleí mughalskych vládců je v Dillí hned několik. My si vybíráme hrobku postavenou v 16. století perskou princeznou Hadží Bégam, která se provdala za druhého mughalskeho císaře Humájúna. Princezna je zde opravdu pochována. Stejně jako Taj Mahal se mauzoleum nachází v krásném parku s vodními kanály (bohužel dnes již bez vody). Také se stalo pro její známější sestru stavební předlohou. Hrobka je postavena z červeného a bílého pískovce a dominuje jí bílá cibulovitá kopule. Její vnitřní část poskytuje příjemný a klidný chládek. V areálu se nachází i krásná ukázka architektury Lódíů v podobě hrobky Ísy Chána.
Hlad a hlavně nutnost si konečně koupit jízdenky na vlakové spoje nás opět nutí se přemístit na nádraží New Dillí. Poslední útok na rezervační kancelář uzavíráme triumfem. Nejenže dobře zamaskovanou kancelář v druhém patře jedné z budov nacházíme a dokonce se nám i podaří koupit skoro všechny lístky na vybrané vlaky. Jediný spoj, který je již vyprodaný je zpáteční jízdenka z Agry do Dillí. Snad se zítra zpátky nějak dostaneme.
Dlouhý den končíme v naší oblíbené restauraci Sam´s Café.

9.11.
Budíček je krutý. Vlak do Agry odjíždí v 5:25. Nádraží samotné stojí za zvláštní kapitolu, ale mohu je popsat i pár slovy: Miliony lidí, nasládlý zápach, špína, krysy a strohý hlas, vyvolávající z amplionu odjezdy a příjezdy vlaků.
Náš vlak má drobné zpoždění. Přijíždí v 5:40. Po zastavení na nástupišti začíná boj o přežití. Úzkými dveřmi se současně derou cestující ven i dovnitř a to včetně svých obrovských zavazadel. Dav strhává i nás a jen tak, tak stačíme, díky naší výškové převaze, odpadnout do prostoru našich rezervovaných míst bez vážnějších ztrát. Máme k dispozici dvě sklopná lůžka. Bez váhání uleháme a snažíme se dospat zbytek noci. Po procitnutí zjišťujeme, že nám do oddělení přibyli ještě dva „frantíci“.
Krajinu za zamřížovanými okny střídají pole, továrny a právě se probouzející slumy. V Agře jsme za tři a půl hodiny. Dle instrukcí v průvodci si k prohlídce agerských památek kupujeme předplacené taxi za 555,- INR. První naší zastávkou je Taj Mahal. Taxíky k Taji nemůžou. Smog ničí této monumentální památce bělostnou mramorovou fasádu, takže se do okruhu jednoho kilometru od Taje žádné vozidlo se spalovacím motorem nedostane. K západní bráně přicházíme příjemným přírodním koridorem s tlupami opic. Samotný vstup se však neobejde bez důkladných bezpečnostních kontrol. Do areálu je zakázáno vnášet: Potraviny, nože, mobily, kosmetiku atd.. Tyto věci se můžou za drobný poplatek uložit v nedaleké úschovně. Každý zahraniční turista dostane za patřičné „zahraniční“ vstupné i malou láhev s vodou a návleky, bez kterých se na mramorové terasy u Taje nedostanete.
Mnoho jsme už o této nejslavnější indické památce slyšeli a četli, takže už by nás neměla nijak překvapit. Opak, je ale pravdou. Jde o opravdu překrásné architektonické dílo. Velikost a bělost je ohromující. Nejprve jej zahlédnete skrz 30 metrů dlouhou bránu, za kterou je obrovský park s vodními kanály protínající celé prostranství před Tajem. Pak se před Vámi konečně, proti nedozírně (v našem případě) modré obloze zjeví zářivě bělostný, nejmarnotratnější památník lásky světa – Taj Mahal. Hrobku dal postavit císař Šáhdžahán na věčnou památku své druhé choti, princezny Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu jejich čtrnáctého dítěte. Smrt Mumtaz císaři zlomilo srdce tak, že prý během noci zešedivěl. Se stavbou mauzolea začal tentýž rok a dokončil ho v roce 1653. Toto datum je však sporné. Zanedlouho jej totiž jeho syn doživotně uvěznil v agerské pevnosti. Po smrti v roce 1666 byl Šáhdžahán pohřben po boku své milované choti Mumtáz. Na budově pracovalo asi 20.000 dělníků z celé Asie a specialisté byli dovezeni až z Evropy, aby zde vytvořili nádherné mramorové zástěny a intarzie vyrobené z tisíců polodrahokamů.
Pro vstup do samotného Taje si musíme vzít již zmiňované návleky. Teprve zblízka mramorových schodů a teras tyto opatření chápeme. Prohlídku vnitřní části s falešnou hrobkou a fascinující mramorovou prolamovanou zástěnou absolvujeme unášeni proudem návštěvníků. O to více si užíváme pohody na stíněných terasách s výhledem na agerskou pevnost a řeku Jamunu. Součástí areálu je kromě okrasné zahrady i červená mešita a totožná, symetricky umístěná, stavba která sloužila k ubytování poutníků.
Od Taje nás odpoutá až polední výheň a hlavně hlad. Vracíme se k čekajícímu taxíku a necháme se dovézt do námi zvolené restaurace na vynikající thálí.
Druhou a poslední památkou Agry je její Červená pevnost. Čekáme strohou vojenskou stavbu a její návštěvu bereme spíše jako povinnost. Jaké je ovšem naše překvapení, když za dvacet metrů vysokou a dva a půl kilometru dlouhou hradbou ve tvaru ušního boltce, nalézáme překrásné paláce s členitou mramorovou výzdobou. Nechybí zde ani audienční místnosti maharádži a soukromé komnaty včetně malé privátní mešity. Strávili jsme zde dobrou hodinu a bylo to asi málo. Agerská pevnost patří mezi nejkrásnější mughalské stavby tohoto druhu v Indii. Se stavbou začal císař Agbara v roce 1565 a dokončil ji až syn Šahdžahána (pro kterého se stala zlatou klecí) Aurangzéb v roce 1658. Kolosální dvojité hradby uchvátili i Brity, kteří zde usídlili po dobu své nadvlády vojenskou posádku.
Po návratu k autu se nás snaží taxikář zlákat k návštěvě nějakého bazaru. Striktně ho ovšem směřujeme k autobusovému nádraží Agra Igdah. Překvapivě ani neremcá.
Nádraží nás opět dostává. Všude jsou samé nápisy v Hindu a na dotazy u okýnek „odkud jede autobus do Dillí“, nám všichni ukazují směrem do rohu areálu. Popocházíme ve směru ukazujících rukou, ale žádný autobus označený Dillí, tedy aspoň pro nás čitelným nápisem, nenacházíme. Až jeden děda nás zavede k něčemu, co by zapadlo i na venkovské vrakoviště. Chvilku váháme, a nakonec usedáme na dvě sedadla poblíž dveří. Po chvíli se autobus zaplní. Jsme jediní neindové a to taky tak po celých šest hodin cesty zůstalo. Zpestřením dopravce byl i noční defekt zadního kola, který posádka opravovala přímo na dálnici. Vlastně se to dálnice jen jmenovalo. Oba dva jízdní pruhy v každém směru využívalo vše od chodců, zvířat a traktorů až po relativně moderní auta převážně indické provenience. Autobus opouštíme u zastávky metra a s jedním přestupem se dostáváme na naše „oblíbené“ nádraží New Dillí. Odkud skoro sprintem pádíme do Sam´s Café na večeři.

10.11.
Opět vstáváme do hluboké noci. Ve 2:00 nás předem domluvené taxi odváží na letiště. Na programu máme přelet do Udaipuru. Odbavení proběhlo bez komplikací. Na odlet čekáme při snídani v kavárně odletové haly. Ranní pohodu nám však zkazí nápis „canceled“, který hrůzostrašně září u našeho letu. Bleskem posbíráme naše věci a běžíme na přepážku, kde se již tvoří hloučky cestujících. Let je pro poruchu letadla opravdu zrušen. Probíjíme se davem k pultíku a za pomocí akční Lenky odchytávám manažerku Jet Airways, která nám jako jedněm z prvních rezervuje nejbližší možný let. Bohužel je to až v 15:45 (pro připomenutí, je 5:10 ráno). Společně s námi si z posledních volných míst v našem letadle ukrajují sedadlo i tři Angličané. S nimi pak víceméně strávíme celou anabázi přesunů do hotelu a ubytovávání, což vše, včetně jídla, hradila letecká společnost. Další letadlo naštěstí odletělo včas.
Z uadaipurského letiště trvala cesta do centra taxíkem kvůli neskutečné zácpě a dopravnímu chaosu asi hodinu. Řidič nás vysazuje pod Džagdiš templem, u něhož se má nacházet jeden z předem vytipovaných hotelů. Po ubytování téměř okamžitě vyrážíme do uliček večerního města. Po nevzhledném Dillí a Agře jsou tyto „Indické Benátky“ učiněný ráj. Ne, že by ulice byly prosty odpadků a netoulali se po nich bezprizorně krávy a psi, ale oproti indické metropoli působí více exoticky a starobyle. Vyřezávané dveře, malovaná okna starých havelí (domy bohatých obchodníků a aristokracie), hinduistické svatyně, gháty (stupňovité schody do jezera) a různá zákoutí nám konečně dávají pocit té pravé Indie.
Město Udaipur ležící na břehu jezera Pičóla lemované pohořím Araválí, bylo založeno roku 1559, když sem maháradža Udaj Sinh II uprchl před obléháním Čittauru mughalským císařem Agbarem. Centrum je celkem malé a dá se říci, že se rozprostírá hlavně kolem velkolepého maharádžova paláce nad jezerem. Vodní plochu krášlí hned několik ostrovů. Jedním z nich je známý Jezerní palác, který se objevil i ve slavné bondovce - Chobotnička. Současně je z něj hotel pro náročnou klientelu. Stopy Cobotničky jsou patrné po celém městě. Jmenuje se tak nejeden hotel a restaurace.
Pro večeři jsme si vybrali příjemnou hospůdku s romantickým výhledem na jezero a krásně osvětlený Jezerní palác. Dobře najedeni a napojeni se po zbytek večera už jen touláme uličkami kolem Džagdiš templu. Před návratem do našeho hotelu však ještě stačíme zachránit jednoho zoufalého, v Indii ztraceného, Inda z Londýna. Najdeme mu jeho hotel, za což nám opravdu upřímně děkuje, a jdeme na kutě.

11.11.
Dnešní den máme celý vyčleněný k prohlídce zajímavostí Udaipuru. Nejprve zamíříme k Bagore – Ki – Haveli z 18 století ležící na břehu jezera nedaleko ghatu Gangur. Tento překrásný dům si nechal postavit bývalý premiér. Současně je pečlivě zrestaurovaný a v 138 pokojích se nachází muzeum a galerie současného a lidového umění. My si procházíme nádvoří a přilehlý ghat. Ještě se sem chceme večer vrátit na představení indických tanců, konající se na horním nádvoří. Hlavní památkou města je maharádžův palác. Tato působivá stavba s detailně zdobenými balkónky, věžemi a kopulemi se nazývá též Městský palác. S jeho stavbou se začalo při budování města v 16 století a jedná se o největší palác v Rajasthanu. Tvoří jej soubor budov, jež se v délce čelní fasády 244 a výškou 30,4 metrů marnotratně zrcadlí v hladině jezera. Nejprve zkoušíme projít severní branou Tripolia se třemi oblouky, která je hlavní přístupovou cestou do paláce, čemuž také odpovídala obrovská fronta u pokladen. Při pohledu na nedisciplinovaný dav to vzdáváme a zamíříme k jižní bráně. Odvážný Lenčin plán dojít na opačnou stranu paláce křivolakými uličkami po svých podle schématické mapy v průvodci nám překvapivě vychází. U pokladen bylo prázdno, takže se, po zakoupení vstupenek, do komplexu bez problému dostáváme poblíž privátního křídla samotného maharádži. V paláci se horečně restauruje a o klid této nejdéle vládnoucí dynastie světa se starají hordy palácových stráží ve slušivých uniformách. Samotnou prohlídku veřejně přístupných místností si přes značné dusno a mraky lidí moc neužijeme. Komnaty byly sice zajímavé, ale souvislé fronty nutící návštěvníky kolem všeho prakticky jen projít rychlým krokem vše pokazily. O to lepší byla plavba po jezeře Pičóla se zastávkou na ostrově Džagmandir se stejnojmenným palácem a parkem ze 17 století. Zde zaplesá hlavně srdce fotografa, který má při plavbě celý Městský palác jako na dlani.
Na oběd si vyběhneme na střechu jedné z restaurací v okolí našeho hotelu a objednáváme si již osvědčené thali. Po jídle se na chvíli rozdělíme. Lenka jde mailovat domů a já zamířím do hotelu. Začíná mě pobolívat v krku, tak si dávám paralen a usínám. Po chvilce se Lenka vrací s novinkami z naší vlasti a informací že jí pro změnu zase není dobře od žaludku.
Lenčin stav se nemění ani po dvou hodinách soustavného odpočinku a medikace. Vypouštíme večerní program a snažíme se dát do kupy. K večeru skočím Lence koupit rýži a sám vyrazím do města také něco sníst a poohlédnout se po suvenýrech. Vlastně po jednom konkrétním, ručně malovaném obrázku na hedvábí. Po návštěvě několika obchůdků mi konečně padne do oka ten pravý. Následuje obligátní smlouvání a s úlovkem se vracím zpátky k Lence. Bohužel se její stav nelepší. Doufám že na tom bude zítra lépe.

12.11.
Ani po relativně klidné noci (v jedenáct a v pět nás vzbudilo cinkání a zpěv v chámu za hotelem) Lenka svým střevům příliš nedůvěřuje, takže ruším rezervovaný autobus a objednávám za velmi slušnou cenu taxi do Mount Abu a další den až do Jaisalmeru.
Cesta do horské vesničky Mount Abu trvala tři hodiny a za zmínku stojí jen ochutnávka zvláštního ovoce, které prodávaly děti u silnice. Šlo o takové měkké šišky s dužinou obalenými semeny. Chuťově nijak výrazné, ale velmi sladké.
V Abu Road sjíždíme z dálnice a začínáme stoupat do hor. Krajina se začíná měnit. Přibývá vegetace a ze svahů stékají proužky potoků a říček. Nás zaujaly především shluky obrovských, oblých balvanů, někdy tvořících i skalky, které vyčnívaly snad za každou zatáčkou. Také nás udivila přítomnost palem. Ve výšce až 1722 m.n.m. jsme je nečekali. To co jsme ale čekali, byly opice. Měli černé ksichtíky a kolem cesty se jich proháněli celé tlupy. Chtěl jsem zastavit a pořídit nějaké fotky. Ovšem, náš řidič se na to moc netvářil. Prý jsou to nebezpečné potvory, které rády koušou. Přes to opatrně opouštím auto a ve spěchu párkrát zmáčknu spoušť.
Vesnice Mount Abu leží ve 1200 m.n.m. a tvoří ji převážně hotely pro džinistické věřící kolem hřiště na polo a malého jezera.
Vybrali jsme si hotel podle průvodce a doufali, že ve vrcholícím období svátku Divali budou mít nějaký volný pokoj. Jeden slušný, i když na indické poměry celkem drahý, jsme hned obsadili. Dokonce, v koupelně tekla i teplá voda. Lenka si jde po cestě odpočinout a já se přemisťuji do hotelové jídelny.
V indických hotelových jídelnách je zajímavé, že zde není na výběr z několika jídel, jako v restauracích, ale za jednotný poplatek se servíruje většinou thálí a to způsobem „sněz co můžeš“. Mezi stoly běhají číšníci a do uzpůsobených táců přidávají rýži, placky omáčky a zeleninu. Bylo to jedno z nejchutnějších thali, co jsem zatím v Indii jedl. I když mi pořádně hořela pusa.
Kolem druhé odcházíme na tržiště, odkud stoupáme kolektivním taxi k hlavní památce tohoto místa. Džinistické chrámy Dilvara se řadí mezi skvosty indické chrámové architektury. Se stavbou nejstaršího Vimal Vasáhi se začalo už v roce 1031 a trvala 14 let. Ostatní Luna Vasáhi, Bhimašáh Pittalhar a Khartar Vasáhy byly budováni v rozmezí let 1230 – 1552. Jako materiál je použit výhradně mramor a kameničtí mistři byli placeni podle toho, kolik po sobě zanechali prachu. Výsledkem jsou někdy až neskutečné detaily na velkém množství reliéfů pokrývajících nádvoří a centrální svatyně. Výzdoba je tak intenzivní, až máme chuť některou z mléčných plastik odlomit a sníst. Za všimnutí stojí obzvláště mnohovrstevnatý lotosový květ visící v centru kopule Luna Vasáhi.
Škoda, že se zde nesmí fotografovat. Ony zde platí celkově přísná omezení. Nevěřící sem můžou vstoupit jen po poledni a kromě již zmíněných fotoaparátů se sem nesmí vejít s mobilními telefony, obuví a veškerých výrobků z kůže. Také je zapovězeno vcházet menstruujícím ženám (nevím ale, jak to kontrolují). Vstup do samotných svatyní je nedžinistům zakázán úplně. K odložení nepovolené techniky a obuvi slouží malá budka u vstupu. Zde jsem prožil tu pravou indickou tlačenici. Až teprve můj zvýšený hlas odradil dva drzouny, kteří se přese mě drali k prťavému okénku zřízence.
Tady bych Vám také rád něco napsal o džinismu. V 6. století př. n. l. ho založil současník Buddhy, princ Mahávíra, jako reakci na kastovní systém a hinduistické obřady. Džinisté věří, že vysvobození z koloběhu životů lze dosáhnout úplným očištěním duše. Čistota znamená rozptýlením karmy, která se vytváří činností člověka a pevně ulpívá na duši. Proto ti nejortodoxnější věřící zachovávají přísný půst a svůj život tráví v meditacích. Zříkají se i majetku a světských pout. Jako velký prohřešek je vnímáno usmrcení jakéhokoliv živého tvora. Někteří dokonce zachází tak daleko, že chodí nazí, s rouškou přes ústa a cestu před sebou si odmetají malými košťátky, aby nemohlo dojít ke vdechnutí, nebo zašlápnutí i toho nejmenšího tvorečka.
Po prohlídce chámu a probojování se zpět k našim věcem si jede Lenka odpočnout do hotelu. Já nastoupím do zpola zaplněného kolektivního taxi a nechám se vyvézt pod vrchol nejvyšší hory Rajathanu 1722 m vysokého Guru Sikhár. Z malé vesnice, jejíž jméno jsem nezjistil, stoupám kamennou branou přes další vesničky a horské lesíky až na vrchol. Jako jediný běloch po celou dobu výstupu sklízím udivené pohledy vesničanů a pořád někde pózuji k focení s místní omladinou. Tyto zastávky také využívám k rozhledům do krajiny. Kochám se pohledy na jezera, vesničky a hustou vegetací porostlé homolovité kopce. Na vrcholu se kromě překrásného výhledu nachází i malá svatyně. Chvilku posedím na špičce Rasthanu a začnu se pomalu vracet na parkoviště taxíků. Již při výstupu jsem si všiml jedné zvláštní opevněné stavby připomínající klášter. Nakouknu dovnitř a po svolení mnicha vrátného vystoupám až na horní terasu. Když si užívám „duchovního klidu a míru“, začne na mě hulákat jeden chlápek. Ať jdu okamžitě dolů a ještě cosi, čemuž jsem nerozuměl. Snažím se mu vysvětlit, že mi vstup do kláštera povolil mnich u vchodu, ale marně. Pořád mě postrkuje směrem k východu. Nebráním se a s omluvou klášter opouštím. Pánovi to ovšem nestačí a neustále něco mumlá o penězích a žene mě zpět do dolní vesnice. Absolutně nechápu, co se po mě chce. Zkouším na něho fintu s voláním policie z mobilu, ale ho to zřejmě vůbec nezajímá. Připadám si jako zločinec, který ukradl chrámového bůžka. Až teprve na parkovišti před vesnicí mě osvítí duch svatý. Já blbec jsem se totiž nachomýtl k organizované skupině předplatitelů okružní jízdy po památkách zdejší lokality a z chlápka se vyklube řidič, který mě a pár dalších Indů pod horu dovezl. A jelikož na mě všichni naštvaně čekají, zapadnu na své sedadlo a tvářím se, že tam vůbec nejsem. Cestou k další zastávce se posádce taxíku omlouvám a snažím se jim vysvětlit, že jsem si pána spletl s nějakým samozvaným průvodcem, a že jsem policii vlastně volat vůbec nechtěl. Nicméně, mi to není nic platné. Řidič mě všem na počkání, s historkou „halloo police...“, ukazuje jak opici v zoo. Což vždy u posluchačů vyvolá ohromné veselí. Postupně se mě však mým spolucestujícím zželí a ke konci se na mě už ani tak přísně nemračí. Ještěže, se mi to stalo v Indii. Jinde bych slízl asi i pár pohlavků.
Neprotestuji tedy ani při návštěvě náboženské vymývárny mozků a dalších posvátných míst hory Abu. U každé zastávky mě řidič sleduje ostřížím zrakem a od skupiny se nesmím vzdálit víc jak na pět kroků. Konečně jsme zase zpátky v Mount Abu. Rychle zaplatím, ještě jednou procedím mez zuby omluvu a spěchám za Lenkou do hotelu. Ta se už o mě bála a taky ji již trošku otrnulo a má chuť i něco sníst. Opět navštívíme hotelovou jídelnu. Já jsem si pochutnal na thálí, Lenka měla jen rýži – pro jistotu.

13.11.
Dnešní den trávíme víceméně v autě. Čeká nás desetihodinový přejezd do pouštního města Jaisalmer. Cestou se nic zajímavého nestalo. Obědváme u ryze indické, a tím myslím neturistické, restaurace u cesty. Trošku s rozpaky si objednáváme jídlo, dle doporučení našeho řidiče a čekáme jak to dopadne. Byl jsem (píši v jednotném čísle, protože Lenka má jen rýži) příjemně překvapen. Přinesli mi paneer (kousky cotage sýra připravované ve speciální omáčce) s mixovanou zeleninou, plackami a čočkou. Jídlo bylo vynikající. Spokojeně (tedy aspoň já) trávíme, když v okamžiku, kdy jsme zaplatili, se spouští takový liják, který jsme v tuto dobu a v této části Indie nečekali. Po přeběhnutí těch pár metrů k autu jsme durch mokří. Čekala nás však ještě dlouhá cesta, takže než přijedeme do Jaisalmeru, je už zase pařák. Ve městě Pokaran si k nám do auta přisedl jeden mladík s dobrou angličtinou, z kterého se ke konci cesty vyklubal „majitel“ hotelu a provozovatel velbloudího safari. Hotel má sice pěkný, ale jsme rozhodnuti se ubytovat v hotelu co jsme si vybrali v průvodci. Prudká změna ovšem nastala, když jsem si při vyplňování formalit ve vytipovaném hotelu všiml krysí rodinky žijící v rákosové střeše poblíž kuchyně. Beru si zpět naše pasy a nechám chudáka recepčního s vykulenýma očima a otevřenou pusou u stolu a jdu dolů pro Lenku. Jen ještě stačím Indovi ukázat prstem směrem ke krysímu hnízdečku a za pár minut sedíme na střeše hotelu chlapíka z taxíku u vychlazeného piva a dobrá večeře.

14.11.
Noc v Jaisalmeru byla první, kdy nás nic nebudilo, takže si lehce přispíme. Při snídani na střešní terase s úžasným výhledem na pevnost si domlouváme program na další tři dny v podobě velbloudí výpravy do pouště a vyrážíme do města.
Jaisalmeru se přezdívá zlaté město. Je to dáno především barvou stavebního materiálů, kterým je žlutý pískovec. Město bylo založeno v roce 1156 na obchodní stezce velbloudích karavan z Indie do stření Asie, což mu přineslo velké bohatství. Uzavřením pákistánských hranic však začalo strádat. V poslední době vše pomalu napravuje turistický ruch. A není se čemu divit, že se sem, i přes značnou odlehlost a složitou dopravní dostupnost, hrnou dobrodruzi snad z celého světa. Jako hrad z písku se před vámi z pouště vztyčí nádherná zlatá pevnost s 99 baštami ukrývající překrásná havelí zdobená složitě tesanými fasádami, rámy oken, balkonky a vstupními portály. Vše je s velkou pečlivostí jako by z pískovce vymodelováno. Průčelí některých domů nemají místečko ploché. Celé staré město s pevností uprostřed je obehnáno vysokými hradbami s několika funkčními branami. Při procházce úzkými uličkami můžete narazit nejen na pouštní nomády s velbloudy, ale i na zástupce kmenů snad z celého Rajastánu. Bohužel turistický ruch ukazuje Jaisalmeru i druhou tvář popularity. Zejména pevnost pod náporem návštěvníků strádá. Kanalizace není v nejlepším stavu a hlavně není koncipována na takový nápor. Na řadě míst unikají odpadní vody do základů a vážně narušují statiku jednotlivých domů. Bývalí rádžovy sloužící si snaží vylepšit svou ekonomickou situaci rozprodáváním částí budov a interiérů. Není tedy s podivem, že historické město figuruje na seznamu nejohroženějších historických památek světa. Tímto bychom chtěli apelovat na všechny cestovatele, aby se neubytovávali v samotné  pevnosti, nekupovali historické fragmenty budov a snažili se zbytečné neplýtvat vodou v hotelích. Byla by škoda, kdyby toto krásné místo bylo uzavřeno, a nebo nedej bože zničeno.
Po historicko - výchovném okénku se zase vrátím k naší cestě. Jelikož bydlíme poblíž brány Amar Sagar vstoupíme do města právě tudy. Za branou se nám otevírá náměstí a tržiště Gandhi Chowk, které je proslulé krámky se suvenýry. Nejedná se ovšem o laciné cetky, ale o rukodělné výrobky z celého Rajasthanu. Dominují převážně textilie v podobě ručně vyšívaných přehozů a gobelínů (pro Jaisalmer je typické všívaní drobných zrcátek), ale jsou tu k dostání i knihy vázané v kůži, staré indické motivy malované na hedvábí (tím je typický Udaipur), šperky a další. My však zatím nic kupovat nechceme, i když Lenka po očku švidrá po nějakém tom přehozu přes postel. Raději rychle pokračujeme dále do města kolem několika pohádkových havelí a paláců až na náměstí Gopa Chovk, odkud je jediný možný vstup do pevnosti. Nejprve procházíme první branou za kterou na nás zaútočili pouliční prodavači všeho možného. Po jejich odražení následuje druhá brána, jenž nás zavede na hlavní nádvoří před palác maharádži. Výzdoba domů v samotné pevnosti oproti městu ještě graduje. Jednotlivé detaily fasád, oken, balkónů a portálů nás každým krokem vždy překvapí větší a větší dokonalostí. Necháme organizované skupiny turistů za zády a touláme se v zapadlých koutech na jižní straně opevnění, které ční vysoko nad městem. Těsně před polednem, kdy je vstup pro nevěřící uzavřen, navštívíme džinistické chrámy Čandraprabhu a Rikhabdev. V pevnosti jich je celkem sedm a jsou vzájemně propojeny. Výzdoba je podobná jako v chrámech Dilvara, jen mramor nahradil všudypřítomný pískovec. Dokonce se může za poplatek uvnitř i fotografovat. Dopolední návštěvu pevnosti uzavřeme prohlídkou rádžova paláce. Sedmipatrové sídlo vládce Jaisalmeru je mnohem hezčí než jeho kolegy v Udaipuru. Možná je to ale i tím, že si můžeme vše v klidu prohlédnout a vyfotografovat. Krásné jsou i výhledy na celé město z horních palácových pater.
Hlad nás však vyhání zpět do „podhradí“. Vybíráme si vzdušnou restauraci s výhledem na pevnost a v klidu poobědváme. Tady musím poznamenat, že jsme po telefonu mluvili s babičkami a náš Adámek nám řekl krásnou básničku. Polední pařák přečkáme v našem hotelovém pokoji. A svorně si oba zdřímneme.
Odpolední čas věnujeme nákupům. Lenka si odnáší přehoz přes postel i s potahy na polštáře. V batůžku nám ulpí i dva v kůží vázané diáře, obrázek na hedvábí, záložka do knížky a řada dalších dárků pro naše blízké. Tato činnost nás vyčerpala víc, než toulání se po památkách, takže po odhození nákladu na pokoji, kontrole e - mailu a večeři jdeme okamžitě na kutě.

15.11.
Dnes nám začíná třídenní výlet do pouště Thár v sedlech velbloudů. Na náměstí Gandhi Chowk nasedáme do indického teréňáku a opouštíme město směrem na západ. První zastávkou jsou ruiny bývalého hlavního města postaveného před Jaisalmerem – Lódhruva. Z bývalé slávy už toho zde moc nezbylo. Prohlédnout si můžeme jen několik džinistických chrámů z konce 70 let 19 století. Jízda autem končí v jedné z vesnic na okraji pouště. Zde už na nás čeká sedm velbloudů. Kromě dvou velbloudů pro naše průvodce si další zvířata s námi osedlávají i Norka, Angličan a dva Američani – indická dívčina a mladík z Kalifornie. Po naložení zásob a našich věcí vyrážíme kolébavou chůzí na území takzvaných lidí z pouště, jak je místní pojmenovávají. Sice celou dobu píši o poušti, ale neznamená to, že plujeme krajinou písečných dun, kam oko dohlédne. Poušť Thár duny také má, avšak převážně se jedná o pustou krajinu se suchou trávou a občas trnitými keři. Letošní rok byl prý velice bohatý na srážky. Takže nás vítá až příliš moc zeleně. Sem tam míjíme malé vesničky s políčky čočky a kukuřice. U jedné z nich nás a naše dobité zadnice velbloudáři vyprošťují ze sedel a začínají připravovat oběd. My se zatím složíme pod větší keř a polední žár tráví naše různorodá skupina seznamováním. Celá přestávka se nakonec protáhla na tři hodiny. Jídla bylo dost a klukům se vcelku povedlo. Sklízíme ležení a opět se škrábeme do sedel. Na velblouda se nastupuje, když sedí. Pak to prudce škubne dopředu, vzápětí dozadu a můžeme vyrazit. Samotná jízda, pokud se jen kráčí je celkem v pohodě. Ovšem, v okamžiku, kdy velbloudáři zvířata pobídla do klusu zažíváme opravdový očistec. Člověk skáče na zvířeti, jako na divokém býkovi a jedinou oporou je mu sedlová hruška. Postroje nemají žádné třmeny, takže vše absorbujeme naší zadnicí. Po prvních pěti minutách klusu se začíná z každého z velbloudů ozývat „no run please“ a sprostá slova snad ve všech zastoupených jazycích. Začínáme litovat, že jim za to ještě platíme. Průvodci naštěstí tempo zvolnili a k dunám přijíždíme po dvou hodinách klidné jízdy s malou zastávkou k napojení zvířat v jedné z vesnic. Na prožité fyzické příkoří zapomínáme po spatření hor žlutého písku. Za jednou vysokou dunou sesedáme a běžíme do „písečného moře“. Písek je tak jemný, že se boříme až po kotníky a vyšplhat se nahoru je pěkná fuška. Společně pak v naprostém tichu sedíme na hraně jedné z dun a pozorujeme západ slunce nad thárskou pouští. Mezitím nám velbloudáři vaří večeři, rozdělávají táborový oheň a připravují naše lůžka. Dlouho do noci si povídáme. Postupně však všichni odpadneme do „postelí“. Noc byla chladná a obloha zářila hvězdami. Lenka si dokonce musela dát klapky na oči. Praskání ohně do naprostého ticha působí lépe, než ukolébavka.

16.11.
Budíme se akorát včas na východ slunce. Rudý kotouč začíná vystupovat zpoza „písečných hřebenů“ až nakonec zaujme své pevné místo na obloze a po v celku chladné noci nás příjemné teploučko konečně donutí se vysoukat z našich spacáků. Společně posnídáme a postupně se všichni „přesypeme“ do království písku. Je to fantastický relax. Nebýt velbloudářů, asi bychom vyjeli až v poledne. Už po nasednutí mi Lenka oznamuje, že to dnes asi nebude pohodová jízda. A musím ji dát za pravdu. Po dvou a půl hodinách trmácení na našich korábech pouště se začínají všichni dotazovat: „Kdy už tam budem“? U jedné hezké vesnice s oázou a přírodním napajedlem to amíci vzdávají a sápou se ze sedel. My ostatní, kromě statečného Anglána, je po pár metrech také následujeme. Procházka je ze začátku příjemná změna, ale nastupující polední pařák začíná být nesnesitelný. Naštěstí se blíží doba oběda a stáčíme to do stínu keřů. S hlasitými nářky si sedáme na připravenou deku a tváříme se jako váleční invalidi. Odpolední vyjížďku, kromě Anglána, vzdávají všichni rovnou. Já se alibisticky sám sobě ospravedlňuji, že se mi bude lépe fotit, což je ze sedel velbloudů prakticky nemožné. Shodou okolností procházíme nejhezčí části pouště. Zdoláváme do ruda zabarvené skalky, a několik oáz s napajedly. Krásný moment zažíváme, když naši velbloudi sklání dlouhé krky k vodní hladině a společně pijí. I kamenitý povrch pouště nám pro chůzi perfektně vyhovuje. Musíme si prý jen dávat pozor na hady. Viděli jsme jen jednoho, ale ten se více lekl nás, než mi jeho a zmizel v díře v zemi. Po příchodu k obdělávaným políčkům se opět „nalodíme“ a pokračujeme až do nepříliš vzdálených dun, kde se utáboříme. Nejsou sice tak vysoké, jako ty včerejší a je tu také více zeleně. Nám to ale nevadí. I tak je zde krásně. Chystáme si ležení a debatujeme o našich dosavadních indických zážitcích až do večeře. Dnes, kvůli nedostatku dřeva, nemáme oheň. Takže do spacáků zalézáme poněkud dříve než předešlý večer.

17.11.
Noc byla o poznání chladnější než včera. Notnou chvíli nám trvá než se osmělíme a vylezeme ven z našich teplých spacáků. Hůř jsou na tom ostatní spolucestující, kteří mají jen deky. Během noci na sebe navlékli snad vše co měli. Teplý čaj od našich průvodců nás však po chvíli všechny uvede do provozní teploty. Dnes máme podle plánu absolvovat poslední úsek výletu. Velbloudáři se ovšem vymlouvají na nějaký muslimský svátek a skoro na celé dopoledne zmizí do nedaleké vesnice. Nám to ale, nijak zvlášť nevadí. Velbloudů jsme si už užili dost, a válení se v dunách je před nadcházejícím návratem do hektické indické civilizace příjemnou změnou. Sem tam nás jen vyruší děti pouštních nomádů. Po návratu průvodců, se naobědváme a posuneme se do místa, odkud nás nabere terénní auto, kterým se vrátíme zpět do Jaisalmeru. Výlet do pouště byl velmi příjemným zážitkem a doporučuji ho všem cestovatelům, kteří chtějí uniknout hluku a shonu moderního světa, i když nedílnou součástí jsou rozbité zadnice od velbloudích sedel.
Po příchodu do našeho hotelu proběhne krátká diskuze o celkové ceně výletu, z kterého těžíme kromě nižší ceny i možnosti zůstat v hotelu až do odjezdu našeho nočního vlaku do Jodhpuru. Pokoj opouštíme kolem sedmé a do přesunu na nádraží sedíme na střeše restaurace na náměstí Gandhi Chowk u čaje a večeře o několika chodech.
Vlak odjíždí přesně. Naše obavy z třetí třídy byly zbytečné. Lůžka jsou čistá a k dispozici máme i povlečení a deky. Před odjezdem do našeho kupé odděleného závěsy přistupují ještě dva Belgičané a dva Francouzi. Noc proběhla v naprostém klidu.

18.11.
V Jodhpuru jsme přibližně v 6:00. Do hotelu Cosy Guest Hause jedeme rikšou společně s Belgičany z našeho kupé. Hotel je v srdci starého města a posledních pár metrů musíme pěšky. Úzké uličky plné schodů, patníků a dalších překážek by ani nezničitelná indická rikša nezdolala. Majitel hotelu je už vzhůru a vede nás do pěkného, ale poněkud dražšího pokoje. Když nám ovšem nabídne okamžité nastěhování bez účtování extra noci, neváháme a kývneme. Hodíme batohy do kouta a dospíme zbytek rána. Po probuzení si dopřejeme královskou snídani ve střešní restauraci, doplněnou krásným výhledem na dominantu Jodhpuru – pevnost Mehérangarh. Toto sídlo jodhpurského maharádži, ke které se chceme vypravit hned po snídani, se vypíná vysoko nad městem. Mehérangarh má sedm bran, z nichž některé ještě nesou stopy od dělových koulí jodhpurských dobyvatelů. Nejzajímavější je brána Lohapol, u které jsou četné otisky malých rukou – satí, které zde zanechali vdovy po maharádžovi Manu Sinhovi, než se v roce 1843 vrhli za svým zesnulým chotěm do pohřební hranice. Satí jsou dodnes předmětem zbožné pozornosti a stále jsou zasypávány rudým pudrem. My se k pevnosti nejprve pokoušíme dojít pěšky, ovšem po chvilce bloudění v labyrintu starého města rezignujeme, stopneme si prvního rikšáka, kterého potkáme. A nelitujeme. Je to opravdu kus cesty a hlavně značného převýšení. Procházíme jednotlivá nádvoří a rozmýšlíme se, zda budeme absolvovat prohlídku dalšího z rajashanských paláců. Lenku prohlídka láká, tak se připojím i já. Znovu musím použít slovíčko „nelitujeme“. Paláce v Udaipuru a Jaisalmeru byly krásné, ale ten jodhpurský se s nimi nemůže rovnat. Otevírají se nám perfektně zachovalé interiéry se sbírkami zbraní, nábytku a věcí denní potřeby jaké jsme v Indii ještě neviděli. Prohlídková trasa byla výborně navržená, takže jsme si mohli vybrat jen místnosti, podle předmětu našeho zájmu a vše si důkladně prohlédnout. Prohlídku pevnosti končíme na hradbách s původními děly a výhledem na modré kostičky starého města. Podle této barvy, kterou, obyvatelé Jodhpuru natírají své domy už od roku 1459 při založení města na opiové stezce, se městu přezdívá Modré město.
Při pozorování okolí nás zaujme bílý komplex u jezera nedaleko pevnosti. Z průvodce se dozvídáme, že se jedná o místo posledního odpočinku maharádži Džasvanta Sinha II. Do oběda máme ještě nějakou tu hodinku, takže si u hlavní brány pevnosti najímáme rikšáka, který nám při cestě zpět do města u tohoto památníku na chvilku zastaví. Celá budova s několika kopulemi a kenotafy (schránky s ostatky – popelem) byla postavena koncem 19 století z mléčného mramoru a obklopuje ji svěží, udržovaný park. Doporučuji toto místo hlavně všem fotografům. Je odtud krásný výhled na pevnost.
Po obědě v restauraci u nádraží se opět prostřednictvím rikši přemístíme do hotelu, kde ve stínu a pohodlí střešní restaurace přečkáme polední výheň. Odpoledne věnujeme nákupům. Oblíbenou rikšou zamíříme k tržišti Sargar a pouštíme se do pátrání po speciálních obchodech s hedvábím a kašmírem, který právě v Jodhpuru má být ten nejkvalitnější. Po pár pokusech se nám daří objevit solidně vyhlížející obchůdek s překrásnými kašmírovými šálami. To budou mít naše mámy určitě radost. Jen doufáme, že jsme trefili tu správnou barvu. Cestu zpět do hotelu se pokoušíme najít bez pomoci motorizované podpory. Opírám se o svůj orientační smysl a zabočujeme do jedné z bočních uliček. Cestu k Cosy Guest Hausu nakonec skutečně nacházíme a k radosti fotografa v mé osobě tomu předchází objevení několika skutečně krásných fotogenických zákoutí.

19.11.
Poslední den v Jodhpuru chceme strávit v takzvaném „pohodovém režimu“ v překladu to znamená to, že neproběhne žádný útok na turisty obsypané památky, ale chceme si najít nějaké klidné místo, kde se budeme věnovat třídění fotografií a ucelení poznámek v našem deníku.
Po vystěhování pokoje a snídani si necháme batohy na recepci a jdeme si ještě jednou projít včerejší trasu v odlehlých koutech starého města. Konkrétně směřujeme na jedno náměstíčko s lidovou vývařovnou, dvěma chrámy a posvátným stromem, kde vysedávají indičtí dědečci u partičky karet. Mávneme na usměvavého holiče a vracíme se na rušnou „obchodní třídu“. Na Jodhpuru se nám líbí, že staré město žije pořád svým obvyklým neturistickým životem. Snad všechny obchody, které míjíme jsou ryze pro indické spotřebitele. Ženy si zde vybírají látky na své sárí, nakupují zeleninu a koření. Muži obvykle nekupují nic. Toto pohlaví je zastoupeno převážně na straně prodávajících. Jsou zde obchody s domácími potřebami, léky, železářství, drogérie a tak dále, a tak dále. My se však dnes nákupů vzdáváme. Odchytáváme rikšáka a přesuneme se do parku k paláci Mandor. Toto bývalé hlavní město Márváru bylo založeno dávno před postavením Jodhpuru a dnes se zde zachoval, kromě zbytků pevnosti ještě palác a síň hrdinů z 18. století. K síni hrdinů se musím vrátit. Jde o 15 božstev a hrdinů vytesaných do skály, které jsou bohatě štukované a iluminované. Návštěvníci zde zapalují vonné tyčinky a na chvilku spočinou v poklidném rozjímání. Nechceme je rušit a pokračujeme dále. Do samotného paláce se nám moc nechce. Raději stoupáme na hradby starého opevnění. Až na to, že jej okupuje i tlupa opic, je tu klídek. Já jsem přítomnost opiček přijal s nadšením, ovšem Lenka se drží raději s odstupem. Po proniknutí blíže k opičímu gangu se z těchto mile vyhlížejících mazlíčků stávají pěkní čertíci. Varovné prskání a cenění zoubků nám jasně dává najevo, že hranice opičího království byly narušeny. Párkrát klapne závěrka foťáku a zatroubíme k ústupu na bezpečnější pozice do mandorských zahrad. Součástí parku s jezírky a vodními kanály jsou také pohřební svatyně márvárských vládců včetně několika kenotáfů. Posedáváme po lavičkách třídíme fotky, dopisujeme deník a přemýšlíme o tom, jaká je to škoda, že se jodhpurská radnice této oáze klidu nevěnuje trošku více. Není zde sice vyloženě nepořádek, ale trošku investic do oprav laviček, mostků a vodotrysků by si zahrady určitě zasloužily.
Zpět do města se vracíme se stejným „dopravcem“. Při nástupu nás obral o 10 rupek za údajné parkování. Zatím se nepřeme, ale odečteme mu to z taxy do centra. Samozřejmě, že se mu to nelíbilo, ale nebylo mu to nic platné. Na rikšáky se v Indii musí tvrdě. To neznamená, že jsme se k nim někdy chovali nějak nevybíravě. Indové jsou tvrdí obchodníci, ovšem vždy jednají v mezích slušnosti. A to se mi na nich líbí nejvíce.
Vystupujeme u nádraží a zaplujeme do restaurace Kalinga. Jedná se o jednu z lepších, tak jsme v očekávání, čím nás překvapí. Našim favoritem jsou bezesporu variace na již popsaný paneer a z masitých jídel to je kuře tika, připravované v peci tandori. Já osobně však nemůžu zapomenout na kuře naložené v másle z restaurace u Červené pevnosti v Dillí. Nikdy jsme nebyli příznivci ostrých jídel, ale Indie nás k obrazu své gastronomie trošku přetvořila. Jídla jsou sice ostrá, ovšem vždy vynikají svou chutí, která pokaždé sílu chilli přebije. Za celou cestu po Indii mi nijak zvláště nechybělo maso, a to se považuji za velkého masožřouta. Zelenina připravená mistry indické kuchyně mě vždycky uspokojila a na maso jsem si ani nevzpomněl. Jediné, co mi zde chybí je káva. Několikrát jsem si tento životabudič zkoušel objednat, ale s vyjímkou jedné, nebo dvou restaurací mi vždy donesli hnědou břečku. Kafaři však nemusí zoufat, tento ranní „startér“ se dá krásně nahradit výborným indickým černým čajem. Vrátím se však k naši restauraci. Objednáváme si paneer (Lenka) kuře tika (já) pivo a placky nan. A hodnocení? Jednička s hvězdičkou a to nehodnotím jen jídlo, ale také perfektní obsluhu a způsob servírování.
Zbytek odpoledne, než nám zatroubí k odjezdu noční vlak do Dillí, trávíme na útulné terase našeho hotelu Cosy. K cestě na nádraží použijeme po obligátních dohadech, obligátní rikšu. Vlak odjíždí na čas, v kupé s námi je ještě jeden Ital a tři Indové, klimatizace funguje, takže už není co napsat a nezbývá než sklopit lůžka, zalehnout a deseti hodinovou cestu zpět do indické metropole prospat.

20.11.
Vstáváme asi hodinu před příjezdem do stanice Old Dillí, kam dorazíme v 7:00. Na dnešní den jsme se moc netěšili. Musíme se dopravit do městečka Ramnagar poblíž Corbetovy tygří rezervace. Nezní to zase tak složitě, ale zabere nám to celý den. Přesun začne frontou na žetony v metru, dále tlačenicí v metru a následuje to hlavní - hledání toho správného autobusového nádraží. Což se nám na podruhé daří. Stále však nemáme vyhráno. Poznat, odkud autobus jede je dalším oříškem. Také ten se nám po chvíli daří rozlousknout. Dokonce jsme i úspěšně obsadili dvě místa v něčem co autobus připomínalo. Nejhorší však byla cesta samotná. Trvala osm hodin a courali jsme se snad přes všechny zapadákovy celé Indie. Jediným světlým bodem bylo překonání řeky Gangy. Krajina byla po větší část jízdy převážně zemědělská s dominujícími políčky cukrové třtiny. A právě náklaďáky převážející tuto surovinu do cukrovarů byly hlavní příčinou našeho utrpení.
Tygří rezervace Jima Corbetta byla založena v roce 1936 (nejprve se jmenovala Hailey, pak Rámganga a až v roce 1957 dostala jméno po tomto legendárním „lovci“ tygrů), jako první národní park v Indii. Na rozloze 1318 km2 žijí kromě několika tygrů i divocí sloni, levharti, medvěd pyskatý, krokodýl bahenní, několik druhů vysoké a další endemičtí živočichové. Spatřit tygra na vlastní oči je sice otázka velké náhody, ale naděje umírá poslední.
Po příjezdu do cíle a ubytování se jednom ze dvou hotelů se jdeme hned najíst a s plnými žaludky vyjdeme do ulic. Tedy, vlastně jedné ulice. Po chvilce jsme však zpět v hotelu. V Ramnagaru opravdu chcípl pes. Nebýt hlavní kanceláře vyřizující povolení a vstupy do parku, turista by o něho snad ani nezavadil. Na recepci hotelu jsme se začali vyptávat, jak to chodí s návštěvou parku, co pro to musíme udělat a hlavně, kdy otevírá kancelář. Recepční byl velmi milý, někam zavolal a že prý máme počkat na pokoji na příchod člověka, který nám vše osvětlí. Za dvacet minut někdo zaťuká na dveře a vstoupí sympaťák v sikhském turbanu. Vše nám ve zkratce objasní a program na zítřek je vyřešen.
Noc byla krutá. Vůbec jsme se nevyspali. A nebylo to proto, že bychom se na výlet do džungle tak strašně těšili, ale nejprve nás nenechá usnout noční život ramnagárskho bulváru a ve čtyři ráno nás zase probudí šikovatel odjezdů autobusů k posvátným koupelím v Ganze, který nám huláká pod okny do mikrofonu. Opět jsme se trefili do nějakého indického svátku.

21.11.
Dnešní den nám slibuje mnoho zážitků. Čáru přes rozpočet nám však udělá rezervační kancelář, když nám ranger za její přepážkou sdělí, že všechny ubytovací kapacity uvnitř parku jsou obsazeny. Musíme se tedy spokojit s čtyř hodinovou návštěvou v teréňáku. Pokusíme si aspoň zajistit lístky na vlak zpět do Dillí. Opakovat si zážitek z cestování autobusem opravdu nechceme. Vlak byl sice plně obsazen, ale díky našemu sikhskému průvodci se dostáváme na první místa čekací listiny. Všechny tyto vyřizovačky nám zabraly celé dopoledne. Do parku tedy vyrážíme až po obědě. Z asfaltky sjedeme už před vjezdem do rezervace. Začínáme se pomalu nořit do džungle. Jedeme spíše korytem řeky, než cestou, kterou lemuje neprostupná hradba stromů a keřů. Zvěř se nám zatím vyhýbá, ale podle stop tady zřejmě opravdu něco žije. Už kousek za branou pozorujeme stopy tygra a divokého slona a po pár metrech i medvěda. To je taky ale, to jediné, co jsme z těchto velkých zvířat viděli. No, ještě snad sloní trus. Osobně se nám představily různé opice, divoký páv, vysoká a divoké prase. I přes tento relativní neúspěch se nám vyjížďka líbila. Už jen kvůli tichu, které protkly jenom zvuky, nám do teď známé výhradně z dobrodružných filmů. Občas projíždíme opravdu po ofroadových cestách a přebrodění koryta napůl vyschlé řeky, není nic neobvyklého. Náš řidič a průvodce v jedné osobě se nám opravdu věnuje. Neustále hledá různé odlehlé kouty, kde vždy několik minut čekáme, zda se přece jen neobjeví něco většího, než byli zatím různí jelínci a daňci (co konkrétně to bylo za vysokou nevím, proto je pojmenovávám takhle). Buď to jsou lenoši líní, nebo jim návštěva z ČR připadá málo atraktivní. Do hotelu přijíždíme už za tmy a na otevřeném teréňáku jsme docela prochladli. K večeři si objednáváme konvici horkého čaje, oblíbený paneer a doufáme, že to neodstonáme. Hned jak dojíme zalézáme do spacáků a k velké radosti Lenky sledujeme až do vytuhnutí nekonečný zápas v kriketu.

22.11.
Po snídani a vřelém rozloučení se v hotelu jdeme na nádraží pěšky. Kráčíme s lehkými obavami, protože máme lístky pouze na čekací listinu, ale štěstí nám přeje. Úředník u okýnka mění naši čekačku na místenku. Hurá, nemusíme autobusem. Cesta vlakem trvala pět hodin a přijíždíme opět na stanici Old Dillí. To by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybychom nemuseli absolvovat ubíjející frontu na žetony do metra. V jednu chvíli jsem už nevydržel přihlížet neustálému předbíhání a začnu česky řvát na celý vestibul. Zřejmě jsem na Indy zapůsobil, protože se fronta na chvíli vrátila do formace zástupu jednotlivců. Nově příchozí však zase začali pronikat přímo k podávajícímu. To už bylo na mě opravdu moc. Vyskočím z řady, vlítnu k přepážce a udělám tam pořádek po Česku. Pány, dámy, děti všechny předbíhače nekompromisně vyhazuji a vlastním tělem hrdinně bráním (za pochvalného mručení všech poctivě čekajících) okénko před drzými nájezdníky. Po chvilce opustí zástup i jeden z Indů (asi je mu trapné, že pořádek v jeho zemi sjednává cizinec) a střídá mou funkci drába.
Po příjezdu do stanice New Dillí se nejprve ubytujeme v hotelu pod oblíbenou restaurací Sam´s Café. A jelikož chceme zůstat jen do 3:00 daří se mi usmlouvat i lepší cenu. Součástí pokoje je také koupelna s teplou sprchou. Bez jejího použití by nás asi do Evropy vůbec nevpustili.
Po opravdu vydatné „obědovečeři“ se vyhrneme na Main Bazar utratit poslední Rupie za suvenýry a hlavně sárí pro Lenku a mojí sestru Inku. Tento tradiční indický oděv, který je zde stále populární, kupujeme v jednom ze specializovaných obchůdků v boční ulici. Usedáme na koberec a obchodník před námi otevírá jednu krabici za druhou. Z přehršle barev a vzorů vybíráme zelené a fialové obě se zlatým lemováním. Dokonce nám prodejce uspořádá i instruktáž jeho oblékání. Sárí vlastně existují dva typy. Klasické (to jsme si pořídili my), je pruh látky, do kterého se dámy zavinují a používá se k slavnostnějším příležitostem. Druhý modernější je ve skutečnosti takový kaftan s krátkým rukávem, pod který se nosí něco jako tepláky, doplněn je šálou přes ramena. Tento se používá převážně k běžnému nošení ve všední dny. I když opravdové dámy vyrazí třeba na nákup zeleniny také v klasickém modelu s krásnými vzory a zdobením. Každá indická žena (mimo opravdu těch nejchudších) má doma běžně tak sedm až deset kusů. Minimálně na každý den v týdnu jiné. Jen podle kvality látky a množství zdobení se dá poznat z které kasty dotyčná žena pochází.
Zbylé drobné utrácíme za náramky a různé drobné dárky. Pak už následuje deratizace našich těl a věcí, balení zavazadel a spánek. Zítra vstáváme opravdu brzo.

23.11.
Předem domluvené taxi je u hotelových dveří přesně. Na letišti jsme včas. Jak už je ale, pro tuto cestu typické, máme opět problém s odletem. Turci let do Istanbulu zrušili. Máme však zase trošku štěstí, protože nás umístil, i spolu s dvěma holčinami, co sjížděly Brahmaputru, a jedním Američanem, do letadla ukrajinských Aerosvit do Kyjeva a následně do Prahy. Na rychlo měníme poslední papírové Rupie za Eura a společně se zbytkem naší transformované skupinky míříme k odbavení. Až do nástupu do pražského letadla se musíme kvůli společné letence držet pohromadě.
Kyjevské letiště je velikostí srovnatelné s brněnským autobusovým nádražím Zvonařka. Takže návštěva obou obchodů bezcelní zóny nám všem nezabere ani hodinu a postupně se všichni sejdeme na baru v odletové hale. U ukrajinského piva si postupně sdělujeme dojmy z právě končící cesty po Indii a náramně se při tom bavíme. V Praze jsme na čas a dokonce nám tato změna ušetřila dobré tři hodiny čekání, které bychom za dodržení letového plánu prožili v Istanbulu. Zavazadla nám došla v pořádku a máme čas si změnit i lístky na autobus do Brna, který odjíždí za dvacet minut. Jediným škraloupem je prasknutí placatky se slivovicí v mém batohu. Aspoň všichni poznají, že jsme z Moravy. Doma jsme pohodlně už v sedm hodin.

Závěr.
O Indii jsem četl před cestou mnoho cestopisů. Všichni cestovatelé v nich pořád nadávali na špínu a neodbytné prodavače, taxikáře a různé nadhaněče. My jsme si na letenkách přečetli že letíme do INDIE! Takže, co by nás mělo zaskočit? Přivítala nás země milých a přátelských lidí a ta „trocha“ odpadků nestojí ani za řeč :-).

Sepsal: Marek Schauer